„Jedno z překvapení, kterých byl koncert plný, bylo obsazení Bachova houslového dvojkoncertu, kde doprovod houslím zajišťovaly tři akordeony.“

„Díky houslovým dvojhmatům, jejichž hlasy byly skvěle vybalancované s hobojem, se z dua často stávalo trio, které udržovalo velmi příjemnou náladu zasněné fantazie.“

„Pan Hudeček dlouhodobě spolupracuje s mladými českými hudebníky; ani dnes zcela jistě „nešlápnul vedle“ a každý již nyní netrpělivě očekává, který talent bude moci objevit příště.“

V den s datem 24. ledna 2023 si mohli diváci festivalu Svátky hudby v Praze poslechnout pod názvem Večer talentů znamenitý a pestrý výběr hudby od mimořádně nadaných hráčů na akordeon, housle, klavír i hoboj. Pestrý a neméně zajímavý byl zvolený repertoár, který široce obsáhl jak různá slohová období, tak možné kombinace nástrojů. Václav Hudeček, který akci zaštítil, s mladými talenty dlouhodobě spolupracuje. Proto i dnes jsme se mohli znovu přesvědčit o kvalitách mladých českých hudebníků.

Vánoce v Paříži. Tak charakterizovala paní Hudečková Largo ma non tanto z Bachova Koncertu pro dvoje housle d-moll. Pro znalce díla to může působit přinejmenším zvláštně. Pokud by ovšem řečený znalec znal obsazení, ve kterém bylo nesmrtelné dílo dnes provedeno, ihned by mu okolnosti začaly dávat smysl. Obsazení bylo totiž jedno z překvapení večera, kterých byl koncert ostatně plný. Dva sólové houslové party byly sice hrány na housle, ovšem o doprovod se staraly tři akordeony. Aranž často nevídaná. První housle zněly pod smyčcem samotného pana Hudečka, uměleckého ředitele festivalu, kterého snad není třeba dále představovat. Druhou sólistkou byla houslistka Pavla Tesařová, studentka HAMU ve třídě prof. Pavla Kudeláska a laureátka mnohých soutěží (např. Kocianova houslová soutěž, Concertino Praga, soutěž Dr. J. Micky). Aranž doprovodu byla sice původně provedena pro pět akordeonů, ovšem tolik hráčů dnes večer k dispozici nebylo. Neochvějně se tedy úlohy zhostili všichni tři vystupující akordeonisté. Pan Ladislav Horák, renomovaný profesor Pražské konzervatoře, Andrea Šulcová, studentka PK u prof. Josefa Hřebíka a soutěžemi ostřílená hráčka (např. 2. místo v mezinárodní soutěži v Monsu, 2. a 3. místo v Ostravě) a její bratr Martin Šulc, student PK u prof. Ladislava Horáka, který v soutěžních úspěších rozhodně nezaostává za sestrou (čtyři 1. ceny v Rajeckých Teplicích, vítěz Mezinárodních akordeonových dnů v Praze).

Program tedy začal druhou větou tohoto koncertu. Hráči mají v dnešní době řadu možností, jakým způsobem mohou barokní skladby interpretovat. Sólisté zvolili v obou větách spíše svižná tempa, která však ještě nebyla na hraně. Celkový přístup byl dosti romantický, což v kombinaci s akordeony samozřejmě má svůj smysl. Fráze byly vázané, občas přerušeny výraznou artikulací. Bylo to však potřebné k tomu, aby sólové party vynikly nad akordeonovým doprovodem. Ten byl velmi muzikální; pod decentním vedením pana Horáka všichni hráči důkladně následovali sólisty. Výsledná hudba byla ovšem ovlivněna vlastnostmi akordeonu; Bachův geniální kontrapunkt v doprovodu poměrně zanikal, byl ovšem nahrazen romantickou harmonií, která místy skutečně vytvářela iluzi Paříže. Pořadatelé upřednostnili zajímavou dramaturgii a v návaznosti na pomalou druhou větu pak přišla rychlá první věta ze stejného koncertu. Interpretační charakteristiky zde byly stejné jako ve větě první. Živelnost hudby pro všechny hráče představovala výzvu. Místy snad doprovod jako kdyby předháněl sólisty, což občas vedlo k drobné nesrozumitelnosti. Způsobeno to nicméně mohlo být i faktem, že se hudebníci velmi intenzivně vpravili do charakteru hudby. Divákům každopádně předvedli strhující zážitek, který všechny zkraje vtáhl do celého koncertu.

