„Mezzosopranistka Magdalena Kožená vytvořila v roli Elvíry zjevně zoufalou, životem smýkanou a téměř vyšinutou postavu, jíž lze bez potíží uvěřit i jinak nepravděpodobnou schopnost splést si svého někdejšího milence s jeho plebejským sluhou.“

„Zkrátka a dobře, Mozartův týden měl v čele s Rolandem Villazonem našlápnuto více než znamenitě, a jak se zdálo, dveře měl otevřené i pro špičkové interprety z České republiky.“

„Dámy a pánové, vypněte si prosím své mobilní telefony. Nahrávání a fotografování je během koncertu zakázáno. Věřím, že si užijete fantastický a neopakovatelný večer, Mozart žije!“

O tom, komu patří hlas, který promlouval k návštěvníkům před začátkem jednotlivých programů letošního ročníku Mozartwoche, pochyboval asi jen málokdo z přítomných. Extravagantní festivalový intendant Rolando Villazón byl totiž ve dnech 26. ledna až 5. února 2023 osobně či obrazně v Salcburku přítomen prakticky všude. Pokud jste ho na některém z koncertů nezastihli jako pěvce, recitátora, moderátora či režiséra, určitě se jeho portrét nedal přehlédnout v novinách, časopisech nebo festivalových tiskovinách. A to nemluvím o obchodech, které si kladly za čest prodávat exkluzívní kávové šálky s designem, navrženým samotným panem ředitelem.

Pokud dovolíte, začnu reflexi právě skončené hudební přehlídky jakýmsi stručným historickým exkursem, který můžeme nazvat třeba „Rolando a Mozartwoche“. Slibuji, že to bude vyprávění krátké a místy i dramatické. Villazonův nástup do pozice uměleckého šéfa „prvního festivalu roku (jak se v propagačních materiálech Mozartwoche hrdě připomíná)“ v roce 2019 znamenal podobné oživení, jakého se roku 2012 dostalo rovněž salcburskému Svatodušnímu festivalu. Ten vzala s vehemencí sobě vlastní do rukou Cecilia Bartoli a učinila z něj neobyčejně atraktivní hudební událost, důstojně předznamenávající letní Sazburger Festspiele. Rolando Villazon se pochopitelně konkurenčním podnikem své milované pěvecké kolegyně nehodlal nechat zastínit. Od počátku jasně deklaroval, že jeho festival rozhodně netouží odkaz skladatele, kterého má v názvu, toliko oprašovat a mumifikovat, ale že míní využívat jeho hudbu způsobem, přesahujícím žánry i dosavadní divácké a posluchačské zkušenosti. Hned ve svém nástupním ročníku to dokázal například mamutí divadelní produkcí T.H.A.M.O.S. v sále Felsenreitschule. Režisér Carlus Pardisa z kultovního uskupení Fura dels Baus v něm zkombinoval Mozartovu scénickou hudbu ke hře Thamos, árie z Kouzelné flétny a Zaidy a další skladatelovy příležitostné vokální i instrumentální kompozice a vytvořil na jejich základě velkou hudebně divadelní podívanou. O rok později zase v sousedním Haus für Mozart představila režisérská legenda jménem Robert Wilson svou scénickou vizi Händelova Mesiáše v Mozartově instrumentaci. Jak vidno, Rolando si vzal heslo „Mozart žije“ opravdu k srdci a pro uvedení těchto slov v praxi hodlal učinit i věci do té doby v Salcurku nevídané.

Ale aby nedošlo k omylu, že Mozartwoche pod Villazonovým vedením jen programově staví Mozarta na hlavu. Uvedené výstřední produkce spolu s loutkovými představeními, filmovými projekcemi, přednáškami či talkshow především oživují širokou nabídku komorních či symfonických projektů, v nichž se v týdnu okolo Mozartových narozenin střídají ty největší hvězdy světového hudebního nebe. Už během nástupního ročníku 2019 a toho následujícího v roce 2020 tak ve festivalové nabídce nechyběly koncerty s účastí Vídeňských filharmoniků, Orchestre de Champs-Élysées, Mahler Chamber Orchestra a Il Giardino Armonico. Mezi jejich dirigenty se objevili Bernard Haitink, Ivor Bolton, Giovanni Antonini či Philippe Herreweghe. Mozartovi vzdali hold pěvci Cecilia Bartoli, Olga Peretyatko, Mauro Peter, Krassimira Stoyanova, Ramon Vargas a řada dalších, v zástupu špičkových instrumentalistů se vyjímala jména Daniela Barenboima, Janine Jansen, Andráse Schiffa či Mitsuko Uchidy.

