„Vondráček svému domácímu publiku není lhostejný a jsem si jistý, že by mu odpustilo i výpadek závažnějšího rozsahu.“

„Všehovšudy šlo o poutavé provedení, které se vyznačovalo kladným vztahem k dílu a značnou pódiovou zkušeností.“

„Podle mého názoru jí však s narůstajícím množstvím not klesají možnosti charakterizace.“

Dne 12. února v pražském Rudolfinu proběhl v rámci recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu koncert ruské klavíristky Olgy Kern. Původně měl místo ní vystoupit Lukáš Vondráček, ale asi před dvěma týdny svou účast z rodinných důvodů odřekl. Navzdory změně programu byl sál plný, vstupenek nebylo vráceno mnoho.

Protože pokládám Lukáše Vondráčka za našeho možná největšího klavíristu, přirozeně věnuji zvýšenou pozornost jeho koncertnímu diáři. Ačkoliv na přelomu ledna a února odehrál sérii prestižních koncertů v Belgii, v Česku jich naopak zrušil hned několik najednou. Například vystoupení s Doležalovým kvartetem v Ostravě, duo recitál s pianistou Federicem Collim nebo sólový recitál v Rudolfinu. Je to trochu podezřelé, ale ať už má rozhodnutí jakýkoliv konkrétní důvod, Vondráček svému domácímu publiku není lhostejný. Vlastně jsem si jistý, že by mu odpustilo i výpadek závažnějšího rozsahu. Přibližně před dvěma týdny, kdy odřekl působení na rudolfinském recitálu, hrála zrovna v Praze Olga Kern Griegův klavírní koncert pro uzavřenou společnost. Snad právě proto se na ni pořadatelé obrátili ohledně záskoku.

Recitál Olgy Kern začal Beethovenovými Variacemi na Salieriho téma „La stessa, la stessissima“, WoO 73. V této skladbě je často až pozoruhodně přehnaný smysl pro míru, jako kdyby ji Beethoven zamýšlel jako satiru (dlouhé stupnice v sedmé variaci, tečkované rytmy v operní osmé variaci…). Proto mě překvapilo, že ji klavíristka hraje s daleko větším důrazem na virtuozitu než na humor. Ani ten však úplně nechyběl. Třeba v deváté variaci si dala záležet na charakterizaci sforzatových trylků. Ve své hře nezajišťuje tempa na jistotu, má pozoruhodnou stabilitu v zápěstních kloubech a hodně využívá váhu paže. Koncert začíná rovnou, otevřená publiku, bez obav nebo nejistot.

Schumannův Karneval, op. 9, který následoval po Beethovenovi, byl jedinou rozsáhlejší formou v programu Olgy Kern. Úvodní Preambuli nasadila v tučném zvuku s oběma rukama házenýma shora. Automatizace, bez které se ve hře na hudební nástroj nesporně nemůžeme obejít, byla na můj vkus místy patrnější, než bylo nutné. Mám tím na mysli třeba opakované vynášení jiných hlasů v repeticích nebo mechaničtější přístup k některým náročným pasážím (například Paganini byl zahrán s obdivuhodnou neohrožeností, ale připomínal mi některá z Brahmsových technických cvičení). Komický prvek tady byl zastoupen hojně; valčík, který se vrací právě po Paganinim, rozesmál nejednoho posluchače. Schumann svůj cyklus sjednotil mimo jiné dvěma pilíři – závěrečný oddíl Pochodu Davidovců je velmi podobný konci Preambule. Kern tomu šla naproti a v obou případech volila stejné agogické prostředky, aby diváci vnímali formu zase o něco domáčtěji. Všehovšudy šlo o poutavé provedení, které se vyznačovalo kladným vztahem k dílu a značnou pódiovou zkušeností.

