„Velký obdiv patří hráčům za naprosto přesnou rytmickou souhru i v komplikovaných synkopovaných místech, kterých jsou Martinů skladby plné, a které jim dodávají onu lehkost a hravost.“

„Petr Nouzovský dokázal vytvořit natolik vřelý, a přesto znělý pianissimový tón, že mi až bylo líto, když věta skončila.“

„A když éterická pianissima působila tak, že už tišeji zahrát nejdou, oba hráči ještě ubrali.“

Pro svůj první koncert v novém roce ve středu 4. ledna se spojily Český spolek pro komorní hudbu a festival Dny Bohuslava Martinů, aby ve Dvořákově síni Rudolfina uvedly, celkem tři, komorní díla G. Mahlera, B. Martinů a O. Messiaena. Interprety nebylo existující komorní těleso, ale přední češti sólisté. Klavírista Martin Kasík, klarinetista Irvin Venyš, houslisté Milan Al-Ashab a Roman Patočka, violisté Jiří Pinkas a Karel Untermüller, a violoncellisté Petr Nouzovský a Mikael Ericsson.

Při pohledu na dramaturgii tohoto koncertu jsem se snažil najít nějakou zlatou nit, průsečík mezi zvolenými díly, který by mi ji objasnil. A i když jsem se snažil poměrně usilovně, zcela jednoznačně jsem nic takového nenašel. Snad jen maličkost, že se v případě všech skladeb jedná o díla pro „stabilní uskupení“, rozšířená o jeden až dva nástroje.

V případě rané skladby Gustava Mahlera, kterou je Klavírní kvartet a moll, je odpověď nasnadě – ke klavírnímu triu se připojí viola. Toto rané dílo jako by vycházelo z romantismu schumannovského či brahmsovského, i způsobem práce s figuracemi a zpracováním tématu, i když tu a tam na nás už zazáří genialita budoucího symfonika. Jednovětá kompozice, někdy též považovaná za pouhý fragment většího díla, je už od prvních tónů klavíru výrazově veskrze tragická. Je zajímavé zamýšlet se nad vnímáním charakteristik jednotlivých tónin různými skladateli. Vzpomeňme 6. symfonii tohoto velikána ve stejné tónině a asociace je více než evidentní. Ne nadarmo je tato symfonie někdy přezdívána „Tragická“, ačkoliv tento podtitul pravděpodobně nepochází od autora. Zjevně však byla tónina a moll pro Mahlera už od mládí opravdu tóninou poměrně chmurnou až bezvýchodnou. Interpreti koncertu se tohoto drobného díla zhostili s naprostou samozřejmostí a velkým zaujetím a pochopením. Už od prvních triol klavíru byla jasně nastavena atmosféra, která se rozvíjela ve zhruba desetiminutovém sonátovém oblouku. Pokud na mě některé okamžiky skutečně silně zapůsobily, byla to místa, kdy se hlavní motiv objevuje v klavíru a ten má možnost na chvíli vystoupit z šera doprovodných figur. V těchto záblescích se mohl naplno projevit křehký a zpěvný tón Martina Kasíka. S naprosto zatajeným dechem jsem pak vnímal unisonové spojení téhož motivu v klavíru a viole v provedení. Mohlo se zdát, že frázi nehrají dva nástroje, ale jeden se zcela unikátní zvukovou kvalitou (skoro, jako bychom v mírném předstihu zaslechli Martenotovy vlny). Popravdě, nevím, zda se jednalo o kouzlo okamžiku nebo propracovanou nuanci, každopádně pozvedlo celou už tak skvělou interpretaci ještě o třídu výše. Právě tyto slovy nezachytitelné detaily dávají posluchačům zažít ono mysterium živého provedení, které z nahrávky nikdy tak sugestivně nevyzní.

Následoval Smyčcový sextet Bohuslava Martinů, dílo, které nebývá na koncertních pódiích slyšet tak často, jak by zasloužilo. A opět – v podstatě se dá říct, že jde o smyčcový kvartet rozšířený o druhou violu a violoncello. Musím přiznat, že po úvodním průzračném Mahlerovi mi chvíli trvalo se stylově přeorientovat na výrazně disonantnějšího Martinů. Také samotný zvukový charakter smyčců bez klavíru působil velmi kontrastně. Je možné, že to byl i záměr. Toto dílo, které si už od své premiéry získalo značný věhlas, klade na interprety velké nároky, a to nejen ve smyslu zvládnutí vlastních partů, ale i z hlediska souhry, intonace a především vybalancování celého ansámblu. Na tomto koncertě se hráči s náročnou partiturou vyrovnali opravdu se ctí, i když v pomalých plochách jsem trochu postrádal nějaké směřování či vyklenutí. I když ansámbl působil kompaktně, mohl možná společně trochu „více dýchat“ – pokud to v takové sestavě a náročné partituře vůbec je možné. Oproti tomu části v rychlých tempech působily opravdu přesvědčivě. Velký obdiv patří hráčům za naprosto přesnou rytmickou souhru i v komplikovaných synkopovaných místech, kterých jsou Martinů skladby plné, a které jim dodávají onu lehkost a hravost. Podobně bych mohl vyzdvihnout i skvělou rytmickou komplementaritu. Není nutno zmiňovat dokonalé technické i intonační provedení.

Po přestávce následovala rozsáhlá a snad i nejčastěji prováděná skladba Oliviera Messiaena Kvartet pro konec času. Dílo, které zkomponoval v době svého zajetí v táboře ve Zhořelci mezi roky 1940-41. Je až neuvěřitelné, že jde o osmdesát let starou (mladou?) skladbu, a přesto natolik moderní a nadčasovou. Byť byla v programu uvedena stopáž 37 minut, reálný čas provedení se blíží obvykle spíše hodině. A je to přesně ten čas, který je pro většinu Messiaenových skladeb nezbytný, abychom se na ně plně naladili a absorbovali je. Nejinak je to s tímto Kvartetem – opět vlastně obsazení klavírního tria s přidaným klarinetem.

