„Je velkou zásluhou Umělecké besedy, že uspořádala večer, který poodkryl osobnost Ladislava Vycpálka a představil ho jako tvůrce nádherné, hluboké, mnohovýznamové hudby.“

„Dvě variační fantazie Vzhůru srdce! provedl klavírista Tomáš Víšek se vší velebností, která této skladbě náleží.“

„FAMA Quartet je třeba pochválit za vynaloženou energii, čas, a hlavně nezměrnou práci, kterou s nastudováním Vycpálkova kvartetu měli.“

Žák Vítězslava Nováka, přítel Josefa Suka, umělecký solitér, plachý, introvertní, věřící člověk, který však zastával významné funkce v uměleckých a hudebních institucích. Ladislav Vycpálek nikdy neslevil ze svých tvůrčích zásad, pro které byl po únoru kritizován, přesto mu režim jako významné a nezpochybnitelné osobnosti udělil tři významné tituly – státní cenu a tituly zasloužilého a národního umělce. Jeho skladby prodchnuté náboženským cítěním a až urputným hledáním pravdivosti se hrají na domácích pódiích (o zahraničních nemluvě) zřídka. Přestože by za to stály. Světlou výjimkou byl podnětný večer pořádaný Uměleckou besedou v úterý 1. listopadu v kostele svatého Vavřince.

Nikoli náhodou připomněla Umělecká beseda 140. výročí narození tohoto významného, dnes poskrovnu uváděného tvůrce. S tímto spolkem byl Ladislav Vycpálek (1882–1969) spjat po desítky let. Jeho čestným členem se stal v roce 1942, o čtyři roky později začal řídit Hudební odbor Umělecké besedy, jejím starostou byl pak nepřetržitě od roku 1948 až do své smrti v roce 1969. Václav Holzknecht připomíná, jak důležitá byla pro Vycpálka přátelská atmosféra Umělecké besedy: „Našel zde prostředí posvěcené velkou minulostí, a přitom osobně přátelské, neboť okruh Besedy nebyl velký, ale zato byl vybraný.“ Navzdory poúnorovému zákazu samosprávných spolků se činnost Umělecké besedy podařilo i zásluhou hudebních skladatelů Vycpálka, Klementa Slavického, Miloslava Kabeláče a dalších zásadových lidí z jiných oborů umění udržet až do roku 1972. Znovu obnovena byla po listopadu 1989.

O Ladislavu Vycpálkovi vyšla v roce 1960 monografie Jaroslava Smolky, novější pohled přidává Nikol Kraftová ve své bakalářské práci z roku 2011 Ladislav Vycpálek – kantáta Blahoslavený ten člověk…. Kraftová připomíná Vycpálkovu pečlivost, důslednost, cílevědomost, vytrvalost, systematičnost, kritické a logické myšlení, a k tomu hlubokou víru, morálně čistý profil, jasnost a pevnost v názorech, ale také uzavřenost až plachost. Vystudovaný filolog (obor čeština a němčina) hrál od dětství na housle a na klavír. V roce 1905 se Ladislav Vycpálek seznámil s Vítězslavem Novákem, u něhož si prohloubil své hudební vzdělání. Po absolvování filozofické fakulty nastoupil do Univerzitní knihovny, kde v roce 1922 založil a až do svého penzionování vedl Hudební oddělení. Vedle práce v Umělecké besedě byl žádán i v dalších uměleckých institucích – právě pro svůj pracovní zápal a svědomitost.

Dílo Ladislava Vycpálka vychází z jeho hluboké víry, vlastenectví a sociálního cítění. Jak píše Miloš Haase: „Výraz Vycpálkovy hudby je často ve zvuku tvrdý a příkrý, avšak melodicky vřelý a citově opravdový. Jeho dílo prostupuje velká výrazová střídmost a oproštěnost, která ve velkých vokálně symfonických dílech směřuje k přirozené, až hymnicky působivé monumentalitě.“ Po roce 1948, s přicházejícím požadavkem nového socialistického umění, byla Vycpálkova tvorba upozaďována, zejména pro svůj náboženský obsah. Vycpálek se vracel ke zhudebňování či revizi už zhudebněných písní. Ve dvou variačních fantaziích na chrámové písně z doby Husovy Vzhůru srdce!, op. 30 z roku 1950 se obrací ke dvěma písním prosebným – Jesu Kriste, štědrý kněžě a Buoh všemohúcí. Na 654. úterku Umělecké besedy je provedl klavírista Tomáš Víšek se vší velebností, která této skladbě náleží. Jasné vedení melodické linky, promyšlená agogika a působivé rozvíjení dynamiky se v první variační fantazii podílely na zřetelném vyznění oblouku od duchovní majestátnosti k lidské zranitelnosti. Ve druhé – Buoh všemohúcí – není třeba silné dynamiky, výraz je spíše intimnější, postupně se rozvíjí k nepřeháněné velebnosti. Tomáš Víšek opět dostál své pověsti vynikajícího interpreta často neuváděných skladeb. Variační fantazie hrál jako obdivuhodný stavitel, který pozorně buduje jednotlivé fráze i tektoniku celku a spěje k naléhavé výpovědi – prosbě o ochranu a spasení. Tyto variace byly původně napsány pro orchestr, vedle klavírní existují i ve varhanní podobě. Premiéra díla se uskutečnila 21. února 1952 ve Smetanově síni Obecního domu na slavnostním koncertě k autorovým sedmdesátinám v provedení České filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla. Poté se zájem o provozování děl Ladislava Vycpálka obnovil.