V baroku poté pokračovali sourozenci Šulcovi, kteří zahráli Sonatinu a-moll od Georga Friedricha Händela. Mladí hráči zde ovšem první repetici začali s drobnou nejistotou, která měla bohužel vliv i na jejich výkon. V diminucích a figurativních pasážích občas jakoby někdo lehce ujel, což neblaze ovlivnilo nejednu frázi. Hlavní téma však bylo vyhráno jasně. V následující druhé repetici se oba již zkonsolidovali a skladbu dovedli do důstojného konce.

První barokní blok pak uzavřel Martin Šulc, který na akordeon zahrál Preludium a fugu As-dur (BWV 862) od J. S. Bacha. Nejistota z předešlé skladby se na hráče naštěstí nepřenesla a tak, krom jednoho místa lehkého zaváhání, byla skladba zahrána velmi solidně. V preludiu bylo použito spíše dynamických prostředků nežli artikulačních, ovšem melodické linie byly zahrány jasně. Legatový způsob hraní možná o něco snížil čitelnost jednotlivých hlasů v následné fuze, avšak hráč do skladby dostal výstižný charakter. Slabší registrace i subtilní práce s dynamikou dokázaly dodat tónině As-dur přesně onen požadovaný temný a smrtelný charakter, který jí barokní teoretici připisovali.

Andrea Šulcová pak svého bratra vystřídala modernou; Karnevalem od Vjačeslava Semjonova. Ihned od začátku skladby dokázala upoutat publikum živelností a jistotou, se kterou nás celým dílem provedla. Celky rytmické a klastrové se střídaly s celky klidnými i harmoničtějšími. Akordeonistka navíc dokázala velmi přirozeně a muzikálně vystihnout každý kontrast.

Před přestávkou jsme pak mohli slyšet všechny tři akordeonisty hrát Anantango od Gorky Hermosy. Toto tango, které do programu pan Horák (jak se sám nechal slyšet) propašoval, jasně ukázalo, který žánr dokáže všechny akordeonisty spojit v nadšení. Zde byli všichni skutečně „doma“. Rovněž demonstrovali velmi dobrou úroveň komorní hry, kterou znají ze školní výuky.

Druhá polovina začala opět drobným překvapením; do programu se vloudila chyba, a tak nám od Edvarda Griega místo jeho Norských tanců byla zahrána první věta jeho Sonáty pro housle a klavír c-moll. Houslového sóla se ujala Pavla Tesařová, na klavír pak hrál Lukáš Klánský, přední český sólista i komorní hráč, který má bohaté zkušenosti ze světových soutěží i prestižních pódií. Oba hráči posluchače do druhé části koncertu vtáhli pevným a solidním začátkem, ze kterého již jen stupňovali emocionální vypětí skladby. Všechna dua klavíru a houslí musí řešit všudypřítomný problém balance zvuku. S tím si oba sólisté byli schopni s přehledem poradit. Snad jen houslistka v silných pasážích na g-struně nepřekonala ve zvukové projekci klavír. Vyšší polohy však byly zahrány plně, bravurně, s vervou velkého operního sóla. Zpěvný kulatý zvuk klavíru s velmi komorním charakterem jasně demonstroval klavíristovu velkou zkušenost v této disciplíně.