Z našeho pohledu je v obou zmíněných letech zajímavá účast českých umělců. V roce 2019 se v Landestheater uskutečnilo velké baletní gala Mozart Moves!, v němž vystoupila úctyhodná řada vynikajících tanečníků z renomovaných souborů celého světa. Balet pražského Národního divadla zde zastupovali Ondřej Vinklát a Jakub Rašek. Jedním z vrcholů festivalu se stalo provedení Mozartova Requiem, v němž se pod taktovkou Andrése Orzco-Estrady představil spolu s Vídeňskými filharmoniky také náš basbarytonista Adam Plachetka. V Mozarteu se v kantátě Davide penitente mimo jiných blýskla i mezzosopranistka Štěpánka Pučálková.

V roce 2020 se na festivalu objevil zástupce českých zemí sice jen jeden, ale zato byl, hned po panu intendantovi, jeho jednoznačně nejvytíženějším protagonistou. Radek Baborák se tu jako hornista a dirigent zúčastnil hned šesti (!) koncertů, spolupracoval na edukačních projektech a vedl mistrovské kurzy. Velký ohlas zaznamenal zejména jeho debut s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou Daniela Barenboima. Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 sklidil ve vyprodaném Festivalovém sále bouřlivé ovace a recenze listu Wiener Zeitung obdivovala sólistovo „fantastické nasazení, precizní provedení a měkký tón“. Podle recenze Kurieru „Radek Baborák a Daniel Barenboim spolu s Vídeňskými filharmoniky Salcburk přímo fascinovali“. Slovy chvály na adresu našeho umělce nešetřil ani Rolando Villazon: „Když hraje Radek na lesní roh, zní to jako belcanto! Posluchač má pocit, že je to ten nejsnadnější nástroj na světě. O opaku se ale přesvědčí každý, kdo si na něj zkusí zahrát!“

Zkrátka a dobře, Mozartův týden měl v čele s Rolandem Villazonem našlápnuto více než znamenitě, a jak se zdálo, dveře měl otevřené i pro špičkové interprety z České republiky. Leč člověk často míní a Pán Bůh mění. A tak se stal „první festival roku“ v roce 2020 na dlouho i jedním z posledních festivalů, které proběhly tak, jak je naplánovali lidé a ne coronavirus.

Druhá (nebo už snad třetí?) vlna covidu zahnala na počátku roku 2021 festival jen na streamovací platformy. To opravdu nejoriginálnější z jeho nabídky se vešlo do pouhých devadesáti čtyř vteřin. Vynikající klavírista Seong-Jin Cho zahrál v den skladatelových narozenin ve světové premiéře jeho Allegro D-Dur KV 626b/16, fragment čerstvě objevené Mozartovy skladby. A ve velkém programu z písní Wolfganga Amadea účinkovala i Magdalena Kožená, takže bez české stopy se nakonec neobešel ani tento ročník. Patrně nejsmutnějším se pak stal pro Mozartwoche rok 2022, kdy se v obavách z další vlny epidemie festival nekonal vůbec.

