„Bylo patrné, že jsme byli svědky něčeho skutečně nevšedního a že tento večer má potenciál významně se zapsat do českého hudebního života.“

„Objevují se zde typické dobové pastorální figury, líbezné trylkování bychom však hledali ve skladbě marně, snad s výjimkou několika pasáží určených dřevěným dechovým nástrojům.“

„Před nasazením a výkonem dirigenta Marka Štilce nelze než obdivně smeknout.“

Komorní filharmonie Pardubice připravila na začátku letošního adventu pro své posluchače velké překvapení. Namísto tradiční „Rybovky“, která se v tomto období pravidelně objevovala v jejím předsvátečním programu a měnily se pouze drobnější skladby různých autorů, které ji doplňovaly, tentokrát nastudovala dílo jediné a zcela unikátní – Vánoční kantátu Leopolda Koželuha. Před orchestrem, sborem i sólisty stál nelehký úkol provést skladbu, kterou nemohl nikdo ze zúčastněných znát, neboť se více než dvě stě let nehrála. Obnovená premiéra pod taktovkou Marka Štilce však dopadla velmi uspokojivě, i když posluchačova cesta k plnému prožití skladby nemusí být v tomto případě zcela jednoduchá. Naštěstí byl z večera v pardubické Sukově síni Domu hudby pořízen zvukový záznam, takže bude možné se k jednomu z hudebních objevů roku vracet.

Provedení Koželuhovy Vánoční kantáty navazuje na dlouhodobý projekt Komorní filharmonie a Marka Štilce nazvaný Češi ve Vídni. Vzniklo při něm několik pozoruhodných nahrávek a částečně byl využit i v dramaturgii koncertů orchestru, vždy s pozitivním ohlasem publika. Významné postavení, jehož u vídeňského císařského dvora koncem 18. století dosáhl rodák ze středočeských Velvar, pochopitelně nemohlo být opomenuto. Jeho Vánoční kantáta, v originále nesoucí titul Cantata pastorale per la Natività di N. S. G. C., se však dlouho považovala coby komplet za dílo nenávratně ztracené, byť některé dochované party nesly známky velkého „fyzického“ opotřebení, což dokazovalo, vedle poznámek a vpisů, časté dobové provozování skladby. Hudební badatelé jsou ale neúnavní a k takovým patří i Štilcův dlouholetý spolupracovník Daniel Bernhardsson ze Švédska, jemuž se podařilo rukopisnou partituru objevit v archivu v italské Florencii. Na českém překladu libreta (jméno jeho autora dosud není známo) se podíleli Jitka Ženíšková a Jiří Štilec, který také pořídil finální kritickou verzi partitury a klavírní výtah díla. A pak už nebylo o novodobé světové premiéře pochyb, stejně jako o následném výběru interpretů.

Po poklidné instrumentální předehře se posluchač ocitá ve středu důvěrně známého biblického příběhu o narození Ježíše Krista v Betlémě a následném útěku do Egypta, vynuceném krutými okolnostmi. Libreto však využívá i další motivy z Nového zákona, výrazně zde ožívá především postava Mojžíše. Už z ouvertury je patrný celkový hudební charakter díla, nesoucího se ve slavnostním a vážném duchu. Objevují se zde typické dobové pastorální figury, líbezné trylkování bychom však hledali ve skladbě marně, snad s výjimkou několika pasáží určených dřevěným dechovým nástrojům. Kantáta má celkem čtrnáct částí s velkým množstvím recitativů a árií, její působivost však stojí především na sborových vystoupeních andělů a pastýřů. Sbor je přitom zvláštním způsobem jakoby utlumen; těžko říci, zda jde o předpis partitury, či o výklad dirigenta.

Pro Český chlapecký sbor Boni pueri šlo jistě o zajímavou zkušenost, královéhradečtí hoši vedení sbormistrem Pavlem Horákem jsou však konstantně přesvědčivým tělesem. Zmíněná dispozice díla každopádně dala vyniknout pěveckým výkonům sólistů. Největší prostor patřil nejprve spolehlivému barytonistovi Jakubu Hliněnskému a perfektně připravené sopranistce Michaele Šrůmové, ve druhé polovině kantáty na sebe strhl pozornost tenorista Petr Nekoranec, zúročující své dosavadní zkušenosti z operních i koncertních pódií v poctivém propracování každičkého detailu svého partu, sympatie publika si zcela právem získal v závěrečných částech i barytonista Denis Behina. Připomínka se nabízí snad jen jediná. Přestože interpretům bylo vesměs dobře rozumět a kontury ztvárňovaného příběhu jsou dostatečně známé, nebylo by možná od věci vybavit posluchače tištěným libretem. Tahle pomůcka se v obdobných případech osvědčuje.

Před nasazením a výkonem dirigenta Marka Štilce nelze než obdivně smeknout. Celá skladba trvá hodinu a čtvrt a vskutku v ní není mnoho míst, při nichž by si bylo možno alespoň na chvilinku odpočinout. Svou roli dozajista hrála jeho sehranost s pardubickým orchestrem a znalost jeho kvalit i neutuchající nadšení, s nímž realizuje projekt mapující působení českých skladatelů v rakouské metropoli. A tak ještě než zazněla závěrečná sborová fuga, bylo patrné, že jsme byli svědky něčeho skutečně nevšedního a že tento večer má potenciál významně se zapsat do českého hudebního života. Rozhodně by nemělo zůstat u jediného či několika málo provedení. Dovedu si představit, že při opakovaných setkáních s Koželuhovou Vánoční kantátou v ní lze nalézat další pozoruhodnosti, které mohly člověku při prvním poslechu lehce uniknout.

*******

Foto: František Renza