„Virtuozita Iva Kahánka byla vybičována na maximum a posluchači ho odměňovali bouřlivými ovacemi.“

„Jakub Hrůša by Fibicha rád rehabilitoval a probudil opět zájem o jeho hudbu. A zdálo se, že se mu to toho večera dařilo.“

„Hrůša je dnes skutečným mistrem ve svém oboru a dal najevo, že na post hudebního ředitele londýnské Královské opery dosáhl právem.“

Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně je každoročním pořadatelem festivalu Harmonia Moraviae, letos se odehrál už dvacátý ročník, který současně připomínal i sedm set let od první písemné zmínky o existenci města. Sedm koncertů během jednoho měsíce bylo vyprodaných a hostilo především umělce se vztahem k městu. Ten závěrečný, který se konal ve čtvrtek 20. října, byl očekáván s napětím, neboť Jakub Hrůša a Ivo Kahánek jsou vždy dramaturgickou jistotou.

Koncert zahajoval ředitel Filharmonie Bohuslava Martinů Josef Němý, který ohlašoval současně i změnu programu. Trochu tím publikum zmátl, neboť ji odůvodnil onemocněním sólisty, přesto avizovaný sólista přišel na pódium a zasedl ke klavíru. Jen místo Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 Sergeje Rachmaninova zaznělo dílo podstatně hranější a slavnější. Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského.

V první větě Allegro non troppo e molto maestoso po počátečním pevném úvodu v orchestru vpadl klavír suverénně s pevným a plným tónem a ve spolupráci s orchestrem unášel pozornost publika na vlnách krásné hudby. Čajkovského koncert je výzvou pro všechny klavíristy a dramaturgicky je to sázka na jistotu. V části Allegro con spirito probíhal dialog klavíru s orchestrem a bylo citelné, že si to obě strany užívaly. Druhou větu Andantino semplice – Prestissimo – Tempo I zahajuje pizzicato a lehká půvabná melodie flétny, na kterou navazuje něžně klavír, následovaný sólovým vstupem violoncella. Klavír se překonával v něžném pianu i ve virtuózních bězích, aby přešel náhle do poslední věty Allegro con fuoco – Molto meno mosso – Allegro vivo a do majestátního vítězného finále. Virtuozita Iva Kahánka byla vybičována na maximum a posluchači ho odměňovali bouřlivými ovacemi. Na oplátku ještě zazněl přídavek, Dupák, druhá skladba ze Tří českých tanců pro klavír Bohuslava Martinů, aby prý zůstal stylový.

Na otázku, jak to tedy je s jeho nemocí a s odvoláním interpretace ohlášeného Rachmaninovova koncertu, odpověděl věcně a popravdě: „Rachmaninov potřebuje dvě až tři zkoušky s orchestrem, a navíc jsem ho ještě s touhle filharmonií nehrál. Dva dny, vyhrazené zkouškám, jsem bohužel strávil s nějakou střevní virózou a nebyl jsem schopný zkoušet. Čajkovského koncert jsme již spolu s touto filharmonií i s Jakubem Hrůšou hráli, a proto jsem si dovolil raději publiku zahrát tuhle překrásnou Čajkovského hudbu. Věřím, že mi již odpustili, protože Čajkovského koncert je opravdu skvělé dílo,“ svěřil se umělec při autogramiádě, která probíhala