„Co bych velmi vyzdvihl, byla barevnost celého ansámblu, který dokázal vytvořit jednolitou barvu, ale v protipólu rovněž diferencovat předivo jednotlivých hlasů v polyfonii.“

„Je třeba naprosto vyzdvihnout obdivuhodné výkony Jana Fišera a Václava Petra. Oba hráli neskutečně zaujatě, s plným nasazením od prvního do posledního tónu.“

„A Kissin jako klavírista – bravurní a bezchybný, jako vždy.“

Na pondělí 5. prosince připravil Český spolek pro komorní hudbu v Sukově síni Rudolfina mimořádný koncert, na němž zazněly dvě rozsáhlejší skladby v podání koncertních mistrů České filharmonie a pozvaných klavírních hostů Iva Kahánka a Jevgenije Kissina. Druhý jmenovaný je i autorem jedné ze skladeb.

Vystoupení klavíristy Jevgenije Kissina je nepochybně velkým lákadlem pro spoustu posluchačů po celém světě a pro pořadatele i zárukou návštěvnosti. Zřejmě i to bylo hlavním důvodem uspořádat tento mimořádný koncert právě na jeho popud. Alespoň takto bylo publikum informováno před zahájením koncertu. Kissin na tomto koncertě vystupoval v dvojroli klavíristy a skladatele, který zkomponoval své Trio pro housle, violoncello a klavír jako skladbu inspirovanou současnou invazí ruských vojsk na Ukrajinu. Právě o uvedení této skladby požádal zhruba před měsícem Českou filharmonii a ta uspořádala pod hlavičkou Českého spolku pro komorní hudbu zmiňovaný koncert. Bylo nepochybně náročnou otázkou, čím podobnou skladbu doplnit a koncert tak ucelit. Volba padla na Dvořákův druhý Klavírní kvintet A dur, op. 81. Interprety byli, kromě už zmíněného Kissina, přední čeští sólisté a komorní hráči: houslisté Jan Fišer a Petra Brabcová, violista Jiří Pinkas a violoncellista Václav Petr. Ve Dvořákově skladbě usedl ke klavíru Ivo Kahánek.

Ačkoliv v tištěném programu bylo pořadí obrácené, na koncertě zazněl nejprve Dvořákův Kvintet. Toto rozměrné, téměř třičtvrtěhodinové dílo obyčejně interpretují ustálená kvartetní uskupení, která si pozvou klavíristu. V tomto případě tomu bylo jinak, neboť interpreti spolu v této komorní sestavě dlouhodobě nespolupracují. Dvořák klade na hráče velmi vysoké nároky jak technické, tak výrazové a frázovací. Je zajímavé pozorovat, nakolik polyfonní ve své podstatě jeho tvorba je a kolik zajímavých protihlasů se ozývá. V tomto nastudování bylo až na drobné výjimky velmi zřetelné předávání hlasů mezi nástroji, plasticita celého ansámblu se mi jevila dobře vyvážená. Místy jsem měl možná pocit, jako by předávání si jednotlivých témat mezi nástroji probíhalo až trochu okatě, prvoplánově. Ale to je zřejmě otázka vkusu. Stejně jako množství a intenzita některých rubat.

Nebudu vůbec zmiňovat věci, které se od hráčů této úrovně očekávají – bezchybná intonace, skvělá souhra… Co bych však velmi vyzdvihl, byla barevnost celého ansámblu, který dokázal vytvořit jednolitou barvu, ale v protipólu rovněž diferencovat předivo jednotlivých hlasů v polyfonii. Osobně na mě nejsilněji zapůsobila volná věta – Dumka. Kromě příjemně klenutých melodických frází jsem oceňoval skvěle vypracovanou komplementaritu doprovodných hlasů v pizzicatu spodních smyčců a klavíru v rychlejších částech. Také nesmírně příjemně znějící pianissimo v oktávových melodiích klavíru v kontrapunktu s violovým sólem a pizzicaty ostatních nástrojů v závěru této části vyvolávalo dojem naprosté samozřejmosti a přirozenosti. Podobně hladce vyznívalo i zklidnění ve třetí části – Scherzu (Furiantu), kdy právě zmiňovaná kompaktnost a vyrovnanost nástrojů v akordické sazbě nenásilně plynula, aby vyústila v opět brilantní reprízu. Finale plné dynamických zvratů bylo zahráno s naprostou technickou jistotou a zároveň lehkostí. Zvolnění s reminiscencí předchozí věty a zpomalení tématu věty finální dostalo tklivě nostalgický nádech a pro mě osobně patřilo k emocionálním vrcholům celé skladby. Závěrečná coda s výrazným accelerandem pak zřejmě nemohla být zahrána brilantněji.

Po krátké přestavbě následovala skladba Jevgenije Kissina: Trio pro housle, violoncello a klavír. Zde si dovolím nejprve malou odbočku či zamyšlení. V minulosti bývalo naprostou samozřejmostí, že se skladatel a interpret setkávali v jedné osobě, bylo to považováno takřka za standard. Vzpomeňme osobnosti jako Bach, Beethoven, Brahms, Chopin, Schumann, Smetana a nekonečné množství dalších. Dá se říct, že až na konci 19. století tento trend postupně upadá a hudební působení se rozděluje na tvůrce – skladatele a interprety. V poslední době pozoruji zajímavý trend, kdy mnozí velmi významní interpreti začínají komponovat a provozovat své skladby až v pozdějším věku. V některých případech je výsledek velmi originální, jindy jde spíše o jakousi transformovanou hudbu, jíž bývají častými interprety. Byl jsem upřímně zvědavý, v jaké pozici se bude nacházet skladba Jevgenije Kissina.