Značnou část Vycpálkovy tvorby tvoří vokální díla. Na koncertě zazněly Moravské balady pro střední hlas a klavír, op. 12 z roku 1915. Jejich interpretace se ujal barytonista Petr Matuszek, sólista opery v Ústí nad Labem, citlivým partnerem mu byl Tomáš Víšek. V písni Vydala mati, vydala céru okouzlil Matuszek krásným plným neforzírovaným hlasem se sametovým zabarvením, výtečně se hodícím k interpretaci písní. Zazpívat píseň takto prostě, jednoduše, neokázale není pro operního pěvce vůbec samozřejmé! Ve známé písni Putovali hudci vytvořil Vycpálek drama na malé ploše s košatým klavírním partem. Oba interpreti se doplňovali v nádherných dynamických obloucích – Matuszek vyzpíval dramatické forte ve slovech „dřevo zaťali“, Víšek v odezvě „dřevo zaplakalo“ donutil klavír vzdechnout. Píseň Stojí Jano při potoce dává vyniknout hlasu a přednesu pěvce. Na dramatickém napětí se podílejí oba interpreti, nositelem strhujícího přednesu je zejména Petr Matuszek, Tomáš Víšek ho však empaticky následuje, jeho mezihry jsou skvělé miniatury.

Jak je na večerech Umělecké besedy zvykem, hudební stránku doplnilo výtvarné i dramatické umění. Svou tvorbu představil malíř Mikoláš Axmann, a jak působivý je nepatetický přednes básní, zase připomněla herečka Marta Hrachovinová výběrem z Měsíců Karla Tomana.

Změna žánrů byla publiku třeba, protože po přestávce ho čekal hodinový monument – Smyčcový kvartet č. 1 C dur, op. 3 z roku 1909. Poprvé byl tento kvartet proveden 28. října 1918 Českým kvartetem, o uvedení se zasadil Vycpálkův blízký přítel Josef Suk. Skladba vznikla na zadání Vítězslava Nováka, který svému žákovi dal úkol vypracovat první kompozici, na které by si vyzkoušel tematickou a polyfonní práci bez textové opory. Roku 1911 Vycpálek obdržel za dílo druhou cenu Českého spolku pro komorní hudbu, první přitom nebyla udělena. Mladistvého, a přece známky zralosti vykazujícího díla se tentokrát chopil známý soubor specializující se na soudobou hudbu FAMA Quartet. Jeho členy jsou David Danel, Roman Hranička (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Balász Adorján (violoncello). Klobouk dolů před výborným nastudováním tak těžkého díla! Uvědomíme-li si, že tento kvartet si hráči nějakou dobu zřejmě zase nezahrají, je třeba je pochválit za vynaloženou energii, čas, a hlavně nezměrnou práci, kterou s nastudováním měli. Podle primária kvarteta Davida Danela je skladba „otevřením dveří do hudebního universa“.

Už první takty přinesly šok (pro posluchače neznalé této skladby, kterých byla v sále většina, ne-li všichni) a ustrnutí z krásy a naléhavosti této hudby. Kvarteto skvěle ztvárnilo hloubku, drásavost a současně zpěvnost první věty Allegro moderato, quasi solenmente, až neuvěřitelně vyznělo takřka akvarelové přelévání barev nástrojů. V druhém Allegru. Molto moderato hráči uspěli ve velmi těžké souhře, výborně tlumočili potemnělý charakter této věty. I když se zdálo, že autor nechá slunce vysvitnout a prozářit svět, zase se vrátí k tragickému, osudovému tématu. Svět je různý, jen ne líbezný. Alespoň tak jsem vyznění této věty pochopila. Následující Larghetto je zpěvné, vroucné, a přece je v něm cosi znepokojivého. Přestože je na poslech trochu náročnější, pozornost neochabuje, stále je tu touha poznat, co bude následovat. Vycpálek tu napsal fascinující zvukové plochy, závěrečné ztišení navozuje vnitřní klid. Finální Molto sostenuto. Allegro passionato je vskutku vášnivé, bouřlivé, místy disonantní, s častým střídáním rytmu. Autor přivádí k naději, ke světlu, k závěrečné katarzi. Jistě, kvartet sedmadvacetiletého autora je mnohomluvný, v závěru hodně protahovaný, ale poznat ho je silným posluchačským zážitkem.

Je zásluhou Umělecké besedy, že uspořádala večer, který poodkryl osobnost Ladislava Vycpálka a představil ho jako tvůrce nádherné, hluboké, mnohovýznamové hudby. Byla to šance přispět k tomu, aby Vycpálkovo jméno nezůstalo jen slovníkovou položkou, ale jeho tvorba ožila na současných pódiích. Aby to však nezůstalo jen zbožným přáním, bylo by třeba, aby tyto koncerty měly širší auditorium – třeba i z řad hudebních profesionálů.

Foto: Lea Gistrová, Wikipedie