„Z dramaturgického hlediska mi přijde moc zajímavá povaha Janáčkovy Sonáty v tom smyslu, že nabízí mnoho možností párování s jinými skladbami.“

„Na Čecha zkrátka působí čarovně, když přijede světový klavírista a zahraje zásadní dílo české klavírní literatury v absolutní čistotě, s jasnou koncepcí a dynamickým bohatstvím, bez kompromisů v tempech a bez očí zabořených do tabletu.“

„Upřímně doufám, že příště se na podobný koncert vzedme mohutnější vlna zájmu a podaří se ho vyprodat.“

Letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného v pražském Rudolfinu v sobotu zahájil norský klavírista Leif Ove Andsnes. Ačkoliv od něj pražské publikum v minulosti slyšelo už řadu profesionálních výkonů, tentokrát s sebou přivezl program, který sliboval neobyčejnou událost – obsahoval totiž mimo jiné kompletní cyklus Poetické nálady, op. 85 Antonína Dvořáka.

V průběhu nejtvrdších pandemických opatření jsem se zájmem sledoval instagramový účet Leifa Oveho Andsnese, kde se čas od času s úctou vyjadřoval o skoro hodinovém klavírním cyklu Antonína Dvořáka Poetické nálady, op. 85, a sdílel útržky z jeho studia. Napadalo mě, proč raději nevyužije vzácného zvolnění třeba k nastudování Goldbergových variací nebo jiného časem prověřeného stěžejního díla světové literatury. Na jednu stranu je přece na vrcholu svých fyzických i duševních sil, na druhou stranu je okolo jeho věku i mezi legendami běžné, že se paměť pomalu začíná bránit vstřebávání nového repertoáru; je tedy přirozené pečlivě volit, která díla do něj ještě zařadit a na která už se nedostane. Přesto vložil svou energii a maximální důvěru právě do Poetických nálad, před rokem a půl cyklus natočil pro label Sony a tento měsíc byla nahrávka vydána. Je fascinující pozorovat, jaké události se uvedly do pohybu v souvislosti se skladbami starými 133 let: zatímco v Česku proběhla určitá shoda ohledně kvality tohoto díla už před mnoha dekádami, ve světě je diskuze pořád téměř v začátcích a má odlišný kontext. Sám Andsnes nepochybuje o tom, že jde o „zásadní zapomenutý klavírní cyklus 19. století“, ale názory zahraničních kritiků se rozcházejí: někteří ho přijímají kladně, další si netroufají v méně známé hudbě příliš prorokovat, jiní rezolutně odsuzují klavíristův výrok jako přehnaný. Na které straně je pravda? Lze předpokládat, že pořadatelé festivalu si Andsnese do Prahy pozvali cíleně kvůli tomu, že v sezoně tento cyklus nabízí.

První polovina Andsnesova rudolfinského recitálu se skládala ze dvou hudebních celků: prvním byla suita skladeb sestavená okolo Janáčkovy Sonáty es moll 1. X. 1905, druhým Beethovenova „Patetická“ sonáta, op. 13. Z dramaturgického hlediska mi přijde moc zajímavá povaha Janáčkovy Sonáty v tom smyslu, že nabízí mnoho možností párování s jinými skladbami. Muzikolog Vít Roubíček ji označuje za fragment, Martin Kasík zase na její druhou větu často navazuje Fišerovou Osmou sonátou, aby „neúplný“ sonátový cyklus uzavřel. Něco podobného vnímá i Leif Ove Andsnes: Sonátě předcházela krátká expresivní skladba Lamento Alexandra Vustina a po ní následovala Bagatela, op. 1 č. 3 Valentyna Sylvestrova, v tomto roce hojně hraného skladatele. Kombinace působila velmi neotřele a současně, skladby jednotila jakási zádušní nálada a choreografie pianistových rukou, které mezi jednotlivými čísly neopouštěly klaviaturu. Během přestávky jeden můj erudovaný známý vyjádřil pochyby o uměleckých kvalitách Sylvestrovovy skladby. Nevím, mě samotného by to nenapadlo – alespoň v této dramaturgii a interpretaci mi Bagatela zněla sice prostě, ale významně.

