„Zapotřebí je především vyzdvihnout hudební nastudování francouzského dirigenta Françoise-Xaviera Rotha.“

„Recenzent s plným vědomím, že jde o jednoho z nejžádanějších wagnerovských tenoristů současnosti, je přesvědčen, že Vogtův hlas je ideální pro Nemorina nebo Ferranda a že Wagnerovy role vyžadují daleko dramatičtější hlas.“

„Pojetí opery maďarským režisérem Kornélem Mundruczóem absolutně nectilo skladatelův podtitul ‚romantická opera‘.“

Opery Richarda Wagnera jsou pevnou součástí repertoáru zejména německých operních scén. Pro ty menší jsou některé jeho opery svými interpretačními nároky zcela nedostupné, střední německé scény se však dnes dokonce pouštějí i do tetralogie Prsten Nibelungův a ty největší pravidelně uvádějí ve svém repertoáru většinu skladatelových oper, zejména od Bludného Holanďana po Parsifala. Dostát nárokům, které tyto opery svým interpretům přinášejí, je ovšem obtížné i pro velká divadla. Jaká tedy je nová inscenace Lohengrina v Mnichově?

Nejedná se „jen“ o obsazení hlavních rolí, ale i o obsazení rolí vedlejších, o kvalitní pěvecký sbor, dirigenta, který Wagnerovo dílo zcela ovládá, a v neposlední řadě i o režiséra/režisérku, který/á dílo smysluplným způsobem vyloží. To bývá někdy velký problém, protože žádná scéna se dnes nespokojí s pouhým převyprávěním příběhu, ale snaží se přijít s nějakým nadčasovým výkladem, který by například korespondoval s naší současností. A právě v těchto přesunech bývají často nelogičnosti, protože ony přesuny nemusejí vůbec fungovat, nebo alespoň na mnoha místech těchto oper (hudebních dramat) se projeví skutečnost, že režisérem zvolený přesun dostává často velké výkladové trhliny. Přesto je frekvence uvádění Wagnerových oper na německých scénách poměrně velká a každá premiéra je vyhlížena odbornou kritikou i publikem s velkým očekáváním.

Lohengrin patří k nejčastěji uváděným Wagnerovým operám. V Mnichově, kde přes dvacet let pravidelně sleduji činnost Bavorské státní opery, jsem viděl už třetí inscenaci Lohengrina. První vytvořili Peter Schneider a Götz Friedrich (premiéra 1999), druhou Kent Nagano a Richard Jones (2009) a nyní François-Xavier Roth a Kornél Mundruczó (premiéra 3. prosince 2022). Lohengrin se tedy v repertoáru Bavorské státní opery objevuje v nových inscenacích pravidelně. Premiéra té poslední se odehrála před zcela zaplněným hledištěm Národního divadla. Byla očekávána s napětím, protože dílo patří k základnímu německému opernímu repertoáru.

U nové inscenace Lohengrina v Mnichově je zapotřebí především vyzdvihnout hudební nastudování francouzského dirigenta Françoise-Xaviera Rotha. Operu nastudoval a dirigoval velice klidně, převládalo především lyrické pojetí s důrazem na zpěvnost celé partitury. Už první tóny předehry, velice jemné a stříbřitě třpytivé, nás zavedly do světa této romantické opery o rytíři svatého grálu, který přichází na zem, aby ochránil nespravedlivě nařčenou Elsu z Brabantu z vraždy jejího bratra. Orchestr, který má toto dílo v krvi, plně respektoval jemná Rothova gesta a znovu potvrdil své kvality jednoho z nejlepších operních orchestrů na světě. Vyzdvihnout je nutno velice exponované žesťové nástroje, ale vlastně všechny, protože orchestr zněl plně kompaktně a zároveň velice kontrastně. Stejně homogenní zvuk měl i sbor Bavorské státní opery, připravený Tilmanem Michaelem. I dělená místa pánského sboru zasluhují jenom chválu.

Titulní roli vytvořil renomovaný wagnerovský pěvec Klaus Florian Vogt. Je to charismatický umělec vznosné jevištní postavy, s výborně vyškoleným hlasem, který do nejmenších detailů ovládá všechny dynamické kontrasty (budiž mu chvála za častá piana, kterým se jiní pěvci vyhýbají a roli pak interpretačně zplošťují) a vyrovnaně a průrazně zní ve všech polohách. Právě ona průraznost jeho lyrického hlasu vede k obsazování tohoto pěvce do wagnerovských rolí (zpívá daleko dramatičtější partie, než je Lohengrin). Recenzent s plným vědomím, že jde o jednoho z nejžádanějších wagnerovských tenoristů současnosti, je přesvědčen, že Vogtův hlas je ideální pro Nemorina nebo Ferranda, Wagnerovy role vyžadují daleko dramatičtější hlas. V minulé inscenaci zpíval Lohengrina Jonas Kaufmann, v té předešlé Ben Heppner. Tuto roli zpívali i Jess Thomas, Wolfgang Windgassen, Johan Botha nebo v poslední době Piotr Beczała. Ostatně ani Johanni van Oostrum v roli Elsy zdaleka nedosahovala skvělého výkonu Anji Harteros z minulé inscenace (dostupné na DVD firmy Decca). Naopak s rolí měla čím dále větší problémy, které vyvrcholily v jejích zpěvech ve třetím jednání, kdy dozpívala part Elsy jen s největší námahou. Herecké pojetí Elsy bylo po celou dobu neurotické a v křeči, což jistě není její vina (naopak její výkon byl po herecké stránce více než přesvědčivý, po pěvecké stránce to byl ovšem nejslabší výkon celé inscenace).

