„Hudba je hodna svého tvůrce, je jiskřivá, rozpustilá, brilantní, španělské rytmy se tu objevují jen jako ilustrace, převládá styl nastolený Orfeem v podsvětí a nechybí sladkobolné melodie, které nezapomíná autor karikovat, ani pekelný kankán.“

„Obsah operety je prostý, jak jinak. Místokrál je obklopen podlézavými a všehoschopnými lidmi, kteří mu pochlebují a udržují lid ve strachu. Ale o lidi tu nejde, představiteli lidu jsou dva mladí, věčně hladoví, zamilovaní pouliční umělci, Périchola a Piquillo.“

„V každém případě to bude jistě opereta, která v případě potřeby využije příležitosti a začne útočit na nešvary ve společnosti. Pokud jí to ovšem výkonná moc dovolí.“

Theater an der Wien se před léty profilovalo jako operní divadlo, ale v historii divadla je i slavná operetní éra. Nynější uvedení operety Jacquese Offenbacha La Périchole, nazvaná jako opéra-bouffe, jejíž premiéra byla v náhradních prostorách v Museumsquartir v pondělí 16. ledna 2023, bylo poněkud překvapivé. Inscenace byla v režii Nikolause Habjana, na scéně Juliuse Theodora Semmelmanna, v kostýmech Cedrica Mpaky a v choreografii Esther Balfe, pod taktovkou Jordana de Souzy hrál ORF Radio-Symphonieorchester Wien a zpíval Arnold Schoenberg Chor, pod vedením sbormistra Erwina Ortnera. V titulní roli La Péricholy se představila Anna Lucia Richter a David Fischer v roli Piquilla a Alexander Strömer v roli Místokrále.

La Périchole je dílem operetního mága 19. století Jacquese Offenbacha (1819 – 1880), židovského Němce, naturalizovaného v Paříži, kterou si svými operetami zcela podmanil. Označení „opereta“ se v 19. století ustálilo pro „jevištní hudební dílo s mluvenou prózou, zaměřené ke kritice, parodii nebo karikatuře soudobých nešvarů“, jak udává Ratibor Budiš ve své knížce „Nápad monsieura Offenbacha“. Jenže Offenbachovy operety byly – a jsou – natolik svébytné, že se jim začalo říkat „offenbachiády“. Charakterizuje je veselý děj, rozpustilé dialogy a jiskřivá hudební čísla, která oslňovala již v první celovečerní operetě Orfeus v podsvětí, jejíž premiéra se uskutečnila v roce 1858. Opereta La Périchole měla premiéru až v roce 1868 a libretisty byli Henri Meilhac a Ludovic Halevy. Současné vídeňské uvedení se odkazuje ke druhé úpravě z roku 1874. Jacques Offenbach sice dostal v roce 1860 francouzské občanství a Řád čestné legie, přesto se mu nevyhnuly perzekuce během prusko-francouzské války, díky kterým uskutečnil americké turné. Snad i proto je opereta La Péricole zasazena do peruánského prostředí a odehrává se v Limě.

Hudba je hodna svého tvůrce, je jiskřivá, rozpustilá, brilantní, španělské rytmy se tu objevují jen jako ilustrace, převládá styl nastolený Orfeem v podsvětí a nechybí sladkobolné melodie, které nezapomíná autor karikovat, ani pekelný kankán. I když jde o hudební materiál zábavný a rytmicky i harmonicky přehledný, je naplněný vypjatými pěveckými party a krkolomnými rytmy, které tvoří jazykolamy. Je to hudební a pěvecká ekvilibristika, kterou si protagonisté užívají, spolu s orchestrem i sborem, pod vedením poučené a precizní práce dirigenta Jordana de Souzy. Mladý dirigent z Toronta si již stačil získat zkušenosti ve spolupráci s mnoha renomovanými orchestry, a to nejen v Evropě. Operetní řemeslo je zde vrchovatě naplněno, účinkující ovládají bravurně nejen pěvecké umění, ale i přirozený herecký projev a dikci, která je vedena v němčině a jsou i skvělými komickými herci a tanečníky. Velkou zásluhu na jejich prezentaci má mladý režisér Nikolaus Habjan, který je přivedl k precizním výkonům. Sám je nejen režisérem, ale také zpěvákem a loutkohercem a proto do inscenace dobře zapadá i postava Starého vězně, která je vytvořena jako velká loutka velikosti člověka, vedená dvěma vodiči.

