„Je škoda, že se na pódiu nepotkali dva specialisté nebo alespoň podobně stylově uvažující hudebníci.“

„Musím říct, že toto provedení pro mne bylo velkým zklamáním, protože jsem přesvědčený, že Orchestr FOK by měl na daleko lepší výkon.“

„Ačkoliv Marie Fajtová předvedla obdivuhodný výkon, měl jsem po celou dobu pocit, že se necítí zcela komfortně.“

Na středu 7. a čtvrtek 8. prosince připravil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK koncerty s názvem Vánoce v Paříži. Posluchače ve Smetanově síni Obecního domu měla do tohoto francouzského velkoměsta přenést hudba Francise Poulenca a nečekaně i Wolfganga Amadea Mozarta. K orchestru se připojily dvě výjimečné sólistky – kanadská klavíristka Angela Hewitt a česká sopranistka Marie Fajtová – a Pražský filharmonický sbor. Nastudování řídil nizozemský dirigent Jac van Steen.

Spojit hudbu velikána klasicismu Wolfganga Amadea Mozarta s předním francouzským neoklasikem Francisem Poulencem se jeví jako vcelku přirozené a logické, vždyť Poulenc sám svou náklonnost k Mozartovu stylu netajil a v některých dílech se jím nechává i doslova inspirovat (například Koncert pro dva klavíry a orchestr). Jejich spojení s Vánocemi už se jeví poněkud diskutabilní, ale proč ne. Podobně můžeme vnímat i spojení Mozarta s Paříží. Zajímavost programu vidím v kontrastu světské a duchovní tvorby obou zmíněných.

Osobně jsem se zúčastnil čtvrtečního koncertu v takřka vyprodané Smetanově síni, jednalo se tedy o druhé provedení téhož programu. Ten otevřela Poulencova suita z baletu Laně (Les Biches), která patří k prvním dílům, která jsem od tohoto autora v době svého před-konzervatorního mládí poznal. Znám ji tedy velmi dobře a důvěrně, mohu snad i říct, že mám určitou představu o tom, jak by měla znít. Poulenc balet komponuje ve věku pouhých čtyřiadvaceti let. Dílo je tedy velmi svěží, radostné a ve své podstatě naivní. Je zároveň i plné vtipu, energie a francouzské nonšalantnosti. Provedení Orchestru FOK nepochybně většinu z toho postihlo velmi dobře, ačkoliv jsem už od prvních tónů měl pocit jistého rozporu ve zvukové kvalitě ve vztahu k hudbě a stylu. Především skupina smyčců mi zněla na můj vkus až příliš sytě a hutně. Z nahrávek francouzských orchestrů jsem zvyklý spíše na vylehčenější „klasicistní“ zvuk, který skladbě sluší více. Jistou zvukovou nekompaktnost jsem pak vnímal i ve skupině dřevěných dechových nástrojů, kdy například hoboj Liběny Séquardtové zněl lehce a místy až příliš jemně (rozumějte v souboji například s hutnými smyčci), oproti tomu kupříkladu basklarinet Miroslava Plechatého velmi dutě až „nakřáple“, takže se s jinými dechy příliš nekamarádil.

Poulenc byl mistr instrumentace a barevnosti, miloval dechové nástroje, věnoval jim velkou část své tvorby a v jeho partiturách je tato láska vždy cítit. Škoda, že se i symfonické tvorbě nevěnoval víc… Na druhou stranu jsem rád, že se na českých pódiích už častěji tu a tam nějaké jeho dílo pro větší obsazení objeví (v minulosti to byla především komorní díla). Ukazuje se však, jak interpretačně náročná a choulostivá hudba to vlastně je.

V čem vidím velkou nesnáz Poulencovy hudby, je miniaturnost jeho frází, které doslova lepí za sebe. Jedno- či dvoutaktový melodický nápad střídá okamžitě jiný a dohromady by mělo velké množství detailů dávat větší jednolitý obraz. Právě výstavba větších celků je tedy dirigentským oříškem a musím říct, že se Jacu van Steenovi úplně nepodařilo ji překlenout. To bylo možná více než v Laních patrné v závěrečném Gloria. Mozaika zkrátka zůstala rozsypána spíše v jednotlivých kostičkách.

Po této suitě nastala velká přestavba a příprava klavíru pro Mozartův Klavírní koncert C dur KV 503. Toto poměrně rozsáhlé dílo patří k vrcholům Mozartovy tvorby a tohoto žánru vůbec. A to nejen kompozičně, ale i výrazově. Bohužel se potvrdilo, že van Steen není zrovna mozartovský interpret. Na rozdíl od Angely Hewitt, která se v současnosti mimo jiné zabývá nahrávkami kompletních Mozartových sonát (v minulosti natočila i několik klavírních koncertů). Je škoda, že se na pódiu nepotkali dva specialisté nebo alespoň podobně stylově uvažující hudebníci. Po celou dobu koncertu jsem měl pocit, že se jedná spíše o „souboj“ než o „spolupráci“ (z latinského „concertare“). Souboj o styl, frázování, tempo, dynamiku i zvukový prostor. Asi nejmarkantněji to bylo slyšet ve volné větě, kdy se Hewitt snažila o neustálou proměnlivost barev ve vztahu k odlišným tóninám, zatímco orchestr odpovídal stereotypně až nudně. Mimoto ve druhé větě probíhala v podstatě dvě tempa – jedno orchestru (sušší a rychlejší) a druhé v sólovém klavíru (lyričtější a volnější). Je s velkým podivem, že se van Steen nenechal více poučit a vést takto renomovanou interpretkou a také že se v orchestru nenašlo více hráčů, kteří by jí chtěli být plnohodnotnými partnery. Možná i to způsobilo, že jsem od třetí věty nabyl dojmu, jako by orchestr hraní vlastně nebavilo. Zatímco Hewitt hrála brilantně a s plným nasazením do posledního tónu a snažila se kompenzovat to, co se z orchestru neozývalo. Musím říct, že toto provedení pro mne bylo velkým zklamáním, protože jsem přesvědčený, že Orchestr FOK by měl na daleko lepší výkon – alespoň jak ho znám z jiných koncertů vedených jinými dirigenty. Mimoto sólistku dost často zvukově překrýval, což – přiznejme si – není ve Smetanově síni až tak náročné. Ale opět, citlivý dirigent dokáže orchestr udržet na uzdě, tím spíš, když se hraje Mozart, a ne Rachmaninov nebo Prokofjev. Vlastně jsem vůbec nepochopil, proč hrál orchestr tuto skladbu v kompletním „romantickém“ obsazení smyčců se čtyřmi kontrabasy (!), když na následující skladbu byl značně zredukován.