Soudě dle mého místa ve čtrnácté řadě se zvuk klavíru sice nacházel nedaleko hranice tvrdosti, ale úplně ji nepřekročil. V ohledu zvuku byl můj poslech vesměs radostný, a to jednak přičiněním klavíristky, jednak důsledkem stavu nástroje. Nemám a nikdy jsem neměl žádné informace o povaze rudolfinských nástrojů a jejich servisu, ale v poslední době si všímám citlivě naintonovaného klavíru častěji. V Promenádě zněl levý pedál kultivovaně, nedělal dojem přepnutí do úplně jiného nástroje. Čtyři skladby George Gershwina (Tři preludia, Etuda č. 7 Earla Wilda podle Gershwinovy písně) pak vyzněly jako takové „přídavky“ první poloviny koncertu.

Druhá polovina recitálu obsahovala díla ruských romantiků, konkrétně miniatury od Čajkovského, Rachmaninova a Skrjabina a uzavřela ji Orientální fantazie Islamej, op. 18 Milije Balakireva. Z hlediska větších celků se Olga Kern obratně vypořádala s mnohými nesnadnostmi. Například první stranu Hudebního momentu č. 4 e moll Sergeje Rachmaninova prozíravě uvedla s levým pedálem, čímž vnesla trochu nadsázky do absurdních dynamických znamének skladatele. Balakirevova Islamej zase obvykle mívá ten problém, že po střední části je pianista veden ke zrychlování, zatímco mu pod rukama narůstá práce, kterou je obtížné vykonat včas. Kern nějakým způsobem předešla rozšiřování tempa, a to i přesto, že už začátek skladby nasadila velmi svižně. Z konkrétních detailů v druhé polovině koncertu mi nejvíc utkvěl v paměti krásný umělecký trylek na konci Čajkovského Meditace, op. 72 č. 5. Během svého trvání mě stihl překvapit hned několikrát.

Klavíristka patrně hraje vysoký virtuózní repertoár často a lesk na pódiu si bezelstně užívá. Jejím manuálním schopnostem by se mohl vyrovnat jen málokterý z nás. Podle mého názoru jí však s narůstajícím množstvím not klesají možnosti charakterizace. Humor, ano, ten tam zůstává (tam, kde je žádoucí), ale mimo něj mi v balíčku vysokých dynamik, rychlosti a artikulace schází ještě výraznější osobní zabarvení. Když jsem zavřel oči, při nejlepší vůli jsem nedokázal rozeznat, jestli poslouchám Olgu Kern nebo třeba Annu Vinnickou, která hrála v Rudolfinu před pár měsíci. To je jeden z důvodů, proč jsem nepřijal druhou polovinu koncertu stejně snadno jako skladby Beethovena a Schumanna.

Stranou bych dodal, že nemám nic proti virtuóznímu pianismu jako takovému. Umí to být úžasně dobrodružná disciplína, a naopak s trochou studu přiznávám, že poslech Volodosovy úpravy Horowitzovy transkripce na Lisztovu patnáctou Uherskou rapsodii si užívám stejně jako Schubertův smyčcový kvartet. Stejně tak se neumím a ani nechci paušálně vymezovat třeba vůči tomu, když Lazar Berman stihne zahrát Chopinovu sextovou etudu v čase pod jednu minutu. Pozornost mi ale odbíhá v okamžiku, kdy hudba zabloudí do objektivní roviny a začne plnit jakési všeobecně platné parametry. Tímto směrem se ubírala i většina přídavků, vyjma vtipného provedení Ljadovovy Hudební tabatěrky a posledních taktů Moszkowského Jiskřiček. Mimo ni Kern zahrála ještě Musorgského Hopak v úpravě Sergeje Rachmaninova a Kolovrat od Charlese Lisberga. Tradičně měl tento typ skladeb ohromný úspěch u publika.

Přestože se osobně tentokrát nedokážu stát součástí vlny všeobecného nadšení, nechtěl bych posluchače o jejich radost okrádat. Koneckonců mám sám s každým dalším úspěšným koncertem upřímnou radost, že se mému oblíbenému recitálovému cyklu ČSKH daří. Můžu jen přát Ianovi Bostridgovi, aby se mu v dubnu povedlo podobně prodat koncert se Schubertovou Zimní cestou.

Foto: Ilustrační – archiv Olgy Kern, Chris Lee, Minnesota Beethoven Festival (Facebook)