Představitelkou Péricholy je mladá německá mezzosopranistka Anna Lucia Richter. Role Péricholy je v operetě jedinou velkou ženskou rolí, je Kolombínou i ztřeštěným Paňácou, milovnicí i mladokomičkou, což jí skvěle sedí. To, že byla do role obsazena mezzosopranistka s jasnými, zářivými výškami, sametovou střední polohou a znělými hloubkami, umožnilo právě přirozenou znělost prózy, což vedle uvolněného hereckého stylu vytvořilo životnou a přesvědčivou postavu. Protlouká se životem jako pouliční zpěvačka s kytarou a tančí, ale není prostitutkou. Žije s kamarádem a milencem Piquillem, který hraje na housle a je Harlekýnem. Je bláznivě zamilovaný do Péricholy, což mu přináší problémy. S neuvěřitelnou energií a půvabem ho hraje mladý německý tenorista David Fischer, který se podle svého CV dosud setkával jen s operou. Této role se zhostil s překvapivě přirozeným komediálním talentem a zpíval zvučným, plným, tmavším tenorem, kterému nechyběly pevné výšky. Společně vytvořili sympatickou a plnokrevnou komediální dvojici, které nechyběl dramatický náboj i dravý nadhled.

Jejich protihráčem byl v podstatě jen jediný muž, Andreas de Ribeira, místokrál Peru, kterého si s chutí zahrál vídeňský herec Alexander Strömer. Příjemný baryton, přirozené herectví, komický talent, to byl základ jeho role, která se nejprve posouvala od podoby lékaře ke státníkovi, kdy se dmul velikášstvím a pýchou, aby jindy bavil publikum karikováním sama sebe. Jeho spolupracovníkem byl Pedro de Hihoyosa, městský velitel, v podání starého zkušeného a oblíbeného vídeňského herce Gerharda Ernsta. Zpočátku byl v ulicích v přestrojení za prodavače uzenin, později jako vážený, ale prohnaný úředník. Jeho společníkem v roli Prvního komorníka Panatellase, převlečeného za kolportéra, byl Boris Eder, rovněž oblíbený vídeňský herec. Komická, ale především zlá a nebezpečná dvojice, Dva notáři, to byl kolorit podlézavosti a servilnosti, Paul Graf a Florian Stanek. Do panoptika občanů Limy patřily především tři sestřenice, kterými byly Tania Golden, Bettina Soriat a Alexandra Maria Timmel, které prodávaly ve stánku v pravém portále a především sbíraly pomluvy. Jejich herecké a především pěvecké výkony byly příšerné, ječení a kvičení dokreslovalo odpornost jejich rolí. K nim ve společenském prostředí přibyla ještě dvorní dáma podobných kvalit, Ninetta, kterou hrála Susanna Hirscher.

Obsah operety je prostý, jak jinak. Místokrál je obklopen podlézavými a všehoschopnými lidmi, kteří mu pochlebují a udržují lid ve strachu. Ale o lidi tu nejde, představiteli lidu jsou dva mladí, věčně hladoví, zamilovaní pouliční umělci, Périchola a Piquillo. Místokrál si dá dívku předvést a chce z ní udělat svoji oficielní metresu, ale aby dodržel dekórum, ona musí být podle etikety vdaná. Dvořané hledají budoucího vhodného ženicha a najdou na mol opilého Piquilla. Ten nejprve v opilosti souhlasí, ale pak pozná Péricholu a vzepře se v něm jeho čest. Je uvržen do vězení, kde se odehrává druhá polovina operety. Vnikne tam Périchola a chce Piquilla osvobodit, ale žalářníkem je sám Místokrál a nastává příležitost pro situační komiku tří postav, ve které se projevují jako bravurní herci. K nim se přidává postava Starého vězně, pojatá jako loutka, která je mistrně vedená dvěma vodiči, kterými jsou Angelo Konzett a Anderson Pinheiro da Silva. Loutka nejenže se skvěle pohybuje, ale i mluví a zpívá a je inteligentně komická i milá, překvapí, když na forbíně hraje cituplně na fagot.  Poslední obraz je již jen politická satira, ovšem poněkud bezzubá. Do hlediště vpadá televizní štáb, reportérka v přímém přenosu vyžaduje vyjádření Místokrále jako politika a Péricholla a Piquillo mu pohotově dělají volební spot. Nezbývá, než je v přímém přenosu osvobodit a opereta končí brilantním kankánem všech zúčastněných, jak jinak, je to přece offenbachiáda!

