„Pod dojmem války na Ukrajině tento devatenáctiletý mladík složil Threnodii (Žalozpěv) pro housle a symfonický orchestr.“

„To, jak Maruška Hasoňová hrála, byla přímo smršť, dokonalost sama.“

„Cikánské melodie Pabla de Sarasateho si přišli zahrát všichni sólisté.“

Jsou umělci, kteří se stanou legendou už za svého života. Mezi ně zcela jistě patří Václav Hudeček. Který z umělců se může při svých sedmdesátinách pochlubit padesáti pěti lety nepřetržité koncertní činnosti? Václav Hudeček ano. Který z umělců si může dovolit vlastní hudební festival, který letos slaví už jedenatřicátý ročník? Václav Hudeček ano. Který z umělců a pedagogů může konstatovat, že vychoval hudebníky, kteří jsou koncertními mistry těch nejvýznačnějších symfonických orchestrů? Václav Hudeček ano. Mnoho žáků i přátel proto přišlo Václavu Hudečkovi k jeho životnímu i pracovnímu jubileu poblahopřát 25. října do pražského Rudolfina v rámci zahajovacího koncertu letošních Svátků hudby.

Nebudu daleko od pravdy, pokud řeknu, že v úterý byl v Rudolfinu na metr čtvereční největší počet koncertních mistrů a houslových virtuosů v Evropě. To umožnilo dramaturgii koncertu dát na program díla, která normálně v koncertním provozu neuslyšíme, prostě proto, že chybějí interpreti. To zde nehrozilo. A tak jsme jako první skladbu slyšeli první větu Allegro z Koncertu pro čtvery housle a smyčcový orchestr h moll Antonia Vivaldiho v podání laureátek Akademie Václava Hudečka z Luhačovic Kláry Leškové, Kateřiny Krejčové, Elišky Kukalové a Kláry Klánské v doprovodu smyčcové sekce Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Kružíka. Byl to ten pravý, lehký, jiskřivý Vivaldi, plný virtuozity a radosti.

O tom, jak moc si jednotliví umělci váží Václava Hudečka, svědčí skutečnost, že Josef Špaček, který měl hrát v následující skladbě, se rozhodl pro účast, třebaže měl koncert v Saské Kamenici (Chemnitz) a z dopolední zkoušky by jel rychle do Prahy na vystoupení. Bohužel, hudebníkům Filharmonie Roberta Schumanna se nechtělo vstávat, tak si odhlasovali, že zkouška nebude dopoledne, ale až odpoledne. Josef Špaček se snažil prostřednictvím svého agenta toto rozhodnutí změnit, což se ale nepodařilo. Tak musel svou účast na koncertu v Praze odvolat. Přišli jsme tím o Koncert pro troje housle a smyčcový orchestr D dur Johanna Sebastiana Bacha.

Zato první věta Allegro Vivaldiho Koncertu pro dvoje housle a smyčcový orchestr a moll zazněla v podání Marka Pavlici a Davida Hernycha a smyčcové sekce SOČRu v plné kráse. Opět krásný, pohodový Vivaldi.

Pak na podium přišel vítěz třiadvacátého ročníku Akademie Václava Hudečka Matteo Hager. Nejen jako interpret, ale jako skladatel. Pod dojmem války na Ukrajině tento devatenáctiletý mladík složil Threnodii (Žalozpěv) pro housle a symfonický orchestr. Mattea válka velmi zasáhla. Byl iniciátorem benefičního koncertu mladých umělců Svobodná nota / Music against war letos v březnu v Divadle Royal, jehož výtěžek byl věnován fondu SOS Ukrajina Člověka v tísni. Právě pro tento benefiční koncert zkomponoval i skladbu Threnodia. Vzhledem k jeho věku je to skladba až překvapivě kompozičně kompaktní, melodicky vyrovnaná, invenčně zajímavá. Sám se, samozřejmě, ujal sólového partu. Orchestr i sólista hráli soustředěně, celá skladba vyzněla mimořádně empaticky.

