„Bylo to ukázkové provedení Janáčkovy hudby, které strhávalo publikum, které po představení vybuchovalo v nadšené emotivní ovace.“

„Hudební proud byl hutný a barevný a pečlivě propracovaný, hudební plochy reagovaly dynamicky na emocionální projevy pěvců a tvořily komplexní celek.“

„Do představení vstoupil náhle a neplánovaně záskok za onemocnělého Michaela Laurenze, který byl obsazen do role Števy. Teď si ji zazpíval slovenský pěvec Pavol Breslik.“

Janáčkova opera Její pastorkyňa se stává stále více uváděnou operou na všech světových scénách, kde ji ovšem nazývají Jenůfa. Ve Vídni poprvé slavila úspěch v roce 1918, a to i díky tomu, že byla uvedena v německém překladu Maxe Broda. Poslední inscenace ve Státní opeře měla premiéru v roce 2002 a opět se tehdy zpívalo německy. Nyní byla tatáž inscenace znovu uvedena na scénu v původní režii i výpravě, ale s novým pěveckým obsazením a s novým dirigentem. A konečně se na scéně Vídeňské státní opery zpívalo česky a u dirigentského pultu stál český dirigent Tomáš Hanus, který dal Janáčkově hudbě autentický náboj.

Znovuobnovená premiéra inscenace z roku 2002 byla uvedena ve Vídeňské státní opeře v neděli 9. října 2022, následně ji 15. října vysílala Opera živě na svém kanálu a sérii pěti uvedení ukončilo představení 23. října, kterého jsem se účastnila. Bylo to ale představení poněkud jiné než ta předchozí, neboť do něho vstoupil náhle a neplánovaně záskok za onemocnělého Michaela Laurenze, který byl obsazen do role Števy. Teď si ji proto zazpíval slovenský pěvec Pavol Breslik (slovensky Bršlík). Števa je jeho parádní role a ve Vídni ji zpíval přesvědčivě v únoru, kdy Jenůfu uvedlo Theater an der Wien. Přestože čas na zkoušení neměl, podal Števu přesvědčivě a s plným nasazením, jako excentrického sobce, s kulatě znějícím tenorem s žesťovým témbrem.

Českou stopu obstarala v inscenaci představitelka Kostelničky, česká pěvkyně Eliška Weissová. Její Kostelnička je pevná a silná žena, úzkostlivě se drží své neomylnosti, ale občas nechá proniknout navenek záblesk lidskosti, poprvé už v árii v prvním dějství, která se většinou škrtá, což je ke škodě inscenace. Výkon pěvkyně překvapil dramatickou pevností hlasu a heroičností, hlas měl temné zabarvení a hutnost, a to nejen ve spodních polohách, ale zejména ve výškách, které zářily na temném podkladě; vycházela jí nejlépe právě tato nejobtížnější místa, do kterých dokázala dát i plný herecký výraz. Roli má vypracovanou do nejmenších detailů, které nonverbálně dokreslují Kostelniččin charakter.

Jenůfou byla litevská sopranistka Asmik Grigorian, která odpovídá roli jak exteriérem, tak hlasovým témbrem. Vládne obdivuhodně vyrovnaným sopránem, plně znějícím ve všech polohách se stříbrnými výškami, a provádí Jenůfu od mladistvého vzplanutí až ke zmoudřelé, životem uhnětené ženě. Její čeština byla s přízvukem, který někdy znemožňoval srozumitelnost. Lacu zpíval britský tenorista David Butt Philip, jeho otevřený, vyrovnaný a zvučný tenor byl zpočátku plný živočišnosti, postupně mu dodával měkkosti, až ke krásně znějícím pianům v závěru. Obdivuhodná byla jeho výslovnost češtiny, bez příměsi cizího akcentu. Stařenku Buryovku představovala ruská mezzosopranistka Margarita Někrasova, které však neseděla poloha hlasu a vyzněly jí jen některé pasáže. Roli Stárka zpíval Marcus Pelz, sice menším barytonem, ale jeho detailní herecké akce osvětlovaly vztahy mezi protagonisty příběhu. Z ostatních rolí ještě podal kvalitní pěvecký výkon představitel Rychtáře Dan Paul Dumitrescu a Anna Bondarenko, představitelka Karolky, vládnoucí stříbrným subretním sopránem.

Největší hodnota představení spočívala v hudebním provedení opery, kterého se zhostil český dirigent Tomáš Hanus. Hudební proud byl hutný a barevný a pečlivě propracovaný, hudební plochy reagovaly dynamicky na emocionální projevy pěvců a tvořily komplexní celek. Gradace hudebního proudu byla přesně vypočítaná až do efektních vrcholů, přitom je dokázal včas ztlumit, aby se mohli prosadit pěvci. Dirigent dokázal zachovat Janáčkovu úsečnost, a přitom vypracovat klenuté kompaktní plochy s měkkými lyrickými částmi. Skutečnost, že se zpívalo česky, znamenala, že mohl jít dirigent podle intencí autora a stavět fráze tak, aby vynikla melodie řeči spolu s hudbou. Bylo to ukázkové provedení Janáčkovy hudby– a strhávalo publikum, které po představení vybuchovalo v nadšené emotivní ovace. Česká hudba slavila ve Vídni opět jeden z velkých úspěchů.

Inscenaci režijně připravil David Pountney na scéně Roberta Israela a ve střídmých kostýmech Marie-Jeanne Leccy. Horizont celé scény pokrývá centrální velké ozubené mlýnské kolo, které se stále točí. Jeho klapot ilustruje xylofon, který svým rytmem otevírá operu a následně se občas připomíná jako neúprosné osudové znamení. Jenůfa posazená svým dějem do mlýnice inspirovala režii k realistickým akcím, mezi kterými probíhá dialog protagonistů jen tak mimochodem. Do chvíle, než přijde Števa s chasou a než na sebe strhává pozornost Kostelnička. I potom je režie logická a střídmá, druhé jednání se odehrává v puristicky pojaté světnici Kostelničky, jen akce odbednění okeniček je poněkud úsměvná, protože Jenůfa musí lodním kolem odkrýt střešní okna. Puristická je i poslední scéna, prostý dlouhý stůl s židlemi v prázdné stodole, kam se vejde i celý sbor, který nejprve tančí na svatbě a poté vpadá na scénu kamenovat Jenůfu. Závěr opery je potemnělý, Jenůfa a Laca stojí proti sobě, každý na jedné straně, a až ke konci duetu se pomalu k sobě dostávají a odcházejí „za lepším životem“. Závěrečné zklidnění a smíření je katarzí příběhu, který vhání slzy do očí. První série představení byla dohrána, snad se publikum ve Státní opeře ve Vídni dočká i dalších sérií. Neboť hrát Jenůfu s českými umělci, to znamená mít zaručený úspěch u publika!

*******

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn, Facebook P. Bršlíka