„Simone Stone zpřístupnil dílo nejen mladší generaci, ale i starším divákům, které zajímá propojení opery s érou moderních technologií a hledání hlubších společenských otázek.“ 

„Scénické řešení umožnilo sledovat děj jak film, který je úzce spojen s hudbou, což byl progresivní tah.“

„Nicola Luisotti vedl Orchestr Vídeňské státní opery výrazově spolehlivě a v souladu s pěveckým děním na jevišti dokázal hudbu působivě gradovat.“

Vedení Vídeňské státní opery zařadilo na repertoár sezóny moderní pojetí Verdiho opery La traviata, kterou inscenoval australsko-švýcarský režisér Simone Stone. Premiéra opery se konala ve světoznámém rakouském divadle 7. března 2021, ale z důvodů přísných coronavirových opatření bez přítomnosti diváků. Zařazena byla ovšem do vysílání ORF i streamové sekce divadelního webu. Dne 11. února 2023 řídil patnácté představení renomovaný italský dirigent Nicola Luisotti.

Když se konala před dvěma roky premiéra Verdiho opery La traviata ve slavném rakouském divadle, debutovali ve Vídeňské státní opeře režisér Simone Stone a italský dirigent Giacomo Sagripanti. Oba měli k inscenaci velmi blízko, neboť se jednalo o koprodukci Vídeňské státní opery s Národní pařížskou operou.

G. Sagripanti dirigoval operu v divadle Opéra Bastille, kde se konala obnovená premiéra La traviaty 2. února 2018. Dílo v Paříži inscenoval Benoît Jacquot a původně hudebně nastudoval Dan Ettinger. V historické budově Palais Garnier se uskutečnila premiéra 12. září 2019, operu režíroval S. Stone a hudebně nastudoval Michelle Mariotti, představení bylo vysíláno také v kinech.

Námět k opeře La traviata nalezl Giuseppe Verdi v románu Dáma s kaméliemi Alexandra Dumase mladšího, ve kterém je zachycena nešťastná láska kurtizány Marguerite Gautier s Armandem Duvalem. Spisovatel se inspiroval při psaní hlavní hrdinky Marií Duplessis, známou kurtizánou z pařížské společnosti 40. let 19. století. Libreto na skladatelovu žádost napsal Francesco Maria Piave. Kompozici složil G. Verdi v letech 1852 až 1853. Dokončil ji s ohledem na plánovanou premiéru pro Teatro La Fenice v Benátkách, kde dílo následně zaznělo ve světové premiéře 6. března 1853. Větší úspěch přinesla Verdimu ovšem až jeho druhá přepracovaná verze opery, jejíž premiéra se konala 6. května 1854 v benátském Teatro S. Benedetto.

Melodramatická opera o třech aktech se stala skladatelovým prvním významným romantickým dílem, které složil na námět ze současné společnosti, v níž se odráží i kritika pokrytecké morálky. La traviata se později rozšířila do divadel různých zemí světa. Ve Vídeňské dvorní opeře (dnešní Vídeňské státní opeře) byla opera poprvé uvedena 11. března 1876. Z dramaturgického pohledu světoznámého rakouského divadla patří La traviata po Aidě k nejhranějším Verdiho operám.

V koprodukční inscenaci je Violetta pařížská dívka, influencerka a top star, která se stala tváří velké reklamy na líčení a parfém Villain. Má mnoho obdivovatelů na svém instagramovém profilu a po svém boku přítele Alfreda, pocházejícího z důstojného rodu Germontů. Po třech měsících známosti se rozhodne žít se svým přítelem na venkově. Violetta však vážně onemocní a její virtuální prezentace, kterou diváci sledují i na projekcích, se stává jejím útočištěm. Na příběhu nemocné Violetty demonstroval režisér problematiku lásky, lži, mediálního kalkulu, nemoci, oběti, partnerství, pokrytectví, přetvářky, úspěchu i zisku, to vše v úzkém spojení s mediálními obrazy propagace krásy.

V době příprav inscenace Simone Stone zdůraznil, že se snažil zjistit, co opera La traviata může znamenat pro naši společnost. V inscenaci, jež si pohrává s velkoformátovými displeji videostěn a sociálními médii, chtěl ukázat, jak aktuální může Verdiho opera být. Současně upozornil, že i v době konání obou premiér Verdiho La traviaty v Benátkách, usilovali tvůrci o zachycení moderní doby. K současné paralele poznamenal: „Dá se říci, že dnes již neexistuje aristokratická vrstva ani třídní problém. Ale ve městech, jakými jsou Paříž a Vídeň, stále existuje druhá vrstva společnosti: migranti. Bez ohledu na to, jak moc se snaží, aby byli začleněni do společnosti, budou pro jiné působit exoticky. A pokud si Violetta chce vzít někoho z elitní společnosti, není to možné.“

Australsko-švýcarský divadelní a filmový režisér, autor a herec Simone Stone, který po úspěších v činohře (ceny Nestroy), adaptacích dramatických textů a filmové tvorbě (snímek Dcera promítán na prestižních festivalech v Benátkách, Torontu, Londýně a Stockholmu) začal režírovat operu od sezóny 2016/2017 v Divadle Basilej a Bavorské státní opeře v Mnichově (E. W. Korngold Mrtvé město), hostoval i na Salcburském festivalu.