Max Bruch psal svůj Dvojkoncert pro klarinet a violu e moll pro svého syna, Maxe Felixe, který byl klarinetista, jako intimní konverzaci mezi dvěma nástroji. Nejdramatičtější pasáže jsou v první větě, kde Bruch využil v jejich vstupech Brahmsových postupů mezi houslemi a violoncellem. Toho využili Kristina Nouzovská Fialová a Petr Nouzovský a pro tento koncert upravili první větu Andante con moto pro violu a violoncello. Byl to velmi zajímavý nápad, viola i violoncello podtrhly romanticko-melancholickou náladu první věty.

Navarra je nejen rodná provincie Pabla de Sarasateho, i jeden z jeho nejhranějších a nejvirtuóznějších opusů. Housle hrají téměř po celou dobu v paralelních terciích a rytmických unisonech s orchestrem, který přidává jen minimální doprovod. Oba sólisté se rovnoměrně představují s harmoniemi, dvojitými a trojitými stopami, tremoly, pizzicaty levé ruky a krátkou duetovou kadencí. Kdo jiný by ji měl přednést, když ne oslavenec Václav Hudeček spolu s jedním z nejznámějších vítězů jeho Akademie v Luhačovicích, koncertním mistrem České filharmonie Janem Mráčkem. Psát o virtuózním provedení? U obou interpretů je to běžné.

Virtuózem byl i Niccolò Paganini, jeden z největších houslistů všech dob. Z 24 Capriccií, dramaturgie vybrala Capriccio č. 5. Na obrovské pódium Rudolfina, úplně prázdné, přišla drobounká houslistka, Marie Hasoňová, aby zahrála tuto technicky neobyčejně obtížnou skladbu. Na pódiu se její drobná postava takřka ztrácela, ale od prvních tónů publikum přímo strnulo. To, jak Maruška Hasoňová hrála, byla přímo smršť, dokonalost sama.

Za klavír na pódiu zasedl Lukáš Klánský, aby jako sólista oddirigoval druhou větu Andante z Koncertu pro klavír a orchestr C dur Wolfganga Amadea Mozarta. Nevím, zda to byl úplně nejlepší nápad, rozhlasoví symfonici nejsou Vídeňští filharmonici, kteří si bez dirigenta v pohodě poradí. Ne vždy se vše povedlo.

Lukáš Klánský zůstal dirigovat, zato Robert Kružík vyměnil dirigentskou taktovku za smyčec a usedl k violoncellu, aby spolu s orchestrem zahrál skladbu Klid lesa Antonína Dvořáka. Zpěvnou, lyrickou a zasněnou skladbu hrál orchestr i sólista ve volných tempech, kdy se snad zastavoval i čas. A Robert Kružík prokázal, že je nejen výtečný dirigent, jehož hvězda stoupá, ale i zdatný violoncellista.

Violoncello zůstalo i v následující skladbě. Tomáš Ille a Marcel Kozánek upravili Pět kusů pro dvoje housle a klavír Dmitrije Šostakoviče pro housle, violoncello a orchestr. Opět krásná, lyrická skladba, kterou provedla Markéta Vokáčová na housle a Ivan Vokáč na violoncello. Jako by to ani nebyl Šostakovič, tak to v podání obou sólistů znělo až romanticky.

Cikánské melodie Pabla de Sarasateho si přišli zahrát všichni sólisté. Začal Jan Mráček, pokračoval Václav Hudeček a pak se přidali všichni ostatní. S chutí hrál i orchestr, a tak závěrečné Allegro molto vivace bylo doslova oslavou houslové hry.

Slavnostní zahajovací koncert Svátků hudby nasadil laťku mimořádně vysoko. Pokud si ji udrží i ostatní koncerty festivalu, tak to bude zcela jistě jeden z nejpodařenějších ročníků Svátků hudby.

Foto: Radovan Šubín