Zajímavé je zpracování prostoru a celé scény mladým scénografem Juliem Theodorem Semmelmannem. Celá první polovina inscenace se hraje na úzkém prostoru kolem orchestřiště a herci, včetně sboru, nastupují na scénu shora přes hlediště kolem publika a záměrně hlasitě dupou. Divák je tak přímo zatažen do dění, i když poněkud rušivě. Prostor před orchestrem nemá víc než 2 metry, na forbíně před oponou možná 3 metry. V pravém portále je stánek s občerstvením “U tří sestřenic”, poběhlic, které mají snahu organizovat a monitorovat celé dění a jejich hlasový projev odpovídá jejich zevnějšku. Oponu nahrazuje obrovský plakát, ze kterého se zle dívá Místokrál. Z jeho očí vykukují a sledují dění dva notáři, z jeho úst se stává padací most a do jeho zubů, přímo do chřtánu, vstupuje Périchola.  Po otevření opony se ocitáme v obrovském sále paláce, s krásnými lustry a s lóžemi po obou stranách u portálů. Zde sedí naše známé sestřenice, již jako dvorní dámy, spolu s místokrálem a jeho pomocníky. Prostor v polovině protne shora spuštěná opona, s romanticky namalovaným vězením. Poslední obraz se vrací opět na ulici a na předscénu. Kostýmy Cedrica Mpaky jsou současné, s mírnou nadsázkou, od krásných bílých rób tančících nevěst, až po vyzývavé kostýmy sestřenic. Závěr je zcela civilní, televizní kamery posouvají děj do současnosti. Sborové scény jsou pánské, pánové ve fracích zpívají mnohdy po celé délce hlediště, což budí obdiv, neboť i přes vzdálenosti mezi zpěváky zůstává dojem sborového zvuku kompaktní a skvěle sezpívaný.

Na závěr snad úvaha, proč hrát dnes operetu? Je to pro dnešní publikum zajímavé? Opereta, zejména Offenbachova, má tu přednost, že mluví k současnosti a je satirická. Je možné, že ještě nepřišel její pravý čas, ještě dopady hlášek, které zaznívaly z jeviště, neměly v hledišti tu správnou odezvu, jen málo diváků se chytalo a smálo. Hudba je pro operní publikum příliš primitivní a chybí jí intelektuální náboj. Ale kdo ví, jak se bude politická a společenská situace vyvíjet. V každém případě to bude jistě opereta, která v případě potřeby využije příležitosti a začne útočit na nešvary ve společnosti. Pokud jí to ovšem výkonná moc dovolí. Zatím přináší opereta lehkonohou zábavu, vhodnou pro jiný typ diváka, než který navštěvuje operní produkci. Však někteří návštěvníci o přestávce z divadla odcházeli. To však neznamená, že by inscenace nebyla zpracována kvalitně, s operetním espritem. Naopak je nutno konstatovat, že pochopení podstaty operety a její inscenační zpracování od mladé tvůrčí generace bylo překvapivě odpovídající a kvalitní. Kdo má rád operetu a chybí mu, doporučuji si zajet do Vídně a shlédnout tohle představení. Jde o titul, který se u nás v českých a moravských zemích, pokud vím, nikdy nehrál a tedy již proto stojí za návštěvu. Recenze je psána z 2. reprízy dne 20. ledna 2023.

Foto:  Werner Kmetitsch