„Garantuji vám, že už sem budete chtít jezdit do konce života.“

 „To, co se nám dostalo, byl výlupek dokonalosti, soustředěnosti, vrcholné interpretace.“

„Piotr Beczala prokázal jak své hlasové přednosti, tak schopnost šetřit se silami.“

„Zpěv mířící do nebes evokoval myšlenku, že už nikdy nic podobného neuslyším.“

„Svůj první výsadek v Bayreuthu považuji za mimořádný a velmi šťastný.“

Vy jste tu opravdu poprvé?“ podivil se český dirigent Robert Jindra, když jsme společně scházeli po představení Lohengrina ze  Zeleného vršku, kde stojí proslulý Wagnerův Festspielhaus, do centra Bayreuthu.

„Ano,“ sotva jsem špitla ovlivněná předcházejícími silnými dojmy.

„No to jste ovšem debutantka! Garantuji vám, že už sem budete chtít jezdit do konce života,“ kontroval.

Od onoho zasvěcujícího 6. srpna jsem si na jeho slova vzpomněla několikrát. Hudební životní zážitek, kterého se mi dostalo v Bayeuthu, jsem – upřímně řečeno – nečekala. Za čím jsem sem jela? Za skvěle nastudovanou inscenací, především její hudební složky (vždyť za dirigentským pultem stál Christian Thielemann, právem dnes považovaný za největšího specialistu na Wagnera), a famózními pěveckými výkony. Prostě za dobře odvedenou prací.

Jak pošetilé! To, co se nám divákům dostalo, byl výlupek dokonalosti, soustředěnosti, vrcholné interpretace… Kdyby ovšem nebylo inscenačního výkladu amerického režiséra Yuvala Sharona! Jeho paralela dobra symbolizovaného svatým grálem (a tedy rytířem Lohengrinem) a elektrifikací Brabantu, jež přinese světlo do všech zákoutí království, byla tak přitažená za vlasy (režisér dokonce ve vysvětlujícím slově v programu neváhal uvést inspiraci Leninovou elektrifikací Ruska), že publikum na jeho hru nepřistoupilo a cele se oddalo jedinečnému nastudování a interpretaci.

V roli Lohengrina zazářil a právem byl vřele aplaudován polský tenorista Piotr Beczala, který prokázal jak své přednosti hlasové, pěvecké, tak schopnost šetřit se silami, což se projevilo v závěrečné árii, kde uplatnil jedinečnou škálu dynamiky. Uznávaný Tomasz Konieczny jako Telramund nadchl, právě jako Georg Zeppenfeld jako král Jindřich Ptáčník či vřele potleskem odměňovaná Waltraud Meierová, miláček bayreuthského publika, v roli Ortrudy. Egils Silins jako královský hlasatel rovněž nezklamal, podobně jako Anja Harteros coby Elsa, i když srovnání s Walfraud Meierovou lehce vyznívalo v její neprospěch.

Vedle sólistů se mi nezapomenutelně vryly do (hudební) paměti sborové scény. Závěr prvního jednání a zpěv mířící do nebes nemohl v posluchači evokovat nic jiného, než myšlenku „už nikdy nic podobného neuslyším“. Podobně tomu bylo s hrou orchestru. Jeho specifické rozsazení a umístění pod skrytým orchestřištěm, které nedovoluje přehlušit zpěváky a navíc zní jakoby z jiné dimenze, se podílí na komplexním vrcholném zážitku. Navíc – jak jsem zjistila po prolistování programu, kde jsou uvedeni do posledního jména členové festivalového orchestru i sboristé –  jsou oba ansámbly tvořeny členy (přijímanými v konkurzu) těch nejlepších evropských orchestrů a sborů: od Berlínských či Vídeňských filharmoniků přes Staatskapelle Dresden po lipský Gewandhaus či Concertgebouworkest v případě orchestrálních hráčů a členy sborů těch nejprestižnějších evropských operních domů.

Zmínila-li jsem svévolné nakládání s výkladem opery a do jisté míry ignorování tohoto výkladu publikem, je namístě zmínit, že přes nesmělé zabučení v závěru inscenace (na scéně se objeví zelený hastrmánek, který následuje Elsu, jež místo smrti je osedlána nůší se světelnými tyčemi a kráčí vpřed zářivé budoucnosti), přijali diváci toto nastudování Lohengrina vřele. A tuším proč. Hudební a pěvecká složka inscenace (jakož i scéna Neo Raucha a Rosy Loy) byla tak výjimečná, že zcela překryla intelektuální výkřiky režiséra.

Ty se ostatně ztratily i v hodinových přestávkách mezi jednotlivými jednáními, kdy se diváctvo může občerstvit vodou, pivem, kávou či šampaňským, posedět v improvizovaných restauracích či si vsedě (ti méně formálně oblečení, kterých bylo také dost) poklábosit na trávnících u divadla. Vzhledem ke značné nepohodlnosti divadla je to více než třeba.

Svůj první výsadek v Bayreuthu považuji za mimořádný a velmi šťastný. Nejen kvůli onomu hudebnímu zážitku. To, o čem člověk slýchá jako o nedostupné legendě, je dobré prožít na vlastní kůži, má-li tu příležitost. V abnormálním horku, jaké panuje letošní léto, se člověk dostane na Zelený vršek, kde stojí Wagnerem navržené divadlo, už zcela propocený. Trochu zaražený, že není adekvátním společníkem všech těch dokonale upravených a do smokingů a hedvábí oblečených dam a gentlemanů, se vsouká do jedné z řad, natěsnaných za sebou. Dřevěná konstrukce interiéru Festspielhausu dává hned znát, že skladatel vymýšlel svůj hudební stánek s jiným záměrem než učinit sledování svých děl komfortním pro posluchače. Opak je pravdou. Trpět budete, když chcete slyšet mé opery! A tak se během všech tří jednání potíte (klimatizace není), při snaze trochu si do strany protáhnout bolavá záda narazíte do ramene svého souseda (opěrky jsou přežitkem) a ve třetím jednání pochopíte, že se už nelze opřít o sedadlo, protože velmi tlačí. Přesto to všechno stojí za to. Když jsem se rozhlédla po ostatních, neviděla jsem propocené diváky, ale šťastné lidi, kteří hltali každý tón Wagnerovy opery ve výjimečném provedení v unikátní budově. Přišlo mi na mysl – tak to možná Richard Wagner chtěl: při poslechu jeho hudby jsme si všichni rovni.

Foto: Bayreuther Festspiele/Enrico Nawrath, piotrbeczala.com, Alena Sojková