Tím se konečně dostáváme k letošnímu ročníku 2023. Prvnímu, který se konal po třech letech v plném rozsahu a pro diváky! Radost, která se s touto informací pojila, byla tentokrát v Salcburku téměř hmatatelná a výrazně se na jeho atmosféře projevila. Náladu nezkazila účastníkům ani skutečnost, že se festival velkých scénických událostí typu T.H.A.M.O.S či Mesiáš na nějakou dobu vzdal, ba ani fakt, že krátce před začátkem Mozartwoche, odřeklo své vystoupení několik opravdových hudebních legend. Hned tři koncerty Vídeňských filharmoniků měl totiž řídit Daniel Barenboim (za nějž následně „zaskočili“ Robin Ticciati, Marc Minkowski a Thomas Guggeis) a nekonalo se ani společné vystoupení klavíristek Marie Joao Pires a Marty Argerich (místo nichž proběhl koncert s účastí klavírního virtuoza Igora Levita). Ale co na tom! Do jedenácti dnů festivalu se opět vešlo množství komorních i symfonických programů a dalších doprovodných akcí, které se konaly na více než deseti různých místech po celém Salcburku. O kvalitách letošních interpretů (a avizované Villazonově všudypřítomnosti) si snadno uděláme obrázek při pohledu na protagonisty úvodního a posledního velkého orchestrálního koncertu. Festival otevřel 26. ledna koncert Mozarteumorchester Salzburg pod taktovkou Ivora Boltona za účasti houslistky Clarissy Bevilacqua a barytonisty Rafaele Finglerose. Rolando Villazon celý večer moderoval. V předvečer zakončení festivalu 4. února pak Thomas Guggeis řídil Mozartovo Requiem v podání Wiener Philharmoniker, Wiener Singverein a sólistů Lisette Oropesy, Marianne Crebassy, Rolanda Villazóna a Tareqa Nazmiho. Stačí vám to? Vlastně pardon, málem bych zapomněl. Na počest dne Mozartova narození 27. ledna, nakráčel Rolando Villazon znovu na Mozartovo náměstí, aby tu ve svém mexickém klobouku a se souborem Los mariachis negros zazpíval mistrovi k narozeninám několik písní ze své domoviny. Když píšu „opět“, pochopitelně tím myslím, že naposledy se tak stalo 27. ledna 2020. Radost interpretů i publika si tedy jistě dovedete představit.

Soustřeďme se ale na neděli 29. ledna. Ten den se totiž na festival vrátili čeští umělci způsobem, jaký by si téměř zasloužil titulek „Český den na Mozartwoche“. Pokud jste dávali dobrý pozor při čtení úvodního historického přehledu, jistě vám neuniklo líčení zdejšího takřka triumfálního hostování hornisty a dirigenta Radka Baboráka v roce 2020. Jeho výsledkem bylo mimo jiné i navázání osobního přátelství s Rolandem Villazónem a pozvání na některý z příštích ročníků festivalu. Onen návrat se odehrál právě ve zmíněném datu, a to ve Velkém sále Mozartea v jedenáct hodin dopoledne. Takový čas si přímo říká o nějaké příjemné matiné před nedělním obědem. Právě takový program připravil publiku ve zcela zaplněném sále očekávaný umělec se svým Baborák Ensemble. „Mám velkou radost, že jsem tu po covidových časech opět s vámi“, pronesl před začátkem koncertu viditelně dojatý vedoucí souboru německy a odměnou mu byl první velký aplaus. Podobně frenetického ohlasu se pak dostalo houslistům Martině Bačové a Milanu Al-Ashabovi, violistovi Karlu Untermüllerovi, violoncellistce Haně Baborákové, kontrabasistovi Davidu Pavelkovi a samotnému hornistovi Radku Baborákovi po každém z hudebních čísel koncertu. Rámovaly ho koncerty Es dur KV 447 a KV 417 pro uvedené obsazení. Mezi oběma rozsáhlejšími kompletními kompozicemi pak zaznělo několik vybraných pasáží či fragmentů z dalších Mozartových děl (například Andantino grazioso ze Symfonie Es dur KV 132 v Baborákově vlastní úpravě pro jeho soubor). Baborák Ensemble odehrál koncert s naprostou interpretační brilancí a s jen zřídka slýchaným smyslem pro detail a vnitřní agogiku jednotlivých skladeb. Pozornému publiku se z Baborákových úst dostalo i výkladu o tom, jak se na lesním rohu vytvářejí některé tóny, které při předchozí skladbě vyvolaly nepřeslechnutelné veselí v sále. Nadhled a vtip byly vůbec tomuto koncertu vlastní, a tak nebylo divu, že se do něj krátce před koncem zapojil i přítomný talentovaný komik jménem Rolando Villazón. Během provedení fragmentu z Koncertu d dur KV 412 předčítal z Mozartova autografu vtipné poznámky, určené hornistovi Josefu Leutgebovi. Musím konstatovat, že slyšet hrát Baborák Ensemble a do toho poslouchat Villazóna, vydávajícího hlasitě povely typu „Tady to musí znít, jako když šplhá opice na strom“ byl zážitek, na jaký člověk v koncertní síni rozhodně jen tak nenarazí. Odměnou byly po koncertě „Baborákovcům“ dlouhotrvající a zcela zasloužené standing ovation. Nezbývá, než českým hudebníkům přát, aby se na Mozartwoche vraceli pravidelně. A pokud by se toto přání mělo řídit podle sympatií pana intendanta a ohlasů publika, vypadá to s jeho splněním více než slibně.

