„Dramaturgie vsadila na jistotu a na českou klasiku s tím, že je nutno na začátku nového roku posluchače pohladit po duši a zazněly árie z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.“

„Na závěr zazněly části z opery Petra Fialy Kráska a zvíře, která se na jevišti ještě nikdy neobjevila. “Je to první a zřejmě i poslední provedení”, skepticky pronesl autor.“

„Na Novoročním koncertě slyšelo publikum premiéru, která překvapila instrumentální barevností a impresionistickým výrazem, kterému nechyběly silné výrazové prvky. Osvěžující bylo použití kytary v orchestru, která přinášela do proudu hudby francouzský šarm.“

Novoroční koncert, uskutečněný v neděli 8. ledna v Besedním domě v Brně, měl na programu části ze známých klasických českých oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Na jeho závěr pak zazněla premiéra částí z jediné opery sbormistra Českého filharmonického sboru Brno Petra Fialy. Spolu se sborem vystoupil soubor Czech Virtuosi s dirigentem Tomášem Hanákem, sólisty byli sopranistka Pavla Vykopalová, altistka Jana Sýkorová, tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler. Zcela vyprodaný sál přijal vděčně dramaturgii a sólisty zahrnul nadšenými ovacemi.

Dramaturgie vsadila na jistotu a na českou klasiku s tím, že je nutno hned na začátku nového roku posluchače pohladit po duši. Bedřich Smetana byl prezentován operou Hubička. Nejprve předehrou, poté árií Lukáše „Já nešťastník“, následoval duet Lukáše a Tomše „Tos mne prohnal“, duet Martinky a Vendulky „Co se stalo“ včetně následujících Vendulčiných Ukolébavek a nakonec duet Vendulky a Lukáše „Jsme svoji“ . Z opery Tajemství zazněla árie panny Rózy „Tak plane láska pravá“ a z opery Čertova stěna ukončila tuto část árie Voka „Jen jediná mne ženy krásná tvář tak dojala“.

Orchestr pod vedením Tomáše Hanáka, dirigenta opery Moravského divadla v Olomouci, nastoupil předehru s nadšením i muzikantským prožitkem, a bylo hned jasno. Padesátičlenný operní orchestr v sále Besedního domu působí jako slon. Předimenzovaná dynamika ve forte s ostrou piccolou, to nebylo milé pohlazení. Dirigent vedl orchestr přesnými, úspornými a jasnými gesty a dynamiku vzápětí podřídil prostoru, přičemž méně dynamicky provedené části zněly již příjemně a bylo zapomenuto. Zvlášť, když přišel Tomáš Černý a představil se otevřeným, znělým a přesto měkkým volumenem a spolu s Jiřím Brücklerem vytvořili sehraný tým. Vendulka Pavly Vykopalové hladila jasným sopránem se sladkým nádechem, čistým a vroucím přednesem Ukolébavek.

Po přestávce dostal se svými operami prostor Antonín Dvořák. Nejprve zahájila operu Rusalka a zazněla její slavnostní Polonéza, která opět vybudila orchestr k hlasitému radostnému tanečnímu muzicírování; po ní nastoupila Ježibaba v podání Jany Sýkorové. Její zaklínání “Čury mury fuk” bylo démonické, jak ve výrazu, tak v témbru jejího plného, temně barevného hlasu. “Aj, aj, už jsi se navrátila”, další scéna Ježibaby s Rusalkou, je spíš než duet znovu prezentace role Ježibaby. Její rady, jak se ze světa lidí vrátit zase do světa nadpřirozeného, byly znepokojivě sugestivní a temně barevné. Opera Armida není dnes již příliš známá a tak byly hned dvě árie pro posluchače překvapením. “Za štíhlou gazelou” je árie Armidy, která má dnes jen edukační využití, přičemž Pavla Vykopalová ji přednesla ukázkově, s jásavým a nosným sopránem. Monolog Rinalda “Sám v poušti sám” není dnes repertoárovým kusem ani na koncertních pódiích, zato je to technicky i interpretačně nesmírně obtížná árie. Tomáš Černý se s ní vyrovnal s nadhledem, ačkoliv občas na úkor srozumitelnosti. Duet Bohuše a Julie z opery Jakobín “My cizinou jsme bloudili” v podání Pavly Vykopalové a Jiřího Brücklera dojímal opravdovostí a prožitkem obou interpretů, jejichž hlasy se dokonale barevně doplňovaly.

Na závěr zazněly části z opery Petra Fialy Kráska a zvíře, která se na jevišti ještě nikdy neobjevila. “Je to první a zřejmě i poslední provedení”, skepticky pronesl autor po koncertě. “Tu operu si u mne koncem 70. let objednal tehdejší dramaturg Janáčkovy opery Václav Nosek a text k ní napsala na námět hry Františka Hrubína tehdejší režisérka opery Alena Vaňáková. Měla být uvedena v roce 1988, dokonce už byly zahájeny zkoušky, ale pak přišel od soudruhů zákaz. Až později jsem se dověděl, že to bylo kvůli mému bratrovi, který se přihlásil na teologii. Nikdy tam ale nenastoupil – a moje opera se také nikdy nehrála,” povzdechl si smutně autor.

Večer na Novoročním koncertě tedy slyšelo publikum světovou premiéru. Zahájila ji Předehra, která překvapila instrumentální barevností a impresionistickým výrazem, kterému nechyběly silné výrazové prvky. Osvěžující bylo použití kytary v orchestru, samozřejmě nazvučené, která v precizním podání Adama Turnečky přinášela do proudu hudby francouzský šarm. Efekty přinesla i celesta, flétna a činely i lehkost houslí. Barytonové sólo v Písni neviditelného zpěváka “Ty růže celé rudé byly” zpíval Jiří Brückler vzadu za orchestrem, přesto se mu hlas dobře nesl. Následovala árie Krásky “Přichází ke mně” v podání sopranistky Pavly Vykopalové. Náročný part nesl procítěný impresionistický náboj, k čemuž pomáhala pěvkyni sladkost jejího hlasu. Další “Píseň neviditelného zpěváka – Večerní růže rosou studí” zpíval Jiří Brückler už před orchestrem. “Miluji vás, Krásko” je duet mezi Kráskou a Zvířetem a přinesl emoční napětí mezi oběma pěvci, uvozené dramatickým vstupem žesťů se synkopickým rytmem. Vyznání Zvířete je naplněné opravdovým citem, provázeným barevnou kresbou dřevěných nástrojů a sólovým vstupem houslí Pavla Wallingera. Reakce Krásky se stahuje do pianového “Mluvte o lásce, jako byste mne opravdu miloval” a ztrácí se ve chvění houslí.

Závěrečná Svatební scéna přivedla konečně na scénu Český filharmonický sbor Brno, i když jen v komorním provedení. Není divu, museli se vměstnat do malého prostoru vzadu vedle varhan a museli se probojovat zpěvem přes orchestr. Přesto se ve svatebním veselí, ve kterém karikoval a parafrázoval skladatel lidový popěvek, prosadili a udrželi si vyrovnaný zvukový výraz. Rytmizovaná melodie, spolu s plností orchestru, nad kterým vévodila jásavá trubka, ukončila prezentaci jediné opery Petra Fialy, sbormistra Českého filharmonického sboru Brno.

Novoroční koncert byl přijat věrným publikem nadšeně a vděčně, neboť kdy je dnes na koncertech možné potkat se s tvorbou našich romantických velikánů, navíc v podání tak erudovaných interpretů?

*******

Foto: Pavel Rašovský a Fb ČFSB