„Brutálně suchá akustika sálu Stadionu, po rekonstrukci sice pohledného, ale klasice ani trochu nepřizpůsobeného, symfonické hudbě ani trochu nesluší a nesvědčí.“

„Martin Kasík, hrající z not, se popasoval s extrémně hustou sazbou skladby, jak nejlépe šlo.“

„Markéta Cukrová se zhostila zejména poslední části Vokální symfonie impozantně. A na rozdíl od Věry Soukupové, protagonistky někdejší první nahrávky díla, jí bylo i rozumět.“

První koncert festivalu Janáček Brno 2022 dal v pátek zaznít prostřednictvím hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu hudbě nepříliš často slýchané – dílům od Leoše Janáčka, Antona Rubinsteina a Vladimíra Sommera. Dirigoval Marko Ivanović. Vedle ambice přinést něco výjimečného, tedy skutečně festivalový program, mohlo být spojnicí daného výběru i Janáčkovo rusofilství. Koncert měl nicméně jeden problém. Z akustických důvodů, jak se nemilosrdně ukázalo, nebylo jeho situování na Stadion šťastné. Avšak – kam jinam…?

Orchestrální balada Šumařovo dítě, kterou Leoše Janáček napsal podle literární předlohy Svatopluka Čecha, pochází z roku 1913 a tiskem vyšla hned další rok v brněnském Klubu přátel umění. Poprvé však zazněla teprve v listopadu 1917 na pražském koncertě České filharmonie řízené Otakarem Ostrčilem. Dílo spadá do období, kdy už řadu let čekal na uvedení Její pastorkyně v pražském Národním divadle. Pracoval tehdy na kantátách Amarus a Věčné evangelium, průběžně na opeře Výlety páně Broučkovy a také na orchestrální rapsodii Taras Bulba. Jeho styl se v dotycích s hudbou veristů, ale i Debussyho a Richarda Strausse proměňoval, přibývaly osobité expresivní reakce na kontakty s hudební modernou. Šumařovo dítě má základ v sociálně zabarveném příběhu o chudém muzikantovi, který se po smrti vrátí pro své osiřelé děcko a vezme je s sebou na věčnost, aby na zemi netrpělo bídou. Janáček v tomto případě hudebně dospěl spíše k mysteriózní, ale ještě víc k posmutnělé atmosféře, k místy vroucímu, ale převážně melancholickému výrazu. Sólové housle symbolizují šumaře, hoboj děcko, i dalším postavám skladatel přiřadil nějaký nástroj. Ojedinělé je exponování čtyř sólově pojatých partů dělených viol. Hudba plyne převážně až překvapivě klidně, je koncipována i instrumentována trochu kaleidoskopicky, nemá jednoznačně působivý vrchol, ale „janáčkovská“ je.

Už při této skladbě bylo zřejmé, že brutálně suchá akustika sálu Stadionu, po rekonstrukci sice pohledného, ale klasice ani trochu nepřizpůsobeného, symfonické hudbě ani trochu nesluší a nesvědčí. Nástrojová sóla byla zřetelná, převažující tišší dynamika přehledná, ale vše bylo zvukově tak obnažené a nespojené, že vynikla spíše soliterní samorostlá neobvyklost této Janáčkovy skladby než její kvality. Jde o originálně a velmi neefektně koncipované a vyznívající dílo, v jehož případě se lítost nad tím, že zaznívá tak sporadicky, chtě nechtě mísí s pochopením, proč tomu tak je…

Obdobnou kuriozitou byla z hlediska běžných tuzemských symfonických programů i druhá položka večera. Anton Rubinstein, starší ze dvou bratrů, kteří patřili v Rusku v hudebním světě v devatenáctém století k těm nejvlivnějším, byl evropsky proslulým pianistou, porovnávaným s Franzem Lisztem. Byl i skladatelem a dirigentem a v roce 1862 navíc založil petrohradskou konzervatoř, jejímž se stal ředitelem. Jako učitel kompozice výrazně ovlivnil Čajkovského. Zazněl čtvrtý a poslední z jeho klavírních koncertů. Rubinstein zůstal spíše západně orientovaným světoobčanem s ruskými kořeny, než že by byl ruským nacionalistou. V díle z roku 1864, definitivně revidovaném v roce 1872, je to znát. Ruské melodiky je v ní méně, lyriky zejména ve druhé větě dost, dobového „ruského“ patosu je v ní ještě víc, univerzální virtuozity hodně. Zajímavé setkání se zručně napsanou hudbou, jejíž občasné oživení není vůbec špatné. Ale trvalou součástí repertoáru u nás asi nebude.