Musím však říct, že pro mne stála někde na pomezí. V první řadě nutno zmínit, že hudba je velmi silná. A to v obou významech tohoto slova. Právě anotace, kterou autor ke skladbě do programu poskytl, staví posluchače do možná poněkud nechtěné roviny vnucených programních asociací. Přečte-li si posluchač v programu, že první věta představuje bomby padající na Ukrajinu, nutně je tam uslyší v podobě hlubokých klavírních clusterů. Nejinak je tomu s dalšími popisy. Bohužel musím říct, že na mě byla skladba z tohoto pohledu až přehnaně (možná až naivně) ilustrativní. Netvrdím však, že nepůsobivá. Jen zkrátka asi chci některé symboly rozkrývat sám a možná si přeji, aby nebyly tak prvoplánové. Snad mám raději, když mi autor ponechá více prostoru pro vlastní fantazii.

Z estetického hlediska je Kissinův hudební jazyk zřetelně inspirovaný Prokofjevem, Šostakovičem a snad trochu i Schnittkem. Tu a tam zaslechneme názvuky, které nás o několik desetiletí vrátí. Rozumějte mi, to není vyloženě kritika. Spíše zamyšlení a jakési potvrzení výše zmíněného. Avšak je možné v dnešní době – kdy existuje takové množství hudby, že není v silách jedince, aby ji vůbec kdy vyslechl – být ještě originální? A je vůbec nutné být originální? Sám hledám na tyto otázky – dosud marně – odpověď. Obávám se, že v některých případech může vést touha po originalitě spíše k pravému opaku. Pak je možná lepší po originalitě za každou cenu ani neprahnout.

Kissinovo zhruba pětadvacetiminutové Trio je rozděleno do tří vět, které na sebe navazují prakticky bez přerušení. Jejich program je velmi jednoduchý: válka – nářek – vítězství (naděje). Opět možná poněkud příliš předvídatelný. Osobně mě velmi silně okamžitě chytl pomalý úvod první věty, který v sobě nesl jistý neklid, ticho před bouří. A ona bouře skutečně přišla a byla velmi dramatická. Zajímavým kompozičním prvkem bylo užití melodických unison v několikaoktávové distanci, a to jak v klavíru, tak ve smyčcových nástrojích. Nejprve v čistých oktávách, pak v disonantních septimách a dalších intervalech. Tento prvek se mi zprvu zdál jako nesmírně silný, bohužel byl jeho účinek postupně oslabován jeho neustálým opakováním bez dalšího vývoje či pointy. Všeobecně interval velké septimy se mi jevil napříč dílem značně nadužívaný. A jak platí o lecčems: když je něčeho moc, je toho příliš.

Dalším kompozičním úskalím by se daly nazvat citace lidových melodií. Dokážu pochopit a vlastně si i zdůvodnit, proč byly užity, diskutabilní je spíš jejich zpracování, které bych asi ocenil rafinovanější, ukrytější. Jak mistrovsky dokázal slovanskost docílit Dvořák ve svém Kvintetu i bez doslovných citací…

Na druhou stranu, možná právě tento folklorní charakter a jistá, až zarputilá repetitivnost ve třetí větě vedly k tomu, že mělo toto dílo velký posluchačský úspěch. A také patrně až neuvěřitelná zvuková intenzita, kterou interpreti dokázali ze svých nástrojů vydobýt. Po skončení tohoto díla jsem si uvědomil, že kdyby bylo provedeno dle původního plánu před intimním Dvořákem, zcela by ho předem zvukově zruinovalo. Idea změny pořadí se tedy ukázala jako opravdu smysluplná.

Je však třeba naprosto vyzdvihnout obdivuhodné výkony Jana Fišera a Václava Petra. Pokud jsem správně porozuměl, skladbu studovali poměrně krátce, ale na výsledku to rozhodně poznat nebylo. Ba naopak, oba hráli neskutečně zaujatě, s plným nasazením od prvního do posledního tónu. A Kissin jako klavírista – bravurní a bezchybný, jako vždy. Možná až příliš zaujatý svým vlastním dílem, kterým chtěl říct tak moc, že se občas takříkajíc „utrhl ze řetězu“. Ale ono to možná k takovým dramatickým dílům patří a je to dobře.

Ačkoliv byl tento mimořádný koncert spíše malým počinem v bohatém pražském kulturním dění (ve Dvořákově síni Rudolfina probíhal souběžně další koncert), svým obsahem jistě měl několika desítkám posluchačů co nabídnout. Soudě dle závěrečného postesku vstoje byli nadšení. Kladu si však otázku, zda by podobně pohotově zareagoval Český spolek pro komorní hudbu (nebo kterýkoliv jiný pořadatel), kdyby jim svou skladbu reflektující aktuální válečnou situaci nabídl některý z žijících českých skladatelů. Těžko říct…

*******

Foto: Petra Hajská