„Kritik Ivan Žáček se dnes o tomto díle vyjádřil jako o jednom z těch konvenčnějších a méně vynalézavých.“

„Koncert mě zatím ani v tklivějších místech (například odtahy na malých sekundách ve druhé větě) nedokázal emocionálně příliš rozpohybovat.“

„Kromě toho je ale i jakýsi poutavý divadelní prvek na Ardaševově pružné, mefistovské virtuozitě v kombinaci s mírem a dobrými mravy, se kterými se pohybuje po podiu.“

Je tradicí, že na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného každý rok jeden recitál ze čtyř náleží tuzemskému klavíristovi. Na letošní, desátý ročník festivalu byl po sedmi letech znovu pozván Igor Ardašev, který ve Dvořákově síni pražského Rudolfina přednesl program složený z děl ruských skladatelů a vídeňských klasiků, přičemž hlavním lákadlem byla nepříliš hraná Čajkovského Velká sonáta G dur.

Klavírní umění Igora Ardaševa znám poměrně dobře, ale vlastně téměř výhradně z nahrávek a v menší míře prostřednictvím historek a legend. Přestože jsem byl přítomen na jeho rudolfinském vystoupení v roce 2015, s odstupem mi je stále zřejmější, že vzpomínku na něj mám zatemněnu nějakým popubertálním narcismem a konkrétními, předem hotovými názory hlavně na Lisztovy skladby, ze kterých jsem tehdy nehodlal uhnout. Teď už se mi obtížně rozlišuje, jaké dojmy si uchovat jako všeplatné a jaké brát s rezervou. Ardaševův čtvrteční recitál byl pro mě takovou nezbytnou aktualizací v kulturním přehledu.

Igor Ardašev svůj program zahájil Devíti variacemi na Duportův Menuet, KV 573 Wolfganga Amadea Mozarta. Dvořákova síň asi pro tuto hudbu není tím nejpřirozenějším prostředím, a snad právě kvůli akustice velkého prostoru se klavírista rozhodl v rychlejších šestnáctinových pasážích „driblovat“ zápěstím za účelem nonlegatového úhozu. Ačkoliv mě napadlo pár výhrad stran charakterizace, mám osobní respekt z obtížnosti této skladby zejména v úvodu recitálových programů, a tudíž v poslechu přirozeně tíhnu k vnímání spíš těch pozitivních stránek. Líbila se mi zvláště svrchovanost kontroly nad časem, ať už šlo o pauzy mezi různými variacemi, nebo nuancovaná rozšíření v líbezných místech, ze kterých pak Ardašev vždy našel cestu zpět do původních temp. Kritik Ivan Žáček se dnes o tomto díle vyjádřil jako o jednom z těch konvenčnějších a méně vynalézavých. Jako mladší a méně vzdělaný mám z psaní těchto řádků trému a moc se mi do konfrontace pouštět nechce, ale mně to připadá zkrátka přinejmenším napadnutelné. Míra skladatelského fištrónu v těchto konkrétních variacích je závratná – ta přirozenost, s jakou jsou mezi jednotlivými variacemi uchovány samostatné malé hudební formy! Jestli se toto v žánru ornamentálních variací nepokládá za rafinovanost, pak nevím, co ano.

V následující Beethovenově Sonátě C dur, op. 2 č. 3, pianista podporoval znělost zvuku štědrou pedalizací, hra byla velmi vnímavá vůči polyfonii. Přestože proporce zvuku klavíru se poslouchaly příjemně, péče o formu skladby byla důstojná a čas mi rychle utíkal, koncert mě zatím ani v tklivějších místech (například odtahy na malých sekundách ve druhé větě) nedokázal emocionálně příliš rozpohybovat. Někdy v tomto týdnu jsem si listoval knihou o pedagogice klavíristy Artura Schnabela. Píše se tam, že nejvhodnější skladby pro Schnabela byly ty, které připouštěly největší možnost překvapení a kde může fungovat například mnohem vyšší nebo nižší tempo, než by posluchač očekával. Zrovna tempové extrémy bych si s Ardaševovým provedením nespojil, ale vzpomněl jsem si na tuto analogii, když mě pianista ve finální větě vylekal levoručními oktávami v o stupeň vyšší dynamice, než jsem zvyklý. Jako složka okysličující posluchačovu pozornost v závěru první půlky mi to přišlo výborné. V hymnické akordové části téže věty jsem se podivil, jak přirozeně Ardaševovi funguje návaznost v melodii navzdory poměrně rozmáchlému gestu paže s každým akordem.