Martin Kasík, hrající z not, se popasoval s extrémně hustou sazbou skladby, plné běhů, rozkladů, hutných akordů a skoků, jak nejlépe šlo, ale měl evidentně plné ruce práce. Místy složitá souhra vycházela co do přesnosti dobře. Problémem byla opět akustika sálu. Zřetelnosti klavírního sólového partu výrazně prospěla, ale orchestr – nikoli vlastní vinou, ani vinou dirigenta – zněl ve svém vcelku konvenčním úkolu skoro jako ze starých desek.

Zajímavou doplňkovou informací je, že právě u Antona Rubinsteina toužil studovat klavír Leoš Janáček, který ho slyšel hrát během svých studií v Lipsku… Plán se nezrealizoval. Kdo ví, čím by byl Janáček, kdyby mu to vyšlo.

Pokud mělo být vrcholem tohoto koncertu uvedení Vokální symfonie Vladimíra Sommera, mimořádného díla z konce padesátých let, podařilo se. Nicméně v jiném sále by těch nejméně třicet procent chybějících do obvyklého symfonického dojmu, či dokonce ještě víc do ideálu, učinilo z provedení skutečnou mimořádnou událost. Skladba, uznávaná za jedno z nejpozoruhodnějších děl české hudby druhé poloviny dvacátého století, ale přesto zaznívající sotva jen jednou za čtvrtstoletí, vyzněla tak v sále brněnského Stadionu méně naléhavě, jakoby tak trochu komorně, bez zdrcující mohutnosti, příliš zblízka.

Vladimír Sommer nebyl disident, s režimem byl konformnější než třeba Miloslav Kabeláč, ale přesto vytvořil skladbu, která musela několik let čekat na provedení: není totiž ani trochu optimistická, v žádném případě nevyjadřuje žádoucí pocity pracujícího lidu, budujícího socialismus… V první části vytváří existenciálně tísnivý obraz vycházející z textu Franze Kafky, ve druhé části si z Dostojevského bere hrůzně realistický výjev plný hloupé opilecké krutosti ruských mužiků a ve třetí části medituje spolu s Cesarem Pavesem o smrti. Zachytil mnohé z toho, co v dané době bylo jako protipól propagandy i ve vynuceném mlčení ještě vyhrocenější než v normálních dobách: vědomí o temnějších stránkách lidské duše, skutečnou hloubku života.

První věta v paměti tolik nezůstává, zato ze střední věty, svěřené vypravěči a vyhroceně exponovanému sboru – přesnému a nešetřícímu se Pražskému filharmonickému sboru, se zarývají slova „Proč koníčka ubili?“, a ze třetí téměř ikonická, několikrát opakovaná slova „Přijde smrt a bude mít tvé oči“. Ne zcela dobře nazvučený herec Ondřej Brousek přispěl adekvátně hrubým hlasem. Markéta Cukrová, i když celkově věcněji, se zhostila zejména poslední části, využívající mezzosopránový rozsah až k jeho horní krajnosti, impozantně. A na rozdíl od Věry Soukupové, protagonistky někdejší první nahrávky díla, jí bylo i rozumět.

Marko Ivanović neměl snadný úkol. Sbor a orchestr přijely z Prahy kvůli dopravním komplikacím na poslední chvíli, ale i kdyby bylo víc času na osahání nešťastné akustiky, nebylo by to moc platné. V takových podmínkách, jaké v současnosti poskytuje Stadion, dirigentovi stejně zbývá v podstatě jen jediné – udržet tempa, souhru, základní dynamiku. O nuancích a budování výrazu si může nechat jen zdát.

Foto: M. Olbrzymek