Provedení na tomto koncertě patřilo k nejsilnějším, jaké jsem zažil. Nedokážu jednoznačně odpovědět na to, proč nebo co to způsobilo, každopádně si ale troufnu říct, že silně zapůsobilo na většinu zaplněného Rudolfina. Už od prvních tónů bylo jasné, o jak mimořádnou událost se bude jednat. Na půdorysu deseti vět nás protagonisté – Irvin Venyš, Roman Patočka, Petr Nouzovský a Martin Kasík – provázeli příběhem jedince čelícího vlastní smrtelnosti a nacházejícího naději v nekonečnosti víry. A pokud bych se měl pokusit zjednodušeně shrnout celé toto provedení, bylo by to „pianissimo z jiného světa“. Vskutku, po úvodní – vlastně poměrně roztěkané (rozumějte kompozičně a zcela záměrně) části – následuje soustředěná Vokalíza pro anděla zvěstujícího konec času. A v tu chvíli se posluchačstvo ocitlo mimo čas a prostor, už jsme nebyli v Rudolfinu, ale ve vesmírném nekonečném prostoru, kde čas jen nekonečně plyne a hudba zní, bez začátku a bez konce. Zcela bezchybná a vyrovnaná souhra houslí a violoncella vytvářela iluzi jednoho a téhož nástroje hrajícího v dvouoktávovém unisonu – neslyšeli jsme dva hráče, nýbrž jednoho.

Následující část Údolí ptáků je sólovou klarinetovou větou, do které Irvin Venyš vložil všechny své dispozice, ukázal až neskutečné dynamické možnosti svého nástroje na obou pólech, bezvadnou intonaci i zvukovou kvalitu, stejně jako cit pro vedení frází. Je škoda, že Venyš nebývá jako sólista angažován častěji, ať už v komorních či koncertantních dílech, dokáže své posluchače chytit a nepustit od prvního do posledního tónu.

Po odlehčenější Mezihře následovalo Velebení Ježíšovy věčnosti, věta určená violoncellu a klavíru. Ta pro mě patřila k nejsilnějším okamžikům večera, Petr Nouzovský dokázal vytvořit natolik vřelý a znělý, přesto však pianissimový tón, že mi až bylo líto, když věta skončila. A Kasík, byť klavírní part představuje „pouhé“ repetované akordy, vytvořil poutavou barevnou strukturu, s citlivým zabarvením každého akordu, vkusně zvýrazněnými akcenty a elegantně vystavěnými crescendy, která v souhrnu evokovala onu titulní „věčnosti“ natolik přesvědčivě, že se jejímu konci nechtělo ani uvěřit.

Unisonový Tanec hněvu pro sedm trubek, Messiaenův odkaz na biblickou apokalypsu, byl zahrán s neskutečnou energií v ohnivém tempu, a to jak v silnějších dynamikách, tak v pianových ozvěnách, kdy se někdy stává, že tempově poněkud uvadnou. To nebyl rozhodně tento případ.

Předposlední věta Vířící oblouk duhy pro anděla, zvěstujícího konec času je rozvířenou variací na větu druhou, a tak byla i zahrána. Cyklus se tak pomalu začal uzavírat a směřovat k poslední části Velebení Kristovy nesmrtelnosti, které je pomyslným návratem k violoncellovému sólu v části páté. Tentokrát se však odehrává v sólových houslích za doprovodu klavíru – opět podobná konstelace, jen na místo pravidelně opakujících se akordů, se nyní ozývá jeden akcentovaný s následným echem – jakási evokace zvonů. Meditativní věta, uzavírající celý rozsáhlý cyklus, nás opět přenesla mimo tento svět. A když éterická pianissima působila tak, že už tišeji zahrát nejdou, oba hráči ještě ubrali. Touha po nekonečnosti, potřeba zůstat v sále věčně a poslouchat tuto hudbu sfér, hudbu z jiného světa, však naplněna nebyla. I když ji nepochybně pociťovalo skoro celé auditorium, což se projevilo v téměř půlminutovém naprostém tichu po skončení hudby. Kéž by nebylo potřeba potlesku, aby tuto atmosféru „zničil“. Kéž by stačilo tiše opustit sál a nechat v sobě hudbu dál rezonovat. Bohužel konvence jsou konvence, takže potlesk nastat musel… Byl zcela zasloužený. Interpreti totiž podali opravdu excelentní výkony, kterým se nedalo opravdu takřka nic vytknout. A opakovat superlativy netřeba.

Když dozněl Messiaenův Kvartet, uvědomil jsem si, jak snadno vlastně zastínil v takovém provedení předchozí dvě skladby. A to ne tím, že by byly snad zahrány špatně. Odcházel jsem ale s nejistotou, zda vůbec zazněly, neboť provedení této závěrečné skladby bylo tak sugestivní a prožitek natolik intenzivní, že bylo těžké si je vůbec vybavit. To jsou přesně ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, co dokáže živá hudba, když je geniálně zkomponovaná, úžasně zahraná a společně prožitá s dalšími několika sty lidí na jednom místě a v jedné chvíli. To jsou přesně ty okamžiky, které poslech ani té nejdokonalejší nahrávky nedokáže nikdy nahradit.

Foto: ilustrační –  Wikipedia (volné dílo, upraveno), Fb P. Nouzovského, Facebook (profily: Paolo Benegiamo Ph, KfPar, Divadlo Viola / Pavla Hartmanová)