KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

FOK uvedl gratulační koncert Josému Curovi. Chtělo to více zpívajícího mistra english

„Není divu, že mu FOK vystrojil hned dva gratulační koncerty. Ten příští se koná hned zítra, ve čtvrtek 15. prosince.“

„Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, zda by vůbec taková hudba na významných podiích zazněla, kdyby nebyla součástí osobnosti, která se vyprofilovala jako světově proslulý tenorista.“

„Ester Pavlů byla Curovi naprosto rovnocennou pěveckou partnerkou.“

V úterý 13. prosince uvedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK první z gratulačních koncertů argentinskému tenoristovi, dirigentu a skladateli Josému Curovi. Koncert se konal v domovském sídle FOK – Smetanově síni Obecního domu a hosty byly maďarská sopranistka Polina Pasztircsák a naše mezzosopranistka Ester Pavlů. V české premiéře pod vedením slavného umělce zazněly jeho dvě skladby, a to Symfonická suita z opery Montezuma a Rudý knězTe Deum, ve kterém spoluúčinkovaly Kühnův smíšený sbor připravený Jakubem Piklou a Královéhradecký dětský sbor Jitro, se kterým dílo nazkoušel Jiří Skopal. FOK a Kühnův smíšený sbor se sólisty v operních výstupech v druhé polovině koncertu řídil argentinský dirigent Mario De Rose.

Před několika dny oslavil významný tenorista José Cura šedesátiny. Coby častý host FOK jako zpěvák, komplexní hudebník a také rezidenční umělec orchestru je v Obecním domě vídán od roku 2003. Není proto divu, že mu FOK vystrojil hned dva gratulační koncerty. Ten příští se koná hned zítra, ve čtvrtek 15. prosince.

Já se vrátím k tomu včerejšímu – prvnímu. Úvod večera patřil české premiéře Symfonické suity z Curovy komické opery Montezuma a Rudý kněz. Tato opera má předlohu ve fantasy románu Aleja Carpentiera Concierto Barroco, v němž si autor představuje nepravděpodobné setkání mexického císaře Montezumy s italským skladatelem Vivaldim. Suita jako taková měla světovou premiéru před rokem v Saarbrückenu a opera v poloscénické verzi v roce 2020 v Budapešti. Suita o osmi částech na „první dobrou“ posluchače nezaujme (tedy dle mého vnímání), jde spíše o zvukové (původně jsem chtěl napsat zvukomalebné) fragmenty založené na určitých rytmech, třeba ostinátních, na kontrastu forte a piana, moc melodie v ní nehledejte. V části nazvané Montezuma incontra Vivaldi skutečně najdeme citaci Čtvera ročních dob, ale to je asi veškerá medická myšlenka z celé suity a ta není autorova, jak víme. Celé roztodivné dílo jsem vnímal spíše jako podkresovou hudbu k animovanému filmu. A celou dobu jsem přemýšlel nad tím, zda by vůbec taková hudba na významných podiích zazněla, kdyby nebyla součástí osobnosti, která se vyprofilovala jako světově proslulý tenorista…(?).

Ne úplně podobné myšlenky (naštěstí!) jsem měl při uvedení Curovy skladby Te Deum, ve které spoluúčinkovaly oba výše jmenované sbory a sopranistka Polina Pasztircsák, která dílo premiérovala minulém roce v Bukurešti. Co se kompozice týká, nabyl jsem dojmu, že už se José Cura jako skladatel blíží jakémusi „skladatelství“. Ale minul se účinkem, jelikož jeho Te Deum zní ponuře, pochmurně, jako by dílo samotné volalo o pomoc… a Te Deum má být oslavnou skladbou Boha! Sbory zněly poněkud nekonkrétně, snad jen pánská složka Kühnova smíšeného sboru místy dávala naději v jakési „uchopitelnosti“ textu. Kompozice je celkově neustálená, komplikovaná, jsou v ní zbytečně těžké rytmické protichody, například velká triola proti malé a v celkovém „mumraji“ je to celé nepřehledné.

V tomto díle, kdyby se stala chyba, tak ten, kdo nemá partituru v rukách, by ji prostě nepoznal. Dětský sbor zpíval tóny, leč slovu jedinému rozumět nebylo a sopranistka Polina Pasztircsák v celkovém zvukovém „zmatku“ občas prosadila svou nádhernou barvu hlasu… První půlka oslavného večera prostě stála za… kompozici slavného zpěváka, který si může dovolit uvádět svá díla.

Druhá půlka večera byla už o něčem jiném… nesla se v duchu Verdiho hudby pod vedením Maria De Roseho, který udával jasnější gesta, i když nepracoval s dynamikou podle mých představ. I tak to ale bylo určité „vysvobození“. Úvod předehry k Verdiho Nabuccovi zněl v žestích příliš hutně, skoro mezzoforte… veliká škoda! Celkově nedošlo k pořádným tichým místům v orchestru. Jedině v modlitbě Desdemony z Otella, kterou s příkladným přednesem zazpívala Polina Pasztircsák před závěrem celého večera, než José Cura vstoupil do duetu s ní a k monologu Dio, mi potevi scagliar, který koncert završil.

Co je ale potřeba vyzdvihnout: José Cura už delší dobu spolupracuje s naší mezzosopranistkou Ester Pavlů a s tou přednesl duet Amneris a Radama ze čtvrtého dějství Verdiho Aidy. Pavlů mu byla naprosto rovnocennou pěveckou partnerkou a Cura zazpíval opravdu několik tónů na úrovni, které se od něj v jeho nejlepším tenorovém věku očekávají! V tomto jediném duetu spatřuji opravdový kulturní a plnohodnotný zážitek celého večera! A poznámka na konec: Kdyby více zpíval během koncertu, osobně bych si jeho narozeniny užil daleko více! Moc málo nám zazpíval… za přídavek zvolil se sborem a s dalšími protagonisty sbor Židů z Nabucca… hm… krásné, ale… ALE!

*******

Foto: Petr Dyrc 

Josef Zedník

Zpěvák, publicista

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál také na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal). Také pracoval několik let pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Má rád své nejbližší a pejska Endyho. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.



Příspěvky od Josef Zedník



Více z této rubriky