K Pavle Tesařové se v další skladbě připojila její sestra Bohdana, hobojistka s renomé rozhodně podobným, jako předešlí účastníci (absolutní vítěz soutěže České filharmonie LFA a Quebeck Music Competition, rovněž již vystoupila na mnohých slavných pódiích). Sestry spolu zahrály duo. Canzonu od Zdeňka Zahradníka. Díky houslovým dvojhmatům, jejichž hlasy byly s hobojem skvěle vybalancované, se z dua často stávalo trio, které udržovalo velmi příjemnou náladu zasněné fantazie. Harmonie, která se často odpoutávala od tradiční formy, dávala posluchači možnost více se zaposlouchat do vedení jednotlivých hlasů a na skladbě tak bylo cosi až renesančního. Kouzelný okamžik dotvořil moment, kdy se na pódium přišel uklonit sám šestaosmdesátiletý skladatel.

O drobný francouzský exkurz se postaralo duo hobojistky Bohdany Tesařové a klavíristy Lukáše Klánského. Společně vytvořili velmi muzikální hudební okamžik, ve kterém se každý posluchač mohl přesvědčit o kráse snad každé jediné noty v každé frázi. Naneštěstí měla hobojistka jakýsi náhlý problém se strojkem, což se projevilo v pár okamžicích nejistým tónem či nasazením. Jakékoli potíže však hráčka dokázala naprosto profesionálně a s přehledem překonat. Brilantně zahrané pasáže ve vysokých rejstřících byly impozantní. Oba hráči rovněž, jak se ve francouzské hudbě sluší, výborně pracovali také se změnami barvy. Některé akordy klavíru byly díky promyšlené dynamice mezi jednotlivými hlasy skutečně výjimečné.

Zpět do Čech nás dostaly dvě skladby Václava Trojana. Jako první zazněla skladba Slavík a smrt v podání Pavly Tesařové a Martina Šulce. Houslistka zde skutečně ukázala vyspělou virtuózní techniku, když byla schopná udržet dobrý tón i intonaci v poloze, ve které balancovala na samé hraně hmatníku. Akordeonista jí zajistil stabilní a dobře frázovaný doprovod, na kterém šlo velmi jistě stavět. Druhou skladbou byla pak Osamělá princezna v podání Andrey Šulcové a Bohdany Tesařové. Oproti předešlé skladbě, kde byl jeden virtuóz a jeden „korepetitor“ zde byly party napsány rovnocenněji. Mohli jsme se tedy opět přesvědčit o komorních schopnostech hráček, které diváky s grácií vtáhly do vytvořené pohádkové atmosféry. Pavla Tesařové pak s Lukášem Klánským zahrála Appasionato ze čtyř kusů pro housle od Josefa Suka. Oba hráči náležitě dostáli předpisu skladby a celá skladba byla provázena vášní. Ovšem pokaždé trochu jinou, právě tak, jak bylo k dané části skladby potřeba.

Na konci programu se „uzavřel kruh“. Zazněla opět aranž Bachova koncertu, tentokrát však pro housle a hoboj (BWV 1060R), opět v doprovodu tří akordeonů. Živelností i charakterem se dílo rovnalo zahájení večera. Hobojistka si byla vědoma, že zvuk jejího nástroje v této směsi občas zaniká a důležitá místa „vyartikulovala“ tak, aby jasně sólově vynikla. Snad i podobný postup inspiroval hráče na akordeon, kteří nyní artikulovali o něco více, díky čemuž jednotlivé hlasy doprovodu také více vynikaly. Po nadšeném potlesku následoval ještě přídavek od stejného ansámblu, a to francouzské tango. Po skončení se rozlehl bouřlivý a zasloužený potlesk sálem, který byl až na pár výjimek plný.

Je velmi dobře, že pan Hudeček dlouhodobě spolupracuje s mladými českými hudebníky. Ani dnes zcela jistě „nešlápnul vedle“ a každý již nyní netrpělivě očekává, který talent bude moci objevit příště. Oceněno by jistě mělo být i to, jak přispívá svou prací k propagaci akordeonu, který je dnes stále ještě lehce upozaďován. Někteří dnešní vystupující mají již solidní hudební kariéru, ty ostatní dozajista čeká.

*******

Foto: Radovan Šubín