To druhý pár byl obsazen daleko lépe a přesvědčivěji. Johan Reuter jako Telramund, byť by tuto roli mohl zpívat pěvec tmavšího a dramatičtějšího hlasu, a Anja Kampe, která zaujala dramatickým nasazením a vynikajícím hereckým i pěveckým projevem. Ostatně se zdálo, že i režisér si s prokreslením jejich postav dal více práce. Nebo platí, že záporné role vždy působí přesvědčivěji než ty kladné? Dobře zvoleným a ztvárněným králem Jindřichem Ptáčníkem byl v této koncepci Miko Kares a Hlasatelem Andrè Schuen, který byl v Mundruczóově pojetí spíš jeho důvěrníkem, přítelem nebo kumpánem.

Vůbec pojetí opery maďarským režisérem Kornélem Mundruczóem absolutně nectilo skladatelův podtitul „romantická opera“. Jistě, dnes se tyto opery vykládají zcela jinak než ještě před padesáti lety. Patrně nikdo v hledišti neočekával, že Lohengrina na jeviště přinese labuť, to se dá řešit světly nebo projekcí a podobně. Ale Lohengrin se najednou objevil mezi členy sboru a absolutně se od nich nijak nelišil (a v hudbě ten kontrast je!). Všichni byli oblečeni do béžových nebo bílých kalhot a svetrů, ostatně režie zcela setřela hierarchii mezi jednotlivými postavami. Lohengrin byl jedním z davu. Režisér popíral mnoho z atributů díla a jeho režie často působila popisně a nevěrohodně. Například při souboji Lohengrina s Telramundem si sbor sundal svetříky a všichni byli na jevišti v červených košilích. Inu jsou svědky souboje, může téct i krev! Také jednotná gestikulace sboru působila poněkud spartakiádně.

Opera se má odehrávat v první polovině 10. století. Režisér ji přesunul do naší současnosti a v programovém sešitě ve svém obsáhlém rozhovoru o ní hovoří jako o jedné z nejobtížněji inscenovatelných oper Richarda Wagnera. Kdyby nebylo Wagnerova zhudebnění, byl by pro něj Lohengrin hochštaplerem. To je ovšem problém většiny dnešních režisérů, kteří hudbu neslyší a ignorují ji a operu inscenují pouze z libreta. A právě v opeře hudba dává libretu širší význam a v podstatě skladatel svým zhudebněním je prvním režisérem své opery. Režisér by pak měl jeho hudbu analyzovat (instrumentace, motivy, témata) a podle toho inscenovat. Nelze napsat, že by Kornél Mundruczó zcela hudbu ignoroval. Na mnoha místech ukázal, že dokáže režírovat právě na hudbu – ovšem není to důsledné a ta touha zalíbit se novým výkladem leckdy vedla do slepé uličky nebo minimálně ke směšnostem. Nechápu, proč režisér například duet Elsy a Lohengrina na začátku třetího dějství inscenuje za přítomnosti celého sboru, byť je to velice intimní scéna, kdy tyto postavy jsou poprvé spolu samy. Při Lohengrinových slovech „Wir sind allein“ (Jsme sami) se také nejeden divák zasmál. Na konci opery pro Lohengrina nepřiletí žádná labuť, ale při jeho vyprávění o svatém grálu se pomalu z provaziště spouští obrovský monolit, do kterého nakonec vstoupí Elsa i Lohengrin. Při zpěvu Ortrudy v závěru opery pak Lohengrin z tohoto monolitu sestoupí, aby Gottfrieda vrátil lidu a Else. Ta ovšem v monolitu stoupá k nebi, Lohengrin padá (mrtev?) na zem. O režii a pojetí Lohengrina režisérem Mundruczóem by se dalo psát ještě daleko podrobněji. Koho tato inscenace zajímá, může její stream sledovat na webových stránkách Bavorské státní opery nebo na YouTube a udělat si o ní vlastní názor.

O premiéře bylo publikum na konci opery rozděleno na dva tábory. Vedle bučení na režiséra a jeho tým se ozýval nadšený potlesk i volání bravo. Rozhodně se nejedná o inscenaci, která bude přijata jednoznačně. Závěrem dodejme, že scénu vytvořila Monika Pormale a kostýmy Anna Axer-Fijałkowska a že výbornými urozenými chlapci („Edelknaben“) byli čistě zpívající a rozverně hrající členové Tölzerova chlapeckého sboru.

Nicméně vidět Lohengrina živě a slyšet báječný orchestr a sbor Bavorské státní opery určitě bude důvodem k návštěvě tohoto významného evropského operního domu.

*******

Foto: Wilfried Hösl