„Mladá islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir je do role Oktaviána obsazena ideálně.“

„Také finský basista Timo Riihonen se setkal se svou rolí poprvé – a je v inscenaci jako baron Ochs druhým skvěle obsazeným sólistou.“

„Lyrické pasáže, vyzpívané zkušeným komponistou v melodice sólových partů i v orchestru k nesmírné intenzitě.“

Pražské Národní divadlo sáhlo ke světové operní klasice. Straussova Růžového kavalíra inscenovalo v podobě, která je lehce dotvořeným remakem dávného projektu berlínské Komické opery. Inscenace, která měla ve čtvrtek premiéru ve Státní opeře, bude u publika sklízet body tradičně pojatou, ale nápaditou režií, která si je vědoma, že jde o veselohru. Hlavní role byly obsazeny silně a hudební nastudování má pevné obrysy. Orchestr nicméně mezinárodních parametrů nedosahuje.

Dirigentem nového pražského Růžového kavalíra je Gabriel Feltz, padesátiletý Berlíňan. Šéfuje opeře a filharmonikům v Dortmundu a filharmonii v Bělehradě, hostuje po Evropě. Straussova barvitá, mnohotvárná, vtipná, dojemná, virtuózní a opojná hudba měla pod jeho vedením dostatek proměnlivosti a emocí, orchestr Státní opery však na tak rozsáhlý a náročný úkol sbíral síly jen obtížně. Straussovo dílo má pro těleso nevýhodu v tom, že je skutečně symfonické a že začíná ihned naprosto naplno. Hned ve vstupních taktech se ukázaly limity potřebné brilance, ať už v partech lesních rohů, nebo nadhledu v celkové souhře. Během představení, to je nutno připustit, se však dojem zlepšoval.

Režisérem pražského nastudování je Andreas Homoki, nynější intendant Curyšské opery. Spolu se scénografem Frankem Philippem Schlössmannem a dalšími členy týmu zrealizoval podobu, kterou připravili pro úspěšnou premiéru v roce 2006 v Komische Oper v Berlíně.

Hlavní postavou je v celé komedii jednoznačně Oktavián, hrabě Rofrano, kavalír s růží. Sedmnáctiletý mladík, který se v dekadentním příběhu z rozverného a naivního milence zkušené zralé vdané ženy stává nesmělým, šťastně zamilovaným mladým mužem. V Praze působící mladá islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir je do role obsazena ideálně. Hraje „kalhotovou“ či „kalhotkovou“ roli nohatého, trochu klackovitého mládence s kordem po boku – i jeho dozrávání a přerod – do nejmenších gest a do nejmenších detailů hry celého těla skvěle, přidává k tomu Oktaviánův rozkošný převlek za komornou. Její hladký a příjemný, dobře zvládnutý zpěv se harmonicky pojí s vizuálním dojmem, živým a sympatickým. Vynikající debut v roli.

Baron Ochs, pravý venkovský buran, který se vetře do vyšší vídeňské společnosti, musí být odpudivě neomaleným a samolibým mužským. Také devětatřicetiletý finský basista Timo Riihonen se v Praze setkal se svou rolí poprvé – a je v inscenaci vedle představitelky Oktaviána druhým skvěle obsazeným sólistou. Jeho dokonale charakterizované výstupy, okořeněné nespisovnou němčinou a plné hlasové svěžesti i pódiové uvolněnosti, opravdu pobaví. Pro postavu má správně hluboko posazený a znělý hlas i schopnost velmi výstižně a různorodě deklamovat. A v neposlední řadě má potřebnou převahu i díky své mohutné figuře.

Litevská sopranistka Vera Talerko, členka souboru opery v Oslo, hostuje v roli mladičké měšťanské dcerky Sofie s chutí. Má pro ni dobré předpoklady mladistvého hlasu i zjevu, její naivnost ve druhém dějství i probouzející se sebevědomí trefila přesně. Úplně jiný svět reprezentuje kněžna Werdenbergová, takzvaná Maršálka – manželka na jevišti nepřítomného polního maršálka, užívající si v úvodu opery s Oktaviánem v posteli, ale vysílající ho přejně v jejím závěru do Sofiiny náruče… Petra Alvarez Šimková hlasově neoslňuje, ale vyzařuje z ní hodně. Pro roli, ať už naznačuje Ochsovi, aby se navždy ztratil, nebo ať už se loučí s Oktaviánem a tím i se svým mládím, nachází správné odstíny vyrovnanosti a nostalgie.

Pátým nejdůležitějším je v příběhu Pan Faninal, měšťan hrdý na to, že si jeho dceru vezme baron, ale časem naštěstí zjišťující, jak se věci s Ochsem mají, a nakonec neméně potěšen, že si ji patrně vezme hrabě… Martin Bárta svůj velký hlas a mohutnou postavu proměnil ve výhodu a zahrál ho a zazpíval v přesném průsečíku poníženosti a pýchy. Jako další postavy se zapojili Lucie Hájková, Petr Nekoranec, Jana Sýkorová a řada dalších.

Květnatý text má kouzelné detaily, ať už jde o onikání nebo o používání „bratránků“ a „sestřenek“ – mon cousin, ma cousine – jako oslovení. Stejně tak je v překotně svižných a zamotaných buffózních scénách zábavná Straussova hudba, která ovšem dovede náhle zjihnout. Scéna, kdy Oktavián přináší Sofii od barona Ochse zásnubní růži a rázem se zamiluje, nebo pak nekonečně krásné dlouhé loučení a zároveň rozvíjení něčeho nového v závěru opery, to jsou lyrické pasáže, vyzpívané zkušeným komponistou v melodice sólových partů i v orchestru k nesmírné intenzitě.

Režisér Andreas Homoki vystihl výrazné momenty motivace postav, vypráví trochu bláznivý a trochu dojemný příběh osvědčenými prostředky a posunuje vše zkušenou a jistou rukou. Evidentně dobře poslouchá hudbu, která tvoří páteř celého díla. A v hudebním dovětku, v úplném závěru, si dovolil aktualizaci. Maršálka odkládá svůj rokokový kostým a – náhle v současné době – se nechá odlákat do zákulisí jiným mladíčkem…

Případné otazníky, i když ne zcela zásadní, zůstávají nad jedinou věcí. Proč Národní divadlo nemělo ambici vytvořit svou novou jedinečnou inscenaci, jako to na podzim 2019 učinilo Národní divadlo Brno v režii Jiřího Heřmana. A proč vybralo na poměrně velké jeviště Státní opery zpracování, které se odehrává v kukátku výrazně zmenšené scény… Důležitější je však nakonec přece jen něco jiného. Růžový kavalír je dlouhá opera. Hugo von Hofmannstahl poskytl natolik vynikající text s nápaditou zápletkou a Richard Strauss napsal tak nádhernou hudbu, že i víc než čtyři hodiny strávené v divadle stojí za to.

Foto: Serghei Gherciu, Zdeněk Sokol