„Celý večer byl plný překvapení – ať už se jednalo o uvedení méně hraných písňových cyklů, příchody sólistů v průběhu zpěvu jejich kolegů, nebo měnící se osvětlení podle znějící hudby.“

„Irena Troupová dokázala osobitým způsobem pracovat s dynamikou a propojováním tónů v průběhu frází i na jejich koncích.“

„Posluchači závěr ocenili nadšeným potleskem s výkřiky.“

Koncert svým provedením neobyčejně pestrý a dramaturgicky nápaditě sestavený byl večer s názvem Pod českým nebem. Tento předposlední koncert ze sezóny 2022 Lieder Company byl věnován pěti českým skladatelům písňových cyklů, u nichž si letos připomínáme výročí – padesát let od úmrtí Karla Boleslava Jiráka a Pavla Bořkovce, osmdesát let od úmrtí Erwina Schulhoffa a sto let od narození Otmara Máchy a Ilji Hurníka. Termín koncertu byl vybrán příhodně – jen několik dní před Dnem boje za svobodu a demokracii, právě mnozí z autorů se za svého života ve své tvorbě potýkali s omezeními tehdejšího režimu.

Irena Troupová, Lucie Hilscherová a Roman Janál byli sólisty večera, na klavír je doprovázeli Bohumír Stehlík a Jan Dušek, spoluzakladatel spolku Lieder Company. Činnost spolku, jehož začátky sahají až do Oxfordu, kde Jan Dušek několik let působil, za pozornost rozhodně stojí – tak jako v britském univerzitním městě už dlouho funguje písňový festival, i tento spolek se zaměřuje na uvádění české i zahraniční, známé i neznámé písňové tvorby. Oxfordský písňový festival byl inspirací pro vznik této platformy v České republice.

Celý večer byl plný překvapení – a ať už se jednalo o uvedení méně hraných písňových cyklů, příchody sólistů v průběhu zpěvu jejich kolegů, nebo měnící se osvětlení podle znějící hudby, všechno to byly originální prvky, které oživovaly produkci – bylo to nesporně netradiční zpracování, v žádném případě ale nijak nenarušovalo hudební provedení, naopak, dobře ho doplňovalo.

Cyklus Rok, op. 42 od Karla Boleslava Jiráka byl zhudebněním veršů Jaroslava Seiferta. První části Leden se ujala mezzosopranistka Lucie Hilscherová. Všichni tři zpěváci za klavírního doprovodu Jana Duška se v průběhu cyklu střídali tak, že každý zazpíval právě čtyři z celkem dvanácti částí. V části Červen za zpěvu barytonisty Romana Janála přišla první výraznější změna osvětlení pódia a celé to působilo dojmem, jako by se v létě rozzářilo slunce.

Celkově provedení Jirákovy kompozice působilo uceleně, interpretace rychlejších i pomalejších částí cyklu dobře vystihla všechny nálady jednotlivých ročních období. Roman Janál, stejně tak jako Lucie Hilscherová, od prvních tónů dokázal svým hlasem zaplnit celý sál. Jeho tmavá, výrazná barva hlasu byla téměř protikladem k ostřejšímu a užšímu hlasu sopranistky Ireny Troupové, která je také spoluzakladatelkou spolku Lieder Company. Irena Troupová se v tomto cyklu zhostila především živějších částí, které přednesla s lehkostí a grácií.

Zpočátku jsem měla problém rozumět textu v tmavších polohách hlasu Lucie Hilscherové a Romana Janála, později však problémy s výslovností opadly, v programu byly také k nalezení přepisy textů všech písní.

Klavírní doprovod Jana Duška byl velmi citlivý a dokázal zpěv dobře podpořit po stránce barevnosti, ale občas se mi zdálo, jako by se intenzita zvuku klavíru nepojila s intenzitou zpěvu, zvláště v silnějších dynamikách. Na zážitku ani na výkonu zpěváků to ale nijak neubíralo.