Po přestávce se na koncertu objevil varhanní pozitiv a orchestr, jak už bylo řečeno, nastoupil v daleko komornějším obsazení. Konečně! Avšak i v tomto obsazení bylo evidentní, že se van Steen s Mozartovou hudbou příliš neztotožňuje. Motet Exsultate, jubilate KV 165 určený sólovému sopránu a orchestru pro mě představuje čistotu a průzračnost, jakousi nadpozemskou až andělskou hudbu. V tomto provedení jsme se bohužel sotva odlepili od země, nebo spíš možná jen stáli na špičkách. Ačkoliv Marie Fajtová předvedla obdivuhodný výkon, měl jsem po celou dobu pocit, že se necítí zcela komfortně. Ve vyšších polohách zněl její hlas zúženě až stísněně, oproti tomu nižší hrudní rejstřík byl přeforzírovaný a, musím říct, ne zcela hezký. Můj dojem ještě umocňovaly snahy o „americký úsměv“ v mezihrách, které jako by měly kompenzovat to, co se v interpretaci neprojevovalo – radost a jásot. Osobně si však nemyslím, že by to byla chyba Fajtové. Spíš se domnívám, že zkrátka jen v dané nekomfortní situaci dělala, co mohla, a za to jí vlastně patří velký obdiv, neboť tuto nelehkou skladbu provedla ve své podstatě bezchybně. Závěrečného vysokého C, kterým sopranistky obyčejně dozdobují poslední frázi v části Alleluja, jsme se také nedočkali. Vlastně se jí ani nedivím.

Posledním dílem programu bylo slavné Gloria pro soprán, sbor a orchestr Francise Poulenca. K výše zmíněným se připojil Pražský filharmonický sbor, s nímž tuto skladbu nastudoval Lukáš Kozubík. Je nesmírně zajímavé si uvědomit, jak se proměnilo vnímání světské a duchovní hudby v průběhu těch několika staletí. Zatímco Mozartova duchovní hudba je vždycky poněkud usedlejší, méně odvážná a méně „škodolibá“, u Poulenca jako by tomu bylo skoro naopak. Právě Gloria je plné vtipu, žertíků, nedořečených frází a různých nečekaných „naschválů“. Jak úsměvná hudba to ve své podstatě je. Na čtvrtečním koncertě mi však přišla pojata poněkud akademicky, seriózně, snad i těžkopádně. Marie Fajtová podala opět velice přesvědčivý, i když už mírně unavený výkon. Znovu se projevovala zmíněná zvuková nevyrovnanost krajních poloh. V tomto případě bohužel docházelo častěji k překrývání sóla orchestrem a sborem. Pražský filharmonický sbor zpíval velmi profesionálně, po poměrně dlouhou dobu i zjevně zaujatě. Nicméně i jejich energie pro mě postupně opadala. Pokud něco stojí za vyzdvihnutí, je to barevná kvalita a kompaktnost tohoto tělesa, která se projevovala především v a cappellových plochách a unisonech. Troufnu si však říct, že například ve srovnání s jejich výkonem při jarním provedení Poulencova Stabat Mater byl výkon o dost méně zajímavý. Nikoliv špatný – čistá intonace, dobrá výslovnost a podobně. Jen zkrátka „nezvedl ze židle“. Bohužel ani toto špičkové sborové těleso neobstálo v souboji s orchestrem a místy nebylo slyšet. Musím říct, že takovou situaci jsem snad s tímto sborem ještě nezažil.

Toto provedení Gloria bylo jistě úžasným zážitkem pro posluchače, kteří ho neznají. Pokud však tuto hudbu někdo do hloubky znal a čekal na určité vtipné finesy, mohl být zklamán. Fragmentárnost frází se tu projevovala snad ještě více než v Laních. Hudba se štěpila po dvoutaktích, neměla tah, směřování, výstavbu. Jako když vedle sebe kladete náhodně kostičky a nevíte, co chcete postavit.

Odcházel jsem se smíšenými pocity, neboť vlastně nemohu říct, že by koncert byl úplně špatný nebo že by interpreti odvedli špatné výkony. Dá se říct, že hráli skutečně dobře a vzhledem k tomu, že program byl sestaven spíše ze sporadicky uváděných děl, vlastně obdivuhodně dobře. Ale jako by nezapadly všechny kostky stavebnice do sebe a nebyli všichni naladěni na jednu vlnu. Jako by každý interpretoval skladby tak nějak po svém a nedošlo ke shodě názorů, pokud vůbec nějaký měli. Jako by každý stavěl jiný dům z různobarevných kostek a tu a tam si své domy dokonce vzájemně bourali. I to se někdy stane – a jak nyní všichni víme, nejen v koncertní síni. A to je daleko horší.

*******

Foto: Petr Dyrc