„Hudebníci kombinovali původní, staré melodie a celky a vytvářeli tím nové kompozice.“

„Soubor zaujal především vyvážeností jak zvuku, tak barvy a lehkostí a měkkostí tónu, který tvoří všichni pěvci přirozeně a jednotně.“

„Nejznámější je zřejmě Mateo Flecha starší (nazývaný El Viejo), který působil na dvoře Rudolfa II. a jeho Ensaladas vyšly u pražského tiskaře.“

Abonentní cyklus koncertů staré hudby, které uvádí Barbara Maria Willi v Konventu Milosrdných bratří, je oproti jiným koncipovaný na celé roky. Proto v čase adventním, 14. prosince, se konal koncert poslední. Představili se tu čtyři mladí pěvci ze Španělska, sopranistka, altista, tenorista a basista, kteří jako soubor Cantoría bavili publikum půvabnými skladbami renesanční vokální polyfonie ze své rodné země.

Španělsko 15. a 16. století bylo upevňováno a rozvíjeno v silné impérium zejména díky katolické církvi a žilo hudebně především kolem katedrál a chrámů. Hudební polyfonie žila svým životem a hudebníci často kombinovali původní, staré melodie a celky a vytvářeli tím nové kompozice. Těm se říkalo ve španělštině „ensalada“ (salát), ve francouzštině „fricassée“, italština je nazývala „quodlibet“. A bylo to docela legální, dokonce žádané a populární. Autorské právo tehdy neznali a užití tématu či melodie jiným autorem ten původní považoval za čest.

Soubor Cantoría má netypické obsazení, tvoří ho půvabná mladá sopranistka Inés Alonso, altista (nebo vysoký tenor) Oriol Guimerà, tenorista Jorge Losana (současně i umělecký vedoucí), který byl i moderátorem v angličtině, jehož slova na jevišti pohotově překládala Barbara Maria Willi. Basista Oriol Quintana měl jako jediný před sebou noty, což vzbuzovalo otázky. Po koncertě jsme se dověděli, že zpíval jako záskok za onemocnělého kolegu. Ale protože byl před časem sám členem souboru, byl to pro něho jen dobrodružný návrat. Jelikož soubor zpíval a cappella, tedy bez doprovodu, dával tóny ladičkou, kterou měl nenápadně v kapse, a téměř tajně si ji dával k uchu a tichounce udával tón.

Soubor zaujal především vyvážeností jak zvuku, tak barvy a lehkostí a měkkostí tónu, který tvoří všichni pěvci přirozeně a jednotně. Lehkost se pojí s půvabem a humorem, který nenápadně přechází do seriózního projevu, jestliže přednášejí písně vážného náboženského obsahu. Autoři písní jsou jen někdy známí, někdy šlo o anonymy, ale vždy to byly průzračně provedené hudební skvosty, které pocházejí ze sbírek hudebních univerzitních knihoven nejen Španělska.

Nejznámější je zřejmě Mateo Flecha starší (nazývaný El Viejo), který působil na dvoře Rudolfa II. a jeho Ensaladas vyšly u pražského tiskaře. Zde jsou obsaženy i ensalady jiných autorů, mnohdy dnes neznámých. Jedním z nich je Bartomeu Càrceres, který působil zřejmě u vévody Fernanda Aragónského. Francisco Guerrero byl katolický kněz ze Sevilly, kde působil, ale později hodně cestoval, i do Svaté země. Pedro de Escobar z Portugalska působil na dvoře královny Isabely, v Seville i v Madridu.

Večer rozezněla dílka těchto hudebníků, mnohdy jen lehké hříčky, první s názvem Sus, sus, sus, opěvující Pannu Marii, která odpovídá ústy sopranistky. Tato hravá melodie zazněla ten večer ještě jednou, jako přídavek.

Následovaly tři vánoční písně pastýřů, deklamačního charakteru, Ríu ríu chíu o narození Ježíška, stejně jako Verbum caro factum est. Dadme albriçias hijos dʼEva je dílem anonyma, dojemná a vroucí píseň, ve které zářil sopránový part. Poté zazněl výběr El Jubilate, z Cancionero de Medinaceli Matea Flechy, který zahájil jímavou barvou altista, následován prolínajícími se hlasy a ukončený vítězným Alleluja. Další část tvořily písně Niño Dios dʼamor herido od Francisca Guerrera, Virgen bendita sin par od Pedra de Escobara v lehounkém pianissimu a anonymní Yo me soy la morenica (Já jsem ta snědá…) z Cancionero de Uppsala o snědé dívce, které neublíží ani oheň v dojemném podání sopranistky, podpírané triem chlapců.

Po přestávce zazněla dramatická píseň La Justa (Souboj) z ensalady Matea Flechy. Pojednává o souboji mezi Adamem a zlem, tedy mezi králem Karlem V. a sultánem Sulejmanem. Adama, který spadl z koně, zachrání další rytíř, ze kterého se vyklube Ježíš Kristus. Je to dramatické i díky zvukomalbě bitvy a fanfárám na závěr, vše jen zpívané. Od stejného autora následovala Gloria …pues naçiò (Sláva… narodil se), tak podobná našim vánočním oratoriím. Soleta i verge estich (Sama jsem a panna) od Bartomea Càrcerese z Cancionero de Gandía bylo jen pro trio soprán, alt a tenor a ze stejného pramene následovala rozverná Falalalan falalalera. Závěr patřil opět Mateu Flechovi a výběru z jeho Ensalady La Negrina, kdy narození děťátka v Betlémě opěvují afričtí otroci z Portugalska a je tu slyšet i imitace jejich nářečí.

Tomuto krásnému a poetickému koncertu dal záštitu španělský velvyslanec v České republice Jeho Excelence Alberto Moreno Humet, kterého na koncertě reprezentoval zástupce španělské ambasády Bernard Lokez. I on byl důvodem k tomu, aby se umělci po koncertě vmísili mezi publikum a ještě si povídali i s organizátory večera na téma Vánoc dnes i v historii u nás a ve Španělsku a popřáli si společně krásné Vánoce.

Další, už jubilejní, dvacátý cyklus zahájí 23. února odkládaný koncert Kateřiny Kněžíkové, v březnu se představí Pura corda, smyčcové kvarteto z Mallorcy, Menorcy a Řecka. V dubnu s chystá Soumrak citů v podání flétnisty Philippa Bernolda a Barbary Marie Willi na cembalo. V říjnu budou v Konventu Milosrdných bratří létat Drei Engel s Jiřím Havrlantem na cembalo, v listopadu přijede Trio Unitas s Vídeňskými sny na kladívkový klavír, klasicistní housle a violoncello a v prosinci uzavřou cyklus troje housle, violoncello a cembalo a hostem bude světoznámý houslista Fedor Rudin. Fanoušci cyklu Barbary Marie Willi se mají na co těšit i v roce 2023.

Foto: Jiří Sláma, ilustrační / Marta Vilardell