Druhý písňový cyklus od Pavla Bořkovce na básně Vítězslava Nezvala ztvárnila sopranistka Irena Troupová za doprovodu Bohumíra Stehlíka. Klavírní doprovod byl od počátku plný hudebního napětí a tím dokázal posluchače dobře uvést do atmosféry této neobvyklé hudby s neobvyklými texty. Charismatický hlas Ireny Troupové v tomto písňovém cyklu ještě více vynikl, protože se mohla představit v různých výrazových polohách. Osobitým způsobem dokázala pracovat s dynamikou a propojováním tónů v průběhu frází i na jejich koncích. Technicky obtížnější části či skoky v melodii proměnila ve výrazotvorný prvek a bylo potěšením se zaposlouchávat do její artikulace Nezvalových textů.

Po přestávce následovalo pásmo lidových písní s názvem Zpěv Horňácka od Otmara Máchy. Tuto kompozici o deseti částech zazpíval Roman Janál a Lucie Hilscherová za doprovodu klavíristy Jana Duška. Lidový tón v hudbě byl ještě umocněn neobvyklým začátkem – Roman Janál zazpíval první tóny už při svém příchodu na pódium při rozsvícených světlech v hledišti, zatímco si klavírista sedal ke svému nástroji a někteří posluchači se teprve usazovali do svých řad. Spontánní začátek upoutal svým hereckým přesahem a působivé bylo i to, když se Lucie Hilscherová připlížila v druhé části do popředí a bez jakéhokoli přerušení toku hudby se připojila ke zpěvu od třetí části cyklu. V částech Ej, hory, hory; Kebych bola jahodú a Ej, mamičko moja využila také hlasově měkčí polohy, lyricky a barevně dokázala vyzdvihnout folklorní prvky, které se v Máchových skladbách obecně často objevují. Klavírista Jan Dušek velmi dobře vystihl všechna specifika Máchovy hudby a doprovod zněl na stejné úrovni, co se intenzity zvuku týče, jako zpěv. Sólisté cyklus zakončili společně v části Zahraj ně, hudečku a posluchači závěr ocenili nadšeným potleskem s výkřiky.

Cyklus Slezské písně od Ilji Hurníka začala zpívat opět Lucie Hilscherová s Romanem Janálem a od desáté části se nápaditě připojila Irena Troupová, která po písni Kravarky nečekaně vyšla z výklenku na pravé straně pódia. Klavírní doprovod po Zpěvu Horňácka vyzníval trochu nevýrazně, avšak citlivě. Hudební výraz cyklu byl zcela jiný – poněkud klidnější, závažnější, což bylo klavíristou Bohumírem Stehlíkem dobře vystiženo.

Všichni tři pěvci se spojili také pro poslední písňový cyklus večera – Národní písně a tance z Těšínska od Erwina Schulhoffa za klavírního doprovodu Jana Duška. Jemné, ale zároveň syté vibrato mezzosopránu Lucie Hilscherové se do Schulhoffova (i předcházejícího Hurníkova) cyklu dobře hodilo. Oproti tomu Irena Troupová vibrata v hlasu používala poněkud méně a to vytvářelo charakteristickou barvu. Roman Janál svou barvou i prací s hlasem dokázal velmi dobře zaujmout a vystihnout atributy kompozic. Devátá část (Utěkla mi přepiurečka) z Schulhoffova cyklu byla na výslovnost a artikulaci velmi náročná, avšak zpěváci se všech technických nesnází zhostili velmi dobře.

Celkově se pro všechny interprety muselo jednat o náročný večer, protože délka programu přesahovala dvě hodiny. Posluchačsky to bylo už na hraně únosnosti. Přesto tento koncert s pestrou písňovou tvorbou byl příjemným a osvěžujícím zážitkem – a je velká škoda, že lidí v publiku nesedělo víc.

Foto: archiv Lieder Company