KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Žhněte jasné hvězdy. Caldarova Harmonie planet v Praze english

„Roman Válek prezentoval dvouhodinové dílo jako poutavé, životné, při detailnějším pohledu hudebně proměnlivé, jako hudbu, která ani chvíli nenudí.“

„Posluchačským potěšením byla zvýrazněná metrorytmická odlišnost jednotlivých čísel, zapamatovatelné motivky, proměnlivá instrumentace… a samozřejmě pěvecká ekvilibristika.“

„Skutečným objevem byli pro pražské posluchače dva skvělí zahraniční kontratenoristé – Chorvat Franco Klisovic a rumunsko-německý pěvec Valer Sabadus.“

Eliso milovaná od lidí i od bohů… Přesně taková je pointa dvouhodinové oslavné serenaty Harmonie planet, kterou napsal Antonio Caldara v roce 1723 k poctě císařovny Alžběty. Zazněla tehdy ve Znojmě. Po třech staletích se nyní v novodobé tuzemské premiéře uskutečnilo její koncertní provedení – hned druhý den po brněnském – ve středu i v Praze. A na Hudebním festivalu Znojmo uvedou v červenci stejní interpreti dílo dokonce scénicky. Hudebně to rozhodně stojí za to. Roman Válek s Czech Ensemble Baroque a sedmi skvělými sólisty předestřel skladbu ve Španělském sále Pražského hradu jako pozitivní a neproblémovou italskou hudbu nabitou svěží energií.

Koncert ve Španělském sále, spolupořádaný Českým královským institutem, byl důstojnou připomínkou třístého výročí korunovace císaře Karla VI. českým králem. Při ní tehdy na Pražském hradě zazněla hudební díla Jana Dismase ZelenkyJohanna Josepha Fuxe. Stejně tak koncert připomněl další událost z roku 1723, kdy byly vzácně české země na několik měsíců místem pobytu nejvyšších představitelů monarchie: odehrála na podzim ve Znojmě, při návratu císařského páru z Prahy do Vídně. Šlo o velkolepou hudební oslavu jmenin císařovny, do jejíhož těhotenství se zrovna vkládaly velké naděje – císař prozatím neměl mužského potomka… Především však byl nynější pražský koncert mimořádnou hudební událostí naší doby. Na rozdíl od Zelenkovy Sub olea pacis et palma virtutis, monumentálního alegorického díla oslavujícího památku knížete Václava, a na rozdíl od Fuxovy neméně rozsáhlé slavnostní opery Costanza e Fortezza, oslavující ctnosti císaře, Caldarovu znojemskou serenatu La Concordia de‘ Pianeti totiž až do letoška v tuzemsku nikdo neoživil. Existuje ovšem nahrávka, kterou před devíti lety pořídili v souvislosti s novodobou premiérou díla dirigent Andrea Marcon, La Cetra Barockorchester a renomovaní sólisté.

Dirigent Roman Válek se sólisty a se svým barokním orchestrem Czech Ensemble Baroque a jeho komorním sborem, vedeným Terezou Válkovou, prezentoval dvouhodinové dílo jako poutavé, životné, při detailnějším pohledu hudebně proměnlivé, jako hudbu, která ani chvíli nenudí, navzdory tomu, že jde vlastně jen o sled virtuózních výstupů bez dramatického děje. Válkovo vedení – na hony vzdáleno pouhé obřadnosti či prázdné povrchnosti – bylo, jak se od něj dalo čekat, nakažlivě a neformálně živelné, energické, robustní. Zdůraznilo „italské“ kořeny skladby – prozářenou lehkost, svěží nevyumělkovanost. Caldara, v roce 1723 dvaapadesátiletý, před prestižním završením kariéry ve Vídni působil v rodných Benátkách, v Mantově a Římě a do Rakouska si přinesl špičkovou kompoziční výbavu. Napsal sice příležitostnou, ryze užitkovou skladbu, u které se dalo čekat, že po znojemském „open air“ provedení už víckrát nezazní, ale způsob, jakým byla nyní interpretačně uchopena, podpořil její hodnotu. Bylo možné ji vnímat jako historický dokument, ale také ji navíc přijmout jako podnět pro velký hudební zážitek.

Námět či děj gratulační kompozice je jednoduchý: božstvo či planety – Venuše, Diana, Jupiter, Apollon, Mars, Merkur a Saturn – květnatými slovy disputují o tom, zda je jistá pozemšťanka hodna jejich pozornosti a úcty. Část jich je proti, zejména Venuše, část ji obhajuje. Když nakonec i mezi dosavadními odpůrci vejde ve známost, o koho vlastně jde, totiž o císařovnu, není už co řešit. Alegorické postavy se v závěru shodnou: Ať šťastna je Elisa….! A Venuše vzdá vladařce Alžbětě pro její krásu a ctnosti hold.

Caldara pojal skladbu jako sled patnácti sólových árií, všech v rychlém tempu. Oddělují je nedlouhé recitativy, vesměs dialogické, ve kterých si aktéři imaginárního sporu vyměňují názory, vysvětlují své postoje a předávají slovo. Dvě části díla rámují sborové pasáže. Zdánlivá schematičnost struktury je ve skutečnosti narušována detailním propracováním charakteru árií s různě koncipovanými a varírovanými instrumentálními doprovody, ať už se odlišují v konkrétních sestavách, nebo ve stylizaci. V úvodu, kdy se zpívá „Žhněte jasné hvězdy“, je forma obohacena krátkými expozé dvojic sólistů, střídanými sborovým refrénem. Před vrcholem díla pak i prokomponováním průběhu a rozdělením textu mezi sbor a sóla tak, aby vynikla pointa – svornost, souznění a shoda všech, tedy harmonie planet z názvu díla. „Eliso, milovaná od lidí i od bohů…

Posluchačským potěšením byla zvýrazněná metrorytmická odlišnost jednotlivých čísel, téměř roztančené tečkované rytmy, zapamatovatelné motivky, proměnlivá instrumentace sahající od plného zvuku s trubkami a tympány po dominující barvy hobojů a fléten či árii jen s hlubokými smyčci… A samozřejmě pěvecká ekvilibristika, melodické linky plné ozdob, odlišné emoce výrazu fixované pro každý výstup… A zde je konečně místo na shrnutí zásadního podílu sedmi sólistů na vyznění a velmi příznivém dojmu z celého hudebního projektu.

Pro tuzemské publikum byl samozřejmě jedním z magnetů mezinárodně úspěšný, stále ještě mladý Čech Adam Plachetka, skutečný bohatýr; pro každého zasvěcenějšího zase z jiných důvodů také německý kontratenorista Andreas Scholl, loni pětapadesátiletý, který ve svém oboru dosáhl k pozici legendy. Velké renomé získala po Evropě i doma Hana Blažíková, méně už se ví o sopranistce Dagmar Šaškové, působící v oboru historicky poučené interpretace starší hudby především v zahraničí, a to v těch nejlepších sestavách. Tenorista Jaroslav Březina, zanedlouho pětapadesátiletý, začíná být pěveckým úkazem díky tomu, jak nadále zůstává spojen se starou hudbou, ale zároveň už dávno také skvěle zpívá třeba Janáčka. A skutečným objevem byli pro pražské posluchače dva skvělí zahraniční kontratenoristé – Chorvat Franco Klisovic a rumunsko-německý pěvec Valer Sabadus. Dagmar Šašková jako Venuše dominovala provedení jasným a bohatě barevným hlasem, stylovostí, dokonalostí a zřetelnou dikcí, Andreas Scholl jako Jupiter neokázalostí a lahodnou barevností. Oba další zmínění kontratenoristé pak bravurní technikou, zvládnutými ozdobami a koloraturami. Franco Klisovic uhranul v roli Marta vemlouvavým, emotivním, až vášnivým projevem a v závěru árií efektními dlouhými vysokými prodlevami v polohlasu. Valer Sabadus má proti němu hlas, který působí o něco uměleji, méně probarveně, ale i on interpretoval své árie se zvýrazněním afektů velkolepě.

Španělský sál není akusticky ideálním prostorem, ať už je pódium na jeho kratší straně, nebo – jako nyní – na té delší. V prvním případě je větší část posluchačů moc daleko od dění, ve druhém odchází polovina zvuku úplně jinam, než kde sedíte. Na interprety navíc není přes hlavy ostatních lidí vlastně vůbec vidět. I tak ale zůstává na tento koncert, plný permanentně radostné hudby, veskrze pozitivní vzpomínka.

Bonusem večera ve zcela zaplněném sále byl český text promítaný nad pódium. Libreto je sice plné floskulí a nadnesených obrazů, které nic zásadního nesdělují, ale přesto vůbec nebylo k zahození orientovat se v tom, jak se debata vyvíjí…

Brněnské a pražské koncertní uvedení Caldarovy skladby La concordia de’ pianeti je úspěšně uzavřeno, ale Hudební festival Znojmo, hlavní pořadatel koncertů, tím ještě zdaleka neřekl vše: na červenec se chystá scénické ztvárnění. A jméno režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře slibuje dobrou podívanou – jako obvykle něco mezi volnou fantazií a promyšleně zdůvodněnou konkretizací.

Foto: Český královský institut

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky