„Giorgi Guliashvili vládne sympatickým zvučným lyrickým tenorem, který byl publikem kvitován s nadšením.“

„Chiara Polese zpívala populární árii Toscy. Ještě to nebylo na jeviště Metropolitní opery v New Yorku, ale její výrazové nasazení a hlasová přitažlivost byly evidentní. Divino!“

„Dirigent Maurizio Agostini vedl orchestr s grácií a soubor s ním souzněl po celý večer ve všech momentech interpretace.“

Nedělní večer 18. prosince patřil v Rudolfinu Galavečeru staroslavné italské operní scény, která byla otevřena 4. listopadu 1737. Teatro San Carlo v Neapoli je nejstarší nepřetržitě provozovaná veřejná opera na světě, otevřená desítky let před milánským Teatro alla Scala či benátským divadlem Teatro La Fenice. Do Prahy přijelo pěvecké mládí, které vychovává Akademie operního zpěvu zmíněné opery, spolu s divadelním orchestrem a dirigentem Mauriziem Agostinim. Koncert byl součástí oslav výročí sta let Italského kulturního institutu v Praze a uspořádalo ho italské Ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce v gesci Generálního ředitelství pro veřejnou a kulturní diplomacii ve spolupráci s Italským velvyslanectvím a Italským kulturním střediskem.

Oslavy dále doprovází výstava historického neapolského betlému v prostorách Italského kulturního střediska. Koncertní večer otevřely hymny Itálie a České republiky a poté slavnostní projev ředitele Italského kulturního institutu Fabrizia Iurlana, který úvodem svého projevu přivítal italského velvyslance v České republice Maura Marsiliho a náměstka ministra kultury České republiky Ondřeje Chrásta. Na podium Rudolfina poté pozval jednak náměstkyni ministra zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce Itálie paní Marii Tripodi a poté generální ředitelku Teatro San Carlo Neapol, paní Emmanuelu Spedaliere.

Program koncertu zahájila Předehra k opeře Vilém Tell Gioacchina Rossiniho s výtečnými nástrojovými sóly a v ukázkovém provedení orchestru jak v bouřlivé pasáži, tak bukolické pasáži či skvělé fanfáře. Poté vystoupila sopranistka Maria Sardaryan s jistotou, neokázale, s pokorou k hudbě, bez dramatického přídechu, ovšem s náležitou náladovou charakteristikou a zvučným hlasem. Zpívala árii Elvíry O rendetemi la speme… Qui la voce sua soave z druhého dějství opery Puritáni od Vincenza Belliniho. Následovalo první vystoupení sopranistky Laury Ulloa, která debutovala v Itálii roku 2017 rolí Eleonory v opeře Prima la Musica e poi le Parole od Salieriho. Studentkou Akademie neapolského divadla je od října roku 2021. Zpívala árii Rosiny Una voce poco fa z prvního dějství opery Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho. Její hlas je temnějšího zabarvení, zpívala v příznivé dynamice s jistotou ve výškách.

Další ukázkou byla árie Rinuccia Firenze è come un albero fiorito z opery Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho. Zpíval Li Danyang s vyostřeným tenorem kovového zabarvení, náležitě silným v závěru árie a s vypracovanou dynamikou. Dále byla na programu Předehra k opeře Sicilské nešpory Giuseppa Verdiho opět v barevném teatrálně proměnlivém provedení v báječném tempu. Studenty Akademie neapolského divadla pedagogicky formuje slavná sopranistka Mariella Devia, pod jejím vedením studuje jak Laura Ulloa, tak tenorista Giorgi Guliashvili. Ten vystoupil v Rudolfinu s árií Nemorina Una furtiva lagrima z opery Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. Vládne sympatickým zvučným lyrickým tenorem, který byl publikem kvitován s nadšením.

