„Janáčkův Otčenáš, hudba k několika živým obrazům inspirovaným díly polského malíře Józefa Męciny-Krzesze, je vše, jen ne liturgické dílo.“

„Stravinského Mše, mimořádně krásná a zajímavá, v prostotě připomínající Žalmovou symfonii vznešená, končí prosbou o pokoj bez patosu, náhle, bez zvýrazněné tečky.“

„Janáček a Stravinskij si jsou hudebně dost vzdáleni, ale přesto je spojuje jedna podstatná věc: ani jednoho z nich by nebylo snadné napodobovat.“

Brno má jedinečnou památku spojenou s Leošem Janáčkem – baziliku Nanebevzetí Panny Marie v areálu augustiniánského kláštera. Zpíval tam roky jako chlapec, později byl ředitelem kůru. Chrámový koncert duchovní hudby právě na tomto místě ani v programu festivalu Janáček Brno 2022 nemohl chybět. Navíc byl šikovně a zajímavě sestaven.

Kdyby k Janáčkovým vokálním skladbám přidali pořadatelé festivalu na sobotní večer do klášterního kostela na Starém Brně třeba Dvořákovu Lužanskou mši, bylo by to pěkné a logické a nic by se proti tomu nedalo namítat, snad jen to, že jde o poměrně konvenční řešení. Skutečnost, že však po Janáčkově hudbě zazněla v tomto případě málokdy slýchaná Mše Igora Stravinského, nelze než přijmout s uznáním a povděkem. Souvislost díla z konce čtyřicátých let s Brnem asi hledat netřeba a také Janáček a Stravinskij si jsou hudebně dost vzdáleni, ale přesto je spojuje v dějinách hudby dvacátého století jedna podstatná věc: jsou to jedineční soliterní tvůrci, představitelé vyhraněného osobního stylu; ani jednoho z nich by nebylo snadné napodobovat.

Hodinový program nastudovaný a řízený Jakubem Kleckerem, na kterém se vedle sboru Canticum Ostrava podíleli studenti JAMU, z poloviny vyplnila Janáčkova hudba. Důležité slovo měly varhany, v bazilice stojící od šedesátých let minulého století a nedávno opravené a elektrifikované. Úkol připadl mladé varhanici Petře Kujalové, absolventce JAMU. Na úvod zazněla jedna z Janáčkových studentských kompozic, Chorální fantazie z roku 1875 citující motiv z cyrilometodějské kantáty Pavla Křížkovského. Skladba rozhodně nijak zvlášť osobitá, spíše improvizačního než přísně konstrukčního charakteru. Varhany pak byly součástí interpretačního aparátu i v následujících třech vokálních duchovních dílech.

Otčenáš, hudba k několika živým obrazům inspirovaným díly polského malíře Józefa Męciny-Krzesze, je vše, jen ne liturgické dílo. Však také skladba poprvé zazněla na samém začátku dvacátého století v brněnském Divadle na Veveří, tamtéž, kde byla o tři roky později poprvé uvedena Její pastorkyňa. Nedlouho poté autor upravil úspornou kantátu pro sbor s neobvyklým doprovodem varhan a harfy. Tak se také uvádí, tak také nyní zazněla – s vypjatými tenorovými sóly Aleše Brisceina, v zajímavých lahodných proměnách harmonií, s naléhavými opakováními. Prosba o „chléb náš vezdejší“ je v této skladbě silně sociálně podbarvena, jde až o výkřiky, provedení nicméně oproti některým nahrávkám tento moment dynamicky ani expresivně tolik nevyhrotilo.

Vokální kompozice Hospodine!, moderní parafráze nejstarší české duchovní písně, je vzdáleným ohlasem na pravoslavnou hudbu, originálním jak průběhem, tak instrumentací. K varhanám a harfě se přidávají žestě a dodávají nedlouhé skladbě nejen na působivosti, ale i na jakési starobylosti. Zdrávas Maria, opět s tenorovým sólem a vedle varhan se sólovými houslemi, byla už jen kratičkým dovětkem, potvrzujícím ovšem, že byl Janáček i v drobnějších kompozicích velmi originálně přemýšlejícím autorem, píšícím ne už romantickou, někdy opravdu až úsečnou hudbu.

Stravinského Mše z konce čtyřicátých let je zvukově ojedinělým opusem. Smíšený sbor totiž podporuje a doprovází zdvojené kvinteto dřevěných i žesťových dechových nástrojů. Ve strohém, úsporném stylu, balancujícím mezi konstruktivismem a konsonancemi, v abstraktním vyznění typickém pro Stravinského neoklasické období, se odvíjejí obvyklé části katolické liturgie. Kyrie v plnějším zvuku, paradoxně nepříliš jásavá Gloria s obnaženějšími souzvuky. Nejrozsáhlejší je Credo, s většími sylabickými plochami blížícími se recitaci, s náhlými dynamickými proměnami a s akcenty, jako například na slovu „církev“, s projasněným á capellovým Amen. S částí Sanctus – ve které se místy zdálo, že sbor zápolí s intonační čistotou složitých souzvuků – se čím dál víc projevuje výlučnost hudebního jazyka Igora Stravinského. Tento úsek korunuje rychle a s žesti krásně zhudebněné oslavné slovo „Osanna“; navazující Benedictus vzápětí přináší kontrastní velebnost a znovu „Osanna“, tentokrát jako kratičké zvolání se synkopami a staccaty. V jakoby zpomaleném Agnus Dei s dominujícími ženskými hlasy a několikataktovými žesťovými mezihrami se projevuje Stravinskij typickou věcnou stručností. Sotva půlhodinová skladba, mimořádně krásná a zajímavá, v prostotě připomíná Žalmovou symfonii. Je vznešená a charakteristicky končí prosbou o pokoj bez patosu, náhle, bez zvýrazněné tečky.

Interpreti byli na hlavním kůru kostela. Když se šli na konci děkovat dolů do chrámové lodi, bylo teprve vidět, kolik jich bylo. Sbor Canticum Ostrava, instrumentalisté a zpěváci z Hudební fakulty JAMU v počtu bezmála dvou desítek… Celý zástup. Ad hoc sestavený, nicméně podepsaný pod poctivě odvedenou prací.

*******

Foto: M. Olbrzymek