Pro koprodukci Verdiho opery La traviata navrhli scénograf Robert Cousins a kostýmní výtvarnice Alice Babidge po dohodě s režisérem moderní okázalou koncepci. V inscenaci není Violetta kurtizánou, ale influencerkou, jejíž soukromí je rovněž veřejné a také spojené se ziskem z prodeje její krásy. Ve své marné touze vymanit se z konvencí dobové společnosti se stává obětí bezohlednosti a společenských pravidel. V centru dění funguje princip jevištních proměn na točně se čtyřstěnem, na kterém se symbolicky střídají velkoformátové projekce reklam, kamélií, SMS korespondencí na WhatsAppu i s emotikonami, zprávy ze světa a různých institucí důležitých pro Violettu, která má 147 miliónů sledujících na sociální síti. Otevřená scéna čtyřstěnu je určena jak pro exteriéry, např. náměstí se sochou koně, prodejny Paristanbul s kebaby, venkova s traktorem i kaplí, tak pro interiéry, např. nočního klubu s pyramidou šampaňského, coworkingového centra a nemocnice (světelný design James Farncombe a video Zakk Hein). Scénické řešení umožnilo sledovat děj jako film, který je úzce spojen s hudbou, což byl progresivní tah. Simone Stone zpřístupnil dílo nejen mladší generaci, ale i starším divákům, které zajímá propojení opery s érou moderních technologií a hledání hlubších společenských otázek.

Violettu Valéry ztvárnila na premiéře ve Vídni jihoafrická sopranistka Pretty Yende, která roli zpívala i na premiéře v Národní pařížské opeře (2019). Mimochodem mimořádná mladá pěvkyně vystoupí v Praze na koncertě už 1. března 2023 ve Smetanově síni Obecního domu.

Na patnáctém představení Stoneovy inscenace ztělesnila hlavní roli mladá ruská sopranistka Kristina Mkhitaryan, která roli s úspěchem zpívala i v Královské opeře Covent Garden v Londýně. Pěvkyně disponuje sametově lyrickým sopránem, kterým si dokáže získat srdce publika. Psychologický vývoj Violetty rozehrála příliš sebevědomě. Od svobodné zářící top star Paříže ve stříbrných elegantních svůdných šatech, s níž si chce téměř každý muž užít a fanoušci se s ní vyfotit, přes dámu zvažující vážnější vztah s Alfredem, s nímž posléze zkusí žít na venkově, přes hořké setkání s jeho otcem Giorgiem Germontem, jenž vztahu pokrytecky brání až po karnevalové veselí, kdy koketuje s Baronem Doupholem, aby přiměla Alfreda k žárlivosti. K přesvědčivosti velkých změn niterných prožitků pěvkyni občas chyběla přesvědčivost a hloubka výrazu.

S ohlédnutím za krásnými okamžiky života, kdy v závěru Violetta trpěla na nemocničním lůžku a před smrtí radila Alfredovi, aby se oženil, ale on ji však doprovodil až do jejího skonu, podala K. Mkhitaryan výjimečný výkon. Režisér aranžoval její poslední odchod efektně vstupem do zářného světla.

Přítele Violetty Alfreda Germonta zpíval na premiéře ve Vídni slavný peruánský tenorista KS Juan Diego Flórez. O víkendu po boku K. Mkhitaryan zpíval hlavní roli ukrajinský tenorista Dmytro Popov. Pěvec působil šarmantně a jeho hlas zněl silně ve všech polohách v pěkných barvách, taktéž i herecky byl jeho výkon působivě přesvědčivý. Mladý pěvec má ve svém repertoáru i Prince z opery Rusalka Antonína Dvořáka. Roli ztvárnil už v Bavorské státní opeře v Mnichově a ve Vídeňské státní opeře.

V roli Flory Bervoix se zaskvěla pěvecky i herecky nadějná ruská mezzosopranistka Daria Sushkova, členka Operního studia Vídeňské státní opery. Výjimečný výkon podal mongolský barytonista Amartuvshin Enkhbat, který roli Alfredova otce Giorgia Germonta obdařil širší škálou emocí a barevných dynamických odstínů, přičemž velmi detailně vnímal a reagoval i mimicky na své okolí.

Izraelská kontraaltistka Noa Beinart ztvárnila Anninu s bolestnou zahořklostí, pěvkyně zpívala solidní technikou. Doktora Grenvila ztvárnil výborně se zaujetím rumunský basista Dan Paul Dumitrescu, který byl navíc flexibilní ve frázích i v mimickém rozehrání, roli obdařil příjemnými barevnými nuancemi.

Nadějně se představili v opeře i nový členové souboru Vídeňské státní opery, německý tenorista Robert Bartneck (Gaston), madagaskarský barytonista Michael Arivony (Baron Douphol) a ruský barytonista Stefan Astakhov (Markýz d´Obigny), který mimochodem hostoval i v Opeře Národního divadla v Praze.

Nicola Luisotti vedl Orchestr Vídeňské státní opery výrazově spolehlivě a v souladu s pěveckým děním na jevišti dokázal hudbu působivě gradovat. Publikum často ocenilo interprety potleskem. Mistrovsky diferencovanou paletu rozmanitých psychologických charakteristik Verdiho hudby rozkryl dirigent velmi dobře. Valčíky, dobové společenské tance Paříže, hrál orchestr s radostí, energicky a s krásou tanečního charakteru. Sbor Vídeňské státní opery zpíval pěkně a s mnoha dynamickými odstíny (sbormistr Martin Schebesta). V davových scénách dosáhli sboristé dokonce i výjimečné plasticity a vrstevnatosti znění.

Foto: Wiener Staatsoper