Další koncert s českým zastoupením se konal jen krátce po skončení toho předchozího ve Felsenreitschule na druhém břehu řeky Salzach. Než si ho přiblížíme, vrátíme se opět krátce do festivalové historie. V roce 2020 zde začal projekt uvádění Mozartových oper za účasti orchestru Capella Andrea Barca a za řízení dirigenta (a v tomto případě i cembalisty) Sira Andráse Schiffa. Tyto produkce byly označeny jako poloscénické, protože o režijní vedení pěvců se nepostaral nikdo menší, než opět Rolando Villazón. První vlaštovkou spolupráce tandemu Schiff-Villazón se stalo provedení Figarovy svatby s úžasným mezinárodním obsazením, v němž nechyběly hvězdy typu Reguly Mühlemann, Christiane Karg, Angely Brower nebo Marie McLaughlin. Kromě v pravdě stylového hudebního hodokvasu se divákům dostalo i svižné herecké akce, v níž se dala celkem bez potíží identifikovat Villazonova neomylná schopnost vtipně a přitom vkusně pointovat jednotlivé pasáže mozartovského příběhu. Namlsaní diváci se pak už předem těšili na rok 2021, kdy se měl v podobném balení objevit na scéně Felsenreitschule Don Giovanni s Lucou Pisaronim, Kate Lindsey, Sylvií Schwartz a s debutujícím Johannesem Kammlerem v titulní roli. Z důvodů, které už známe, však bylo třeba si počkat až na rok letošní. Původně plánované obsazení se sice pozměnilo (a dále se tříbilo ještě několik dní před koncertem), nicméně na spojení Sir András a Rolando se nezměnilo nic, takže velká očekávání byla stále na místě.

Výsledkem bylo ovšem provedení Mozartovy opery oper do jisté míry rozpačité. Teto dojem vyvolal především zmíněný „poloscénický“ režijní přístup. Na jevišti jedné z největších salcburských festivalových budov, proslulé několika patry arkád, vytesanými do skály, se přímo uprostřed nacházel orchestr. Po obou stranách pódia stály kulisy dvou domů. Domu s funkčními dveřmi a druhého se dvěma okny a terasou. Veškerá herecká akce se pak děla formou „přebíhání“ mezi oběma objekty a před orchestrem, přičemž výstupům sboru Bachchor Salzburg bylo vyčleněno jakési vyvýšené pódium, umístěné za hudebním tělesem. Na tomto řešení nebylo samo o sobě nic špatného, konečně tři roky stará Figarova svatba si scénicky vystačila jen s několika věšáky a paravánem. Problém jsem osobně shledával spíše v tom, že tentokrát se režisér soustředil pouze na přehledné aranžmá příchodů a odchodů protagonistů, přičemž veškerá citová pohnutí a motivace jednání zjevně nechal na interpretech samých. Každý z hrdinů jako by tu byl jen sám za sebe, což výmluvně symbolizovalo i odění jednotlivých pěvců. Někteří se snažili charakterizovat svou postavu dobovým kostýmem, jiní si vytvořili jeho stylizovanou variantu, další zase odehráli představení v běžných koncertních šatech. Těžko říci, zda příběh Dona Giovanniho neoslovil Rolanda Villazóna tak, jak příběh „Figarky“, anebo prostě jen neměl na stejně detailní práci s pěvci tolik času, (neboť jak už bylo řečeno, obsazení se měnilo ještě krátce před koncertem). Ne, nechci uvedenému konceptu vyčítat, že nesplnil očekávání, jaká by byla možná klást na plnohodnotnou inscenaci. Jsem pouze toho názoru, že tato režie „nerežie“ možná až zbytečně odváděla pozornost od hudebního nastudování a nepřispívala k pocitu, že obsazení bylo vybráno pečlivě a s rozmyslem.