Výběr sedmi částí z Prchavých vidin, op. 22 Sergeje Prokofjeva v ohledu množství skladeb i jejich soudržnosti dělal dojem suity charakteristických skladeb, ne přídavkových fragmentů. Barevnost díla nebral jako výzvu k pasivitě a prázdným gestům, co se týče úhozu i vícehlasu bylo provedení mnohavrstevnaté. Před pár dny se mi v Rudolfinu při provedení Čtvrtého klavírního koncertu Antona Rubinsteina prohnal hlavou kategorický soud, že ta skladba snad měla raději zůstat zapomenuta. V případě vrcholu Ardaševova programu, Čajkovského Velké sonáty G dur, op. 37, jsem se trochu bál, abych neměl podobné soudy. Tato skladba má totiž svůj klub zastánců, podle všeho i s platnými argumenty, ale já do něj nikdy nepatřil: v ohledu nástrojové stylizace se mi sonáta vždy jevila málo individuální, snad příliš zadlužena Schumannovi; co se týče melodické invence, působí jako jedno z méně inspirovaných skladatelových děl; jeho obsah jako by byl neúměrný ambiciózním proporcím… tyto, ale i další své subjektivní odsudky jsem se v rámci přípravy na koncert snažil potlačit, bohužel bez úspěchu.

Triumfální úvod první věty mě v prostředí velkého sálu velmi zaujal. Vzápětí však následovaly subtilnější plochy plné zdlouhavých sekvencí a evolucí, nebo naopak pasáže, které jako by si přály být napsány o něco zněleji. Dobrých pět minut mi mohla klesat pozornost, než Ardašev s ohromnou mocí seslal první oktávový vrchol. Udělalo to na mě velký dojem: v nahrávkách této skladby jsem často slýchával vrchol všude a zároveň nikde, tentokrát byl naprosto jednoznačný. Kromě toho je ale i jakýsi poutavý divadelní prvek na Ardaševově pružné, mefistovské virtuozitě v kombinaci s mírem a dobrými mravy, se kterými se pohybuje po podiu. Tato ambivalence se mi zdála výrazná a nejspíš se na nějakou dobu otiskne do mé paměti.

Pozitivních zjištění jsem při poslechu měl víc. Tak třeba hlavní téma druhé věty mi dosud vždy připadalo směšné, nechápal jsem, proč Čajkovskij neustále nutí klavírní tón umírat na dlouhých stojatých primách. Asi hodně záleží na přístupu – Ardašev mě ve své interpretaci víc vedl po harmonii a nebezpečí melodiky mi nepřišlo tak významné. Všehovšudy si nejsem jistý, jestli kdy vůbec propadnu nadšení pro tuto skladbu, a poslech to byl určitě vyčerpávající, ale přece jen jí o něco víc nakloněn jsem a dovedu si blíže představit určité hráčské radosti, které na klavíristu jistě čekají při jejím studiu. Na webu Stretta Music už jsem si objednal noty, tak jsem zvědavý, jaký budu mít názor, až do toho vhlédnu ještě amatérsky u klavíru.

Ardašev přidával píseň Šeřík Sergeje Rachmaninova ve skladatelově úpravě pro sólový klavír a Chopinovu Etudu F dur, op. 10 č. 8. Složitější rachmaninovskou strukturou se klavírista navigoval domácky, s takovým tím kladným prvkem řemeslné automatizace, který dovoloval kantiléně velikou míru svobody. Etudu nehrál v příliš rychlém tempu, ale velmi srozumitelně a neobyčejně samozřejmě. Kam až sahá míra jeho nástrojových schopností a dovedností?

Foto: Petra Hajská