„Krenkovu operu ´Jonny vyhrává´ jsme v Praze od roku 1927 neviděli a neslyšeli.“

„Máme možnost si zase o něco konkrétněji uvědomit, jakou dynamiku a atmosféru roky po první světové válce měly.“

„Výhrou bylo angažování dirigenta, který s touto operou – na rozdíl od všech ostatních účastníků projektu – měl už zkušenost.“

„Drábkova inscenace námět ani hudbu nepopírá. Je invenční a baví.“

Roztančená Evropa okouzlená nadále zidealizovanou, nicméně přece jen dosažitelnější Amerikou, nadšená novým životním stylem, moderní technikou, uměleckou svobodou, novými druhy zábavy… Evropa dvacátých let, v níž bezstarostným lidem na saxofon, na banjo a na housle hraje extrovertní černošský muzikant. Evropa, v níž se sváří staré s novým a v níž se jeden introvertní lokální skladatel zrovna snaží v Alpách vypořádat s vlastním životem. To je Ernst Krenek a jeho devadesát let stará opera Jonny spielt auf, nyní Národním divadlem od čtvrteční premiéry ve zdařilé podobě uváděná jako Jonny vyhrává.

Lokomotiva? Telefon? Sport? Vyšetřování krádeže? V opeře, v hudbě? Honeggerův Pacific 231, Poločas Bohuslava Martinů i Janáčkova Věc Makropulos a další známé, tehdy nové, odvážné nebo dokonce avantgardní meziválečné umělecké počiny se zase o kousek dál dostávají do nového kontextu. Krenkovu operu jsme v Praze od československé premiéry, uskutečněné v roce 1927 v Novém německém divadle, neviděli a neslyšeli. Teď máme možnost si zase o něco konkrétněji uvědomit, jakou dynamiku a atmosféru roky po první světové válce měly. Ernst Krenek, původem vídeňský hudebník s českými kořeny, píšící se a psávaný někdy také Křenek, vyhmátl obojí neomylně. V opeře na vlastní libreto zachytil středoevropský pohled na novou americkou hudbu, spustil se do civilního prostředí, s lehkým odstupem se ohlédl za romantickou operou… – a zvítězil. V jeho době šlo o obrovský mezinárodní divadelní úspěch, který však po několika letech ukončili a nakonec smazali národní socialisté. Krenek přesně zapadl do jejich ideologického konceptu „zvrhlého umění“. Před uniformami ho zachránil, jako mnohé další Evropany (a jako v nynějším výkladu opery jasně autobiografickou postavu skladatele Maxe) útěk do Ameriky.

Režisér David Drábek, ruku v ruce se scénografem Jakubem Kopeckým a výtvarníkem Tomášem Kyptou i s choreografkou Adélou Laštovkovou Stodolovou, přistoupil k dílu s fantazií a nadhledem, bez předsudků a klišé, bez zbytečného respektu k čemukoli, jakoby s vážnou tváří, ale přitom pobaveně. Společně pojali celé představení s nadsázkou, trochu jako grotesku, trochu jako parodii, trochu dadaisticky, hravě. Zalidnili scénu komparsem, ale i neškodnými plyšovými zvířaty, živými květinami a trpaslíky. Projedou tam absurdně také nějací lyžaři a dvakrát rovněž kabinová lanovka. Inscenátoři neotřele vymysleli znázornění Alp pomocí obrovské mapy se schématem sjezdovek, neodolatelně nechali v posledním obraze přijet vlak, malebně pod něj nechali spadnout houslistu Daniella a zábavně vyřešili ve zpomaleném tempu akční bitku zatčeného nevinného skladatele s četníky.