Na podiu vystřídala oblíbeného tenora Maria Sardaryan ve své druhé árii. Byl to zpěv Lucie Ardon gli incensi ze třetího dějství opery Lucia di Lammermoor Gaetana Donizettiho. Potěšila publikum jednak lyrickou kvalitou svého sopránu a poté okouzlujícím duetem s flétnou, s níž stoupal její hlas do udivujících výšek a proplétal se s nástrojem v technických ornamentech. Následující vystoupení na podiu měla sopranistka Chiara Polese, kterou do studia zpěvu zasvětil skladatel, dirigent a sbormistr, maestro Giuseppe Polese, v současné době pedagog Konzervatoře Carla Gesualda da Venosy ve městě Potenza poblíž Neapole. Zpívala árii Cio-cio-san Un bel di vedremo z opery Madame Butterfly Giacoma Pucciniho. Zaujala kvalitní hlasovou kulturou s jemným vibratem a pokročilými zkušenostmi pódiového vystupování.

Poté se ke druhému výstupu na jevišti vrátila Laura Ulloa a přednesla árii Gildy Caro nome z opery Rigoletto Giuseppa Verdiho. Opět byla přesvědčivá ve výškách a v parádní kadencí. Další částí programu bylo orchestrální Intermezzo z opery Manon Lescaut Giacoma Pucciniho. Barevnou ansámblovou hru zdobila opět instrumentální sóla, zejména violoncello a viola v úvodu, dále trio fléten či harfa. Dirigent, který vládl orchestru s pestrou paletou dirigentských gest, ztvárnil v Intermezzu báječný vývoj dynamiky ve velmi přitažlivém tempu.

Pro své druhé vystoupení si Li Danyang vybral árii La donna è mobile Vévody mantovského ze třetího dějství opery Rigoletto Giuseppa Verdiho. Evidentně dobře naladěné publikum mu věnovalo hlasité ovace. Pak se své druhé árie v programu ujala sopranistka Chiara Polese, která zpívala populární árii Toscy ze druhého dějství stejnojmenné opery od Giacoma Pucciniho. Ještě to nebylo na jeviště Metropolitní opery v New Yorku, ale její výrazové nasazení a hlasová přitažlivost byly evidentní. Divino! Oficiální závěr programu patřil hlasové ekvilibristice Marie Sardaryan. Její árie Královny noci Der Hölle Rache ze druhého dějství opery Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta brala dech. V jejích krásně artikulovaných křišťálových výškách byla síla uhranutí a vlády hudby nad lidskými emocemi.

Dirigent Maurizio Agostini vedl orchestr s grácií a soubor s ním souzněl po celý večer ve všech momentech interpretace operní hudby. V pomalých částech produkoval typickou italskou zpěvnost, ve svěžích tempech byl svůdný a v rychlých pasážích strhující. Jeho dynamické ztvárnění se vyvíjelo z prostého klidného piana až do hlomozného forte. Agostini se bytostně vžíval do probíhající hudby, kterou povzbuzoval malebnou dirigentskou cheironomií, ba poklesával v kolenou a vrhal taktovku do klenby Rudolfina. Jen jednou si s muzikanty jakoby neporozuměl. Koncertní mistr orchestru měl evidentní snahu něco připomenout. Ale dosáhl svého až po dvojí „děkovačce“ dirigenta. Pak, vestoje, s kolegy od druhých houslí a violy, zahráli nádherné komorní terceto jako první přídavek – první větu z Terzetta C dur, op. 74 Antonína Dvořáka. Tady došlo na slova paní Emmanuely Spedaliere, generální ředitelky Teatro San Carlo Neapol, o posílení přátelství mezi Itálií a Českou republikou – třebaže oslavovaný stoletý Italský kulturní institut má ve svém poslání jednoznačně uvedeno toliko šíření italského jazyka a kultury v České republice. Druhý přídavek byl už s plným orchestrem a s áriemi, pak přišel další přídavek a ten poslední hrál plný orchestr a zpívali v něm všichni – bylo to Brindisi – přípitek Libiamo neʼlieti calici z prvního jednání opery Traviata Giuseppa Verdiho.

*******

Foto: Petr Dyrc