Pravými hvězdami provedení se tak stali pěvci zkušení a charismatičtí, kteří právě ze zmíněného „volného pole působnosti“ dokázali vytěžit maximum. Na prvním místě je třeba zmínit slíbeného dalšího českého umělce, respektive umělkyni. Mezzosopranistka Magdalena Kožená vytvořila v roli Elvíry zjevně zoufalou, životem smýkanou a téměř vyšinutou postavu, jíž lze bez potíží uvěřit i jinak nepravděpodobnou schopnost splést si svého někdejšího milence s jeho plebejským sluhou. S mozartovským repertoárem má Kožená bohaté zkušenosti. Po pěvecké stránce zaujala jak smyslem pro styl, tak například pečlivě rozvrženými a pointovanými recitativy. Po dobu koncertu dobře hospodařila se silami, takže její provedení závěrečné Elvířiny árie „Mi tradi quell’alma ingrata“ patřilo k hudebním vrcholům večera (či spíše pozdního odpoledne, neboť koncert začal už v patnáct hodin). Za dalšího hrdinu tohoto nastudování považuji italského basistu Maurizia Murara v roli Leporella. Villazonův oblíbený pěvec zaujal už ve Figarově svatbě ve dvojroli Bartola a Antonia a rozhodně nezklamal ani jako Giovanniho sluha. Vládne spolehlivým hlasovým materiálem, ideálním pro buffo obor, umí vytvořit výraznou jevištní postavu, a především užívá si každé slovo z da Ponteho libreta a dokáže ho publiku dokonale prodat.

Svůj pěvecký i herecký standard předvedla v roli Zerliny ruská koloraturní sopranistka Julia Lezhneva, zatímco stále respektovanější německý tenorista Julian Prégardien jako Ottavio tentokrát své pověsti nedostál. Snaha o zdobné provedení obou árií (hrála se kombinace pražské a vídeňské verze Dona Giovanniho, zazněl tedy prakticky kompletní hudební materiál) se mu několikrát slyšitelně vymstila a odhalila ne zcela spolehlivou pěveckou techniku. Za zklamání večera považuji výkon španělské sopranistky Sylvie Schwartz, pro níž byla postava Donny Anny hlasově nad její síly a která nedokázala najít ke své hrdince klíč ani po představitelské stránce.

V titulní roli debutoval mladý německý barytonista Johannes Kammler. Vládne nepochybně krásným hlasovým materiálem a jedná se o technicky výtečně připraveného pěvce, takže z tohoto hlediska Villazonovu důvěru v jeho schopnosti chápu. Do dokonalého sevillského svůdce má však tento pěvec typově i herecky poměrně daleko. Na jevišti působil v černé hučce a pláštíku poněkud neohrabaně a připomínal spíše Marcella z Bohémy než Mozartova španělského granda. Nejlépe se mu tak, nikoliv ovšem překvapivě, vedlo v komických scénách, které Giovanni absolvuje v převleku za Leporella. Poměrně nevýbojného a představitelsky plochého Figara z roku 2020 vyměnil novozélandský barytonista Julien van Mellaerts za podobně koncipovaného Masetta, takže ani v tomto případě nelze hovořit o jednoznačném úspěchu pěveckého mládí. A co se týče pěveckých legend, určitě bylo milé opět spatřit na scéně legendárního holandského basistu Roberta Holla v roli Komtura, jakkoliv už jeho hlasový projev odpovídal jeho věku a fyzickým možnostem.

Abych ale nekončil tak nevesele. Mezi jasné vítěze tohoto provedení patřil orchestr Capella Andrea Barca za řízení Sira Andráse Schiffa, přičemž, jak už bylo řečeno, zaznělo prakticky vše, co Mozart pro Dona Giovanniho napsal, čili téměř tři hodiny hudby. Ta však zněla pod Schiffovou taktovkou svěže, v sympaticky rychlém tempu a s citem pro dramatickou gradaci. O svých kvalitách opět přesvědčil i sbor Bachchor Salzburg, připravený sbormistrem Benjaminem Harmanem.

Suma sumárum: nahlížíme-li na neděli 29. ledna jako na svým způsobem „český den na Mozartwoche“, pak je třeba konstatovat, že „naši“ rozhodně nezklamali. Jako celek patří festival dramaturgicky, umělecky a místem svého konání k evropské špičce a jistě bude zajímavé sledovat jeho další umělecké směřování i nadále. Zvláště, když pro nás Rolando Villazón zase chystá něco velkého. Po koncertě Baborák Ensebmle jsem měl možnost zeptat se ho, zda na velké scénické projekty z let 2019 a 2020 festival opět v budoucnu naváže. Pan intendant se zatvářil tajemně a pravil: „Počkejte si na rok 2026!“ Nedalo mi to a vyhrkl jsem: „A co to bude?“ Odpověď se dala předpokládat: „Nechte se překvapit!“ Nechám. A těším se.

*******

Foto: archiv autora, Fb festivalu, Daniel Jäger, Wolfgang Leinbacher