„Balada blanická je hudba v idiomech, rozvrhu, průběhu a instrumentaci podobná jiným Janáčkovým partiturám, ale přece jen o stupeň méně výrazná.“

„Přesto, že základním znakem celého provedení byla pečlivá artikulace, muzikalita, ušlechtilost, nelze se zbavit dojmu, že Dvořák napsal díla, která jsou silnější.“

„Miloš Orson Štědroň napsal postmoderně rozvolněnou, přesto v některých parametrech pevně sevřenou skladbu, muzikální, poutavou, posluchačsky uchopitelnou, zábavnou.“

Česká filharmonie vsadila na odvážnou kartu. Pro abonentní koncerty tento týden zvolila premiéru současné novinky v kombinaci se dvěma málokdy hranými díly dvou českých klasiků. Miloš Orson Štědroň, Leoš Janáček i Antonín Dvořák nicméně pod dirigentským vedením Tomáše Netopila u publika v pražském Rudolfinu ve čtvrtek nakonec plně obstáli.

Symfonický koncertní odkaz Leoše Janáčka není velký. Taras Bulba a Sinfonietta, možná Lašské tance…, k tomu Glagolská mše… Co dál? Určitě i proto se rozrůstá počet suit sestavovaných z jeho operní hudby! Ale je tu ještě sféra málokdy dotčená: jeho méně známé skladby. Málokdy uváděné. Jsou přinejmenším dvě. První a starší, z roku 1913, je převážně melancholicky působící orchestrální balada Šumařovo dítě, podle sociálně zbarvené básně Svatopluka Čecha, k jejímuž ojedinělému uvedení sáhli pořadatelé loňského podzimního festivalu Janáček Brno.

Je to skladba bez jednoznačně působivého vrcholu, ale přesto více méně dostatečně „janáčkovská“… Tou druhou je symfonická báseň Balada blanická z roku 1920, inspirovaná básní Jaroslava Vrchlického o blanických rytířích, jejichž zbraně se promění v zemědělské náčiní. Janáčka verše inspirovaly vlastenecky, našel v nich podnět pro zvolání „…v nás ať žije Žižka i Chelčický!“ A symfonická báseň zcela logicky zazněla v Brně poprvé při příležitosti oslav Masarykových narozenin… Soudě podle nynějšího vzácného pražského provedení, je to hudba obdobně „dostatečně janáčkovská“ a zároveň podobně „bez jednoznačně působivého vrcholu“ – skladba v idiomech, rozvrhu, průběhu a instrumentaci podobná jiným Janáčkovým partiturám, ale přece jen o stupeň méně výrazná – v intenzitě lyriky i v záblescích silných emocí. Tím je to i kompozice méně svérázná než ty nejlepší Janáčkovy, jakkoli se pěkně poslouchá a jakkoli má svá zřetelná sdělení… Ve skladbě jsou pěkná místa, zejména s dřevěnými dechovými nástroji, objeví se několik výraznějších témat, dílo zřetelně kulminuje… Na koncertě nicméně vyzněla Balada blanická jako milý objev, u něhož je ovšem vcelku jasné, že dojmu strhující krásy Sinfonietty nebo Tarase Bulby a z ní vyplývající obliby přece jen tak snadno asi nedosáhne.

Totéž platí o Dvořákově opusu 45, o třech Slovanských rapsodiích – o kompozici z konce sedmdesátých let, z doby, ve které vznikaly Slovanské tance. Na čtvrtečním abonentním koncertu České filharmonie tvořily jeho druhou polovinu, tedy zároveň i jeho pomyslný vrchol. Tomáš Netopil trojici děl předložil jako nekončící proud vynalézavosti, nápadité invence a zvládnutého kompozičního umu. Rapsodii D dur zahráli filharmonici jakoby obřadně, byla plná rytmických a tempových proměn, zámlk, dílčích gradací a návratů. Rapsodie g moll působila po rázném vstupu naopak epicky a pohodově, s mnoha kontrasty, se zamyšlenými epizodami i s méně závažnými plochami připomínala nakonec meziaktní divadelní hudbu. Rapsodie As dur, otevřená sólovými harfami, vyznívala tanečně, chvílemi téměř furiantsky… Od Dvořáka, ve srovnání s Janáčkem, existuje velké množství symfonických děl. Slovanské rapsodie jsou někde na konci seznamu, na chvostu obecného povědomí; na koncertech se téměř nehrají. Možná jednotlivě… Vyvrcholením koncertu byly, po interpretační stránce i jako dílo, přesto se nelze zbavit dojmu, že jako čtyřicetiminutový celek nemají potenciál být stejně jednoznačnou volbou pro případný žebříček popularity, či se snad dokonce stát čímsi jako hitem. Přesto, že základním znakem celého provedení byla pečlivá artikulace, muzikalita a ušlechtilost, tak ani v tomto případě, podobně u Janáčkovy Balady blanické, se nelze zbavit dojmu, že autor napsal díla, která jsou silnější. Takové konstatování však nemá znamenat, že je filharmonie neměla zařadit. Naopak. Ne všechny koncertní programy musí být přece tvořeny notoricky známými díly.

Mezi Janáčkem a Dvořákem, na pozici druhé položky koncertního programu, náš současník Miloš Orson Štědroň, letos padesátiletý, se svou hudbou obstál. Skladbu s názvem Bimetal, formou dvojkoncert pro dva trombony a orchestr, napsal na objednávku České filharmonie. Název je hravě dvojznačný, jednak jde o dva kovové hudební nástroje, jednak, jak vysvětlil v autorském komentáři, usiloval o zprostředkované zachycení fyzikálního jevu – různé tepelné roztažnosti dvou kovů. To transformoval do principu dvou přístupů či výsledků – souboje a souznění – dávajících každé koncertantní formě základní obsah a smysl. Podařilo se mu napsat postmoderně rozvolněnou, přesto v některých parametrech pevně sevřenou skladbu, muzikální, poutavou, posluchačsky uchopitelnou, zábavnou. Sólisty byli trombonisté České filharmonie Lukáš Moťka a Robert Kozánek, oba shodou okolností absolventi jak pražské AMU, tak předtím kroměřížské konzervatoře. Vše, co jim v krkolomných polyfonicích i v kantilénách autor napsal, hráli s chutí a přehledem, orchestr sekundoval pohotově a hbitě. Šikovně pak zvolili i přídavek: Ivan Zelenka napsal v roce 2018 pro dva sólové nástroje hříčku s názvem Trombon je snadný, když se to umí. Zahráli ji teď jako při premiéře: brilantně, s úsměvem. Oba umějí.

*******

Foto: Petr Kadlec