„Obrovský náboj, který se Chuheiovi Iwasakimu povedlo přenést na hráče orchestru, přesně vystihl Mendelssohnovo tempové označení Allegro di molto.“

„V technicky obtížném, ale harmonicky a hlavně rytmicky nápaditém díle se Hana Hložková osvědčila jako vynikající hráčka.“

„Hudebně vřelá Pohádka Josefa Suka v podání orchestru Plzeňské filharmonie každého posluchače zahřála u srdce.“

Přestože jsem na posledním abonentním koncertě řady Platina zahlédl několik dětí, program večera byl určen především pro dospělé. Mimochodem děti si v tomto měsíci svůj program abonentní řady Duha už užily. Nový šéfdirigent Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki prosazuje uvádění děl, která na pódiích u nás zaznívají zřídka, a tak vedle obligátních „pohádkových“ děl Mendelssohna a Suka zaznělo Concertino pro housle a malý orchestr, op. 78 Karla Boleslava Jiráka.

Úvodem byla zařazena Předehra k Shakespearově hře Sen noci svatojánské, op. 21 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Přestože dílo zkomponoval Mendelssohn teprve jako sedmnáctiletý, svou sazbou ukazuje na už zralého tvůrce plného nadšení. Tak byla kompozice i provedena. Chuhei Iwasaki zvolil svěží tempo. Obrovský náboj, který se mu povedlo přenést na hráče orchestru, přesně vystihl Mendelssohnovo tempové označení Allegro di molto. Zaujal průzračný zvuk smyčcových skupin, dobrá souhra a čistá intonace dechových nástrojů v akordech na začátku a konci díla a v tempových předělech.

Jako jediná sólistka večera se představila v sólovém partu Concertina pro housle a komorní orchestr Karla Boleslava Jiráka jedna z koncertních mistrů Plzeňské filharmonie Hana Hložková. V technicky obtížném, ale harmonicky a hlavně rytmicky nápaditém díle se osvědčila jako vynikající hráčka. Celým Velkým sálem Měšťanské besedy se nesl její vřelý tón plný aktivního vibrata, intonační jistoty i v četných dvojhmatech a rozsáhlých kadencích. Tu první zakomponoval Jirák už do konce první věty, ve které se mimochodem i často střídá metrum. Jirákova hudební řeč je čitelná, zajímavá a odpovídá době vzniku díla z roku 1957. Druhá věta Andante cantabile je naplněna dialogem sólisty a jednotlivých sólo hráčů orchestru za doprovodu tutti hráčů doplňujících potřebnou harmonickou kostru. Zajímavým nápadem je Jirákovo přenesení vedení melodie ke konci věty na orchestr a „vedlejší“ role sólisty. Třetí věta má opět velmi rytmický charakter. Před codou obsahuje nelehkou kadenci, které se sólistka zhostila opět bravurním způsobem. Hana Hložková se musela po zasloužených ovacích publiku odvděčit přídavkem. Zvolila Fantasii č. 4 Georga Philippa Telemanna. Její interpretace byla i v tomto případě svrchovaná.

Ve druhé polovině večera zazněla Pohádka, op. 16 Josefa Suka. Dílo je opět jako v případě Mendelssohna snahou autora zajistit vytvořením orchestrální suity scénickému dílu i koncertní život. Hudebně vřelé dílo v podání orchestru Plzeňské filharmonie každého posluchače zahřálo u srdce. Nejčastěji samostatně hraná, první část O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech vyzněla i díky výborně zahranému sólu koncertního mistra Olgy Alicje Osmolinské ve své plné kráse. Hra na labutě a pávy plná jakési lidové melodiky možná postrádala pevnější nástup smyčců v části poco più animato, ale svým charakterem zaujala. Třetí část, Smuteční hudba, nepostrádala patřičný klid. V poslední části Runy kletba a jak byla láskou zrušena Suk použil na konci opět motiv z části první, a to i ve stejné tónině. Svita jako celek vyzněla vynikajícím způsobem.

Foto: Filharmonie Plzeň