„Bylo vidět, že dirigent má dílo skutečně prožité.“

„Krček stavěl na soudobé hudbě XX. století i na jeho oblíbeném folkloru.“

„Brahmsovy skladby se vyznačují originalitou i technickou dokonalostí.“

Všechny významné symfonické orchestry v naší vlasti si nad koncertní činnost daly ještě dva závazky. Jednak výchovu nových posluchačů, vytvářením speciálních edukačních programů pro děti a mládež, jednak propagaci soudobé hudby. Nabízejí rezidenční pobyty, objednávají opusy, trvale mají kontakty s řadou současných skladatelů. Jedním z těch, s nimiž dlouhodobě spolupracuje Symfonický orchestr hl. města Praha FOK, je i Jaroslav Krček. Ve světové premiéře orchestr uvedl ve středu 25. a ve čtvrtek 26. ledna 2023 ve Smetanově síni Obecního domu jeho Koncert pro hoboj a orchestr op. 161.

Sergej Vasiljevič Rachmaninov patří k posledním ruským romantikům. Na konzervatoři mu to moc nešlo, spíše se flákal, než aby studoval, a tak byl z Petrohradu poslán do Moskvy k soukromému učiteli Nikolaji Zverevovi, kde vládl velmi přísný studijní režim. U Zvereva se ale také setkávala tehdejší hudební elita Ruska a mladý Rachmaninov jimi byl samozřejmě ovlivněn. V roce 1891 složil předčasně závěrečné zkoušky na konzervatoři, přičemž za svou operu Aleko na slova Alexeje Sergejeviče Puškina obdržel Velkou zlatou medaili moskevské konzervatoře. Dva roky na to složil na námět povídky Na cestě Antona Pavloviče Čechova symfonickou báseň Útes. Partitura je ovšem uvedena citátem stejnojmenné básně Michaila Jurjeviče Lermontova, Rachmaninova oblíbeného básníka, „Na hrudi obra – skalního štítu/nocoval zlatý obláček malý“. Díky kontaktům u Zvereva, se s jeho skladbou seznámila řada skladatelů, včetně Petra Iljiče Čajkovského, kterého skladba nadchla a rozhodl se ji uvádět během svého připravovaného evropského turné. K tomu sice už po Čajkovského smrti nedošlo, ale skladba se stala jednou nejoblíbenějších a brzy se ustálila na světových koncertních pódiích. Patří rovněž i do stálého repertoáru Petra Altrichtera, který středeční koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK dirigoval. Bylo vidět, že dirigent má dílo skutečně prožité. Vedl orchestr výraznými gesty, vynikly sóla flétny (Anna Talácková) a lesního rohu (Petr Zirhut) i velmi propracované smyčce.

Jaroslava Krčka známe jako významného folkloristu, jeho Musica Bohemica je v české hudební historii pojem. Krček je ale také autorem řady skladeb symfonických (šest symfonií), celkem sedmi mší, dvou oper a dvou baletů, oratorií, kantát a cyklu písní. Mezi jeho koncertní díla, s opusovým číslem 161 patří i Koncert pro hoboj a orchestr. Dílo vzniklo na žádost hobojisty České filharmonie Ivana Séquardta s příslibem Jiřího Bělohlávka, že Česká filharmonie dílo uvede ve světové premiéře. Bohužel, Jiří Bělohlávek zemřel a dílo čekalo na provedení. Toho se ve světové premiéře ujal Symfonický orchestr hl. města FOK, a i sólista zůstal v rodině. Sólový hobojový part přednesla Liběna Séquardtová, manželka Ivana Séquardta, jedna z nejlepších evropských hobojistek. Krčkova skladba je třívětá a v orchestraci používá celou řadu bicích nástrojů. Kromě běžných využívá také tamburínu, zvony, marimbu, vibrafon nebo gong, kde zvláště marimba (Junko Honda) má nejen doprovodnou funkci (hraje v první větě v souzvuku s hobojem), ale i funkci sólovou spolu s tympány (Lubor Krása) ve druhé větě. Vynikla opět flétna Anny Taláckové a lesní roh Petra Zirhuta. Špičkový výkon předvedla Liběna Séquardtová. Její hra byla barevně vyrovnaná, technicky bezchybná, a to i v těch nejtěžších pasážích třetí věty. Krčkův koncert jí dával v každé ze tří vět velkou příležitost ukázat v sólech svou technickou vyspělost. Navíc třetí, výrazně rytmická, věta sólistku i orchestr přímo elektrizovala. Krček stavěl na soudobé hudbě XX. století i na jeho oblíbeném folkloru. Není divu, že se skladba publiku líbila a je škoda, že čekala na své uvedení celých šest let. Hudbymilovná veřejnost se ovšem mohla seznámit také s komorní verzí, kterou provedl soubor Musica Bohemica se sólistkou Gabrielou Krčkovou a nahrál ji na CD u společnosti Arco Diva.

Jestliže Rachmaninov patří k posledním ruským romantikům, pak Johannes Brahms je posledním velkým skladatelem německé klasické hudební tradice. Jeho skladby se vyznačují originalitou i technickou dokonalostí. Brahms zanechal pouze čtyři symfonie. Symfonii č. 4 e moll jsme pak slyšeli v druhé půlce večera. Svou čtvrtou symfonii začal Brahms psát krátce po velkém úspěchu jeho třetí symfonie. Měl tedy všechny předpoklady napsat symfonii jásavou a radostnou. Opak je pravdou. Jeho poslední symfonie je plná smutku, melancholie, tragiky a pesimismu. Brahms byl osamělý, bez rodiny, s několika málo přáteli rozhádaný, netaktní a urážlivý. Sice měl honoráře, o kterých se většině skladatelů ani nesnilo, ale nedokázal je využít. Navíc přes všechny své úspěchy o vlastním díle pochyboval. Přesto vzniklo dílo, které je rozhodně vrcholem jeho symfonické tvorby. Petr Altrichter šel při interpretaci díla až na dřeň. Snad nejkrásnější byla druhá věta Andante moderato, ne nadarmo ji Richard Strauss přirovnal k průvodu, který se v tichu pohybuje po měsíčních výšinách. I zde se výrazně uplatnil lesní roh (Hana Šuková) i smyčce a dechy v jemném pizzzicatu. Poslední věta, Allegro energico e passionato, díky trombonům má mimořádnou majestátnost, i když je to pravděpodobně majestátnost smrti.

Koncert Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK měl u publika mimořádný úspěch. Nejen díky mimořádné dramaturgii a světové premiéře, ale i velmi pečlivému nastudování Petrem Altrichterem a velmi dobrým výkonům jak sólistů, tak celého orchestru.

*******

Foto: Petr Dyrc