„Interpretace Milana Bátora byla velice muzikální, technicky brilantní a citlivá.“

„Přál bych si, abychom ho na pódiích s klasickou kytarou vídali častěji a aby bylo více příležitostí, kdy se o svůj talent může podělit i s posluchači.“

„Bátorova vlastní úprava české státní hymny ‚Kde domov můj‘ byla spontánní tečkou, která program dramaturgicky dokonale uzavřela.“

Série komorních koncertů v unikátním prostředí brněnské vily Tugendhat pokračovala v pondělí 28. listopadu kytarovým recitálem. Jeho ústřední postavou byl známý hudební publicista a výtečný kytarista Milan Bátor, který před dvěma lety vydal debutové album s názvem Mario Gangi: Works for solo guitar. Na něm představil v českém kontextu objevným způsobem dílo mistra Maria Gangiho, který je všeobecně považován za nejvlivnějšího a nejinspirativnějšího italského kytaristu 20. století. Bátor ve Vile Tugendhat zahrál téměř všechny Gangiho autorské kompozice. Nechyběly ani jeho virtuózní úpravy skladeb Beatles, které publikum podobně jako většinu dalších skladeb přijalo s nadšením a kladným ohlasem.

Pokud jde o prostory pro komorní hudbu nebo recitály, těžko si v Brně představit slavnostnější a pro umělce reprezentativnější prostor, než je Vila Tugendhat. Nerad používám superlativy, ale v případě tohoto večera asi nebude jednoduché se jim vyhnout. Zkuste se ponořit se mnou: vstoupíte do tohoto architektonického skvostu s impozantním výhledem na nasvícený hrad Špilberk, kousek vlevo od hradu zahlédnete i velké vánoční kolo, které před pár dny vzbudilo „poprask“ tím, že obsluze skončila pracovní doba, zhasla osvětlení, odešla a nechala viset návštěvníky ve vzduchu. A za pár chvil rozrezonují prostor nylonové struny klasické kytary a najednou „visíte“ ve vzduchu vy, ponoření spolu s ostatními návštěvníky do poslechu koncertu.

Repertoár koncertu byl tvořen především skladbami italského kytaristy Maria Gangiho, žijícího v letech 1923 až 2010. Je pozoruhodné, že tento kytarový virtuos, kterému věnovali skladby například Nino Rota nebo Ennio Morricone, studoval na konzervatoři Santa Cecilia v Římě hudební teorii a kontrabas; na kytaru byl však samoukem. Díky svému otci, který působil v několika jazzových orchestrech, získal Gangi kladný vztah i k tomuto žánru a jazzové názvuky v jeho skladbách jsou nepřeslechnutelné i pro naprosté hudební laiky.

Interpretace Milana Bátora, absolventa kytary na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a doktorského programu Hudební teorie a pedagogika na Ostravské univerzitě, byla velice muzikální, technicky brilantní a citlivá. A nejen hudební část programu – Bátor dokázal každou skladbu uvést zaníceným, a přesto však srozumitelným, civilním a bezprostředním komentářem a přenést na publikum své nadšení z hudby.

V první půlce zazněly křehké, klasicko-jazzové skladby Maria Gangiho Con tanta tenerezza, Tarantella, Preludio a Eva, kulhavé a dojemné Blues a další. Nutno také zmínit, že Milan Bátor odehrál téměř celý, zhruba hodinu a půl dlouhý program zpaměti. Výjimkou byla jen jediná skladba – Sonatina in stile antico.

Po přestávce zazněly Gangiho skladby věnované ženám jemu blízkým, k čemuž odkazovaly především názvy Audrey, Susan, Katrine, Jennifer nebo Daisy. Brilantní byly také Gangiho autorizované úpravy písní skupiny The Beatles, které následovaly. A hard day´s night, Michelle a Yesterday. Zařazení populárních písní na program klasické hudby je vždy riskantní a nese s sebou riziko kýčovitosti. V tomto případě šlo však o tak nápadité aranže a podání, že to celý večer věnovaný klasice spíše jazzující jenom obohatilo. Bátorova vlastní úprava české státní hymny „Kde domov můj“ pak byla spontánní tečkou, která program dramaturgicky dokonale uzavřela.

Milan Bátor je jako hudebník a publicista velice všestranný. Přál bych si, abychom ho na pódiích s klasickou kytarou vídali častěji a aby bylo více příležitostí, kdy se o svůj talent může podělit i s posluchači. Kromě celostního zážitku si návštěvníci mohli odnést také jeho CD s Gangiho skladbami, které tento pozoruhodný interpret nahrál před dvěma lety a které, jak věřím, zůstane dlouho aktuální.

František Chaloupka

Foto: Zbyněk Maděryč