Během Vustinova Lamenta mě zaujalo, jakým způsobem Andsnese poslouchá tělo už v samém začátku koncertu. Má stabilní trup, domačkává do dna kláves, pravá ruka hraje expresivně na velký sál, žádné šedivé polotóny. Se Sonátou 1. X. 1905 to umí být složité; Janáčkova hudba je pro svou specifičnost živnou půdou pro spoustu chrabrých světonázorů a regionálních ideologií a já bych rád doufal, že se mi snad daří se jich stranit. Když ale necháme stranou koncepce a tradice, z hlediska hudebních vztahů jsem určitá rozhodnutí v Andsnesově interpretaci zkrátka nepochopil: dobrý příklad je vrchol druhé věty na akordu B7 před návratem tóniky, kdy je přirozené očekávat nějakou míru zvýšeného významu, třeba gradací do maximální dynamiky nebo naturalistickým zvrásněním tempa, dokonce si dovedu představit, že nadaný excentričtější pianista by naopak mohl vrchol snad i zlomit do ticha. Přistihl jsem se však, že řešení „někde na půli cesty“ na mě příliš nefunguje.

Beethovenovu Patetickou hrál klavírista téměř bez jediného tónu vedle, a když hlava v určitém místě zaváhala a přehmátl, během zlomku vteřiny nalezl cestu zpět. V průběhu první věty mi došlo, že celý koncert se dosud nesl v prostřední dynamice a krajní polohy jsme zatím neslyšeli – obzvlášť jsem se divil, že dokonce i ve forte a fortissimových akordech v úvodním Grave se drží dynamicky zpátky. Chvíli jsem ho podezíral ze strategizování nebo nedostatku fyzického fondu, ale na konci expozice vypustil svoje zvukové možnosti v plné síle, vše se ospravedlnilo v rámci většího celku a jeho koncepci jsem rád přijal. Fantastické jsou jeho přechody mezi pasážemi, nejvíc na mě zapůsobil nekompromisní kontrast právě mezi vrcholovým akordem na konci expozice a návratem do pianového Allegra (Andsnes totiž volí repetici tradičněji, bez „introdukce“). Původně měl pianista místo Beethovena hrát Schubertovu „malou“ Sonátu A dur, D. 664, ale změnu programu jsem ocenil – Beethovenova sonáta má velkorysejší dramatický oblouk a snadněji mě připravila na Dvořákův epizodický cyklus třinácti miniatur, který následoval po přestávce.

Hned zkraje se přiznávám, že ačkoliv jsem se na Andsnesův recitál kvůli Dvořákovým Poetickým náladám už dlouho těšil, z jeho nedávno vydané nahrávky mám smíšené pocity. Nechápejte mě špatně, jde o velmi zdařilou nahrávku, ale měl jsem určité výhrady, které mi bránily v ještě lepším zážitku a které jsem v jeho veřejném provedení nevnímal. Zaprvé byly tentokrát vrcholy ve Furiantovi nebo Selské baladě pružnější, víc odbrzděné, zadruhé jsem nepřikládal takovou důležitost některým detailům. Typicky třeba frázování středního dílu Reje skřítků mi na nahrávce zní chladně, nechápu ho, ale během živého vystoupení jsem si toho skoro ani nevšiml – v horším případě bych to považoval za pouhou malichernost, v lepším případě klidně i za jakousi oběť v zájmu tahu celku. Další věcí je, že zvuk nahrávky mi nepřišel příliš živý. Nemám tak bystré ucho, a proto si netroufám v tomto případě tvrdit, jestli je příčinou nástroj, zvukové sejmutí, nebo něco jiného. Vím ale, že klavír ve Dvořákově síni byl v dokonalém stavu, a zajímalo by mě, kdo byl ten technik, který ho pro vystoupení připravil. Vlastně ale nevím, proč jsem se tolik pustil do srovnávání… nejdůležitější ze všeho totiž je, že na Čecha zkrátka působí čarovně, když přijede světový klavírista a zahraje zásadní dílo české klavírní literatury v absolutní čistotě, s jasnou koncepcí a dynamickým bohatstvím, bez kompromisů v tempech a bez očí zabořených do tabletu. Přál bych si, aby si přítomní posluchači tento standard dobře zapamatovali.

Leif Ove Andsnes hrál dva přídavky. Prvním byla skladba mně dosud neznámá, Balada Revolt od norského skladatele Haralda Saeveruda, druhým Chopinova Mazurka cis moll, op. 30 č. 4. Přestože publikum reagovalo na celý program koncertu nadšeně, po druhém přídavku poměrně rychle dotleskalo – možná to ale vzhledem k posluchačsky poměrně náročné druhé polovině ani není překvapivé. Upřímně doufám, že příště se na podobný koncert vzedme mohutnější vlna zájmu a podaří se ho vyprodat. Byl totiž velikou školou profesionality jak pro mladé hudebníky, tak i pro posluchače, kteří by od umělců měli vyžadovat tuto míru svědomitosti.

Foto: Petra Hajská