Výhrou bylo pro objevné pražské uvedení pozapomenutého díla angažování dirigenta, který s ním – na rozdíl od všech ostatních účastníků projektu – měl už zkušenost. Stefan Lano, původem Američan, světoobčan usazený v Evropě, uvedl před časem „Jonnyho“ v Teatro Colón v Buenos Aires, kde řadu let působil. (KlasikaPlus s ním uveřejnila rozhovor Opera „Jonny“ byla středoevropská představa o jazzu). Přijel do Prahy s jasným názorem na partituru a podrobně dovedl orchestr a sbor Státní opery a svěřené sólisty k projevu odpovídajícímu pozici díla na pomezí tradice a novátorství, na pomezí vážného záměru a perzifláže, umění a zábavy. Krenkův „Jonny“ není v pravém smyslu „jazzovou operou“. Je o jazzovém hudebníkovi, dobová představa o jazzu je přítomna, ale hudebně je to opera složitější. Je v ní něco jakoby z Pucciniho, je v ní tak trochu taneční hudba, ale také atonalita a exprese… a ovšem i vtip a nadsázka. Je v ní přítomno hodně ze světa operety a stejně tak trochu ze světa moderní revue. Hrálo se a zpívalo – až do rozjařeného sborového finále – evidentně s chutí a stylově.

Rozervaný Max se snaží najít lásku, exaltovaná operní zpěvačka tu opravdovou nachází u něj a tu chvilkovou u všech ostatních. Jonny touží po houslích obletovaného virtuosa Daniella – a ukradne mu je. V patách má uniformované strážce pořádku, ale daří se mu svést podezření na jiné. Děj osciluje mezi hrou na detektivku a hrou na operní verismus. Telefonuje se tu, ale také se tu vzrušeně zpívá. Vedle veselých scén je hudebně silným i kontrastní okamžik, kdy z ledovce zní chorál, odrazující Maxe od sebevraždy a nabádající ho k návratu do života.

Titulní roli Afroameričana si se stejnou chutí jako sboristé, navíc krásně přidrzle a mrštně, zahrál a zazpíval barytonista Jiří Rajniš. Britský tenorista Jonathan Stoughton podal v roli Maxe, z humorného rámce vybočujícího, expresivní výkon. Sopranistka Petra Alvarez Šimková byla zpěvačkou Anitou – čímsi mezi paničkou a divou – naplno a autenticky. Starou dobrou Evropu, už trochu směšnou, reprezentoval jako houslista Daniello charakteristicky vemlouvavě barytonista Igor Loškár. Všechno přesné a zdařilé herecké i pěvecké kreace, odpovídající stylu díla i stylu inscenace. K nim i všichni ostatní v epizodních rolích – Pavel Švingr, Václav Sibera a další.

Premiéru málem znemožnil čerstvý pracovní úraz Vandy Šípové. Pochroumaná žebra jí nedovolovala dýchat a zpívat. Divadlo narychlo našlo zpěvačku schopnou její part zazpívat. Vanda Šípová dokázala nicméně svou roli neodolatelně naivní pokojské i s „choreografií“ – s hadicí vysavače – odehrát. A vizuálně přiznaný playback na její otvíraná ústa spolehlivě a obdivuhodně s notami na pultu obstarala na boku jeviště Steffi Lehmann povolaná z Lipska.

V inscenaci nejde o to, jestli Jonny, prchající s ukradenými houslemi, nad někým vyhrál. Když s Maxem unikají na střeše vagonu policii, housle snad už ani nemají. Jde o to, že nám tu v Evropě Jonny jako muzikant vyhrává. Uvolněně, bez patosu, bezstarostně, živočišně. Někdo se s ním nemusí morálně úplně ztotožnit, někdo nemusí dokonce ani tak úplně souhlasit s režií, ale to je asi jediné, co s tím lze dělat. Americká kultura Evropu zasáhla natrvalo, nová doba je často bezstarostná – a Drábkova inscenace Krenkův námět, ani jeho nápaditou, i když ne výrazně zapamatovatelnou hudbu, nijak nepopírá. Je invenční a výstižná a baví. Od začátku do konce.

Foto: Patrik Borecký, Veronika Paroulková