„Živelný a energický byl vstup do fugy, která vygradovala do skutečně silných a monumentálních momentů, které si dirigent schoval na konec.“

„Felix Klieser se narodil bez rukou, přesto již od 5 let hraje na lesní roh a svou fenomenální virtuozitou již dobyl nejeden světový sál.“

„Nad symfonií pak jako by se vznášel jeden velký vyzpívaný oblouk či obal, který skladbu spojoval ve velký, procítěný celek.“

FOK se svým šéfdirigentem Tomášem Braunerem připravil pro diváky velmi kvalitní, ovšem nepříliš často hraný program. Dvořákovy Symfonické variace večer zahájily, následně zazněl Straussův první Koncert pro lesní roh, celý večer pak zakončila Dvořákova Symfonie č. 7. Plný, opojný zvuk velkých romantiků příjemně prostupoval sálem po celý koncert.

Hned první tóny smyčců na začátku Dvořákových Symfonických variací vtáhly diváky příjemně do večera. Tuto skladbu skládal autor ještě mlád, ve svých 36 letech, ovšem již tehdy zcela nesporně prokazoval kompoziční mistrovství. V průběhu svého života zažíval s dílem velké úspěchy, ať už při premiéře, či při pozdějších provedeních v Londýně a ve Vídni. Zvláštností pak je, že skladba má opusové značení č. 78; na rané dílo číslo velmi vysoké. To připsal nakladatel Simrock, aby při pozdějším vydání dílo působilo nověji.

Téma variací bylo zahráno krásně zpěvně, s jasnou dikcí tak, aby si jej divák vskutku co nejsnáze zapamatoval. Zvuk, který pro tuto skladbu orchestr vydával, byl po celou dobu velmi kompaktní a hřejivý. Dynamicky pak nikde těleso nešplhalo do závratných výšin; silné části byly plné, ovšem nikoliv ukřičené, slabší byly jemné a velmi příjemné. Krásně vyzpívané bylo sólo koncertní mistryně (Rita Čepurčenko), která jej krásně vyzpívala ve svém „rozhovoru“ s dřevy. Velmi jasně a rovněž lyricky byl proveden návrat tématu ve fagotu. Mezi jednotlivými částmi skladby (konkrétně árie, 27 variací a finále) orchestr přecházel ladně a spojitě. Ve stejném duchu pak přešel i do závěrečné fugy, ve které nadchnul publikum živelným a energickým vstupem, který postupně vygradoval do skutečně monumentálně silných momentů, které si dirigent pečlivě schovával právě až na efektní konec. První skladba večera tak skončila skutečně bombasticky.

Po rychlé přestavbě byl tedy každý posluchač velmi zvědavý na druhé dílo večera. Jednak samozřejmě proto, že se jedná opět o velmi kvalitní hudbu. Koncert pro lesní roh č. 1 Es-dur je velmi svěží, relativně krátké a kompaktní dílo velmi mladého, 18letého Richarda Strausse. Pozdně-klasicistní obsazení orchestru a mladá svěžest jednoho z nejlepších německých romantiků přináší velmi posluchačsky vděčné dílo.

Ovšem jiný důvod, možná ještě větší, vnášel do řad diváků velkou zvědavost. Její příčinou byl sólista Felix Klieser. Tento mladý fenomenální umělec se totiž narodil bez rukou, přesto však již od pěti let hraje na lesní roh. Jeho životní příběh je sepsán v knize Poznámky pod čarou – hornista bez rukou dobývá svět. Pro každého, kdo se s ním setká, může být opravdu inspirativním podnětem k zamyšlení nad tím, čeho lze díky vůli a píli dosáhnout. Klapky na svém nástroji ovládá prsty levé nohy, horna je pak připevněna na stojanu před ním. Nyní již dobývá nejeden světový koncertní sál – a tento večer byl každý posluchač nadšen, že může být přítomen jeho českému debutu s orchestrem.

Na úvod koncertu sólista zahrál mocnou fanfáru, uvádějící nás do tématu první věty. Zvuk byl mocný a plný, zároveň však jako by přicházel z dálky a vzbuzoval jistý nostalgický, lovecký charakter. Plnost, kulatost a krása jeho tónu skutečně přesouvala pocity posluchače kamsi do minulosti, do Belle Époque, kterou byl celý koncert prodechnut. Úžasné bylo i sólistovo legato, kde plná, kulatá a plynulá píseň táhla se i přes největšími skoky mezi vzdálenými tóny. Orchestr se s doprovodem vypořádal velmi dobře a sólistu stabilně podporoval v jeho hraní, jen občas snad se s ním nesešel zcela přesně a nezískal čas na nádechy mezi některými frázemi; na několika ojedinělých místech tedy přechody v orchestru působily trochu „useknutě“. Nostalgii druhé věty vystřídala jistá tanečnost věty třetí a sólista si poté mohl užít velmi zasloužilé standing-ovation. Saint-Saënsem diváky nadchnul i v líbezném přídavku a každého zájemce pak potěšil i během přestávky, kdy ve foyer rozdával autogramy.

Druhou část večera pak tvořila Dvořákova 7. Symfonie. S tímto dílem slavil autor velké úspěchy v Berlíně a Londýně, pro který byla skladba objednána a premiérována (1885). Svou dramatičností se toto dílo blíží charakterem spíše německým romantikům a nestojí na dvořákovsky typické české lidové zpěvnosti, ač i tyto prvky skladatel do díla umně vpravil. Dramatický začátek orchestr provedl hutným a napjatým zvukem. Postupné střídání nástrojových sekcí bylo doprovázeno napínavou gradací. Zapamatováníhodný byl jistý okamžik, kdy jeden divák patrně chtěl komentovat svůj zážitek sousedovi, zvolil si pro to hlasitou pasáž, avšak nebyl si vědom, že za okamžik přijde subito piano. Tím pádem právě ve chvíli, kdy přišlo, se sálem rozeznělo i tlumené, ovšem zřetelné „To je krásný“. Hřejivý a přátelský tón druhé věty nás přenesl do věty třetí, která byla pojatá s jistou rozverností, která Scherzu dodala velmi vhodnou jiskru. Poslední věta byla od začátku gradována velmi pevně a energicky, kontrasty byly náhlé ovšem velmi precizně zvládnuté. Klidnější pasáže měly náležitě úpěnlivý charakter. Jeden z motivů vzdáleně připomínal téma variací, které zazněly v první části večera; vyzdvihnuto bylo tak, že si toho každý pozorný divák ihned všiml. Celou symfonii doprovázela velmi promyšlená práce s agogikou a hladké, zřetelné přechody mezi dílčími pasážemi. Nad dílem pak jako by se vznášel jeden velký vyzpívaný oblouk či obal, který skladbu spojoval ve velký, procítěný celek. Rezolutně pak skladbu zakončily závěrečné akordy, protkané zejména velkým, širokým zvukem smyčců.

Plným sálem se neslo nadšení z každého kusu, který ten večer FOK zahrál. K úspěchu přispěla také dobrá dramaturgie, která nám přinesla ucelený program přinášející kvalitní díla, se kterými se divák na časté bázi nesetkává. Nyní je již jistě každý posluchač zvědav, které další perly bude moci obdivovat příště.

*******

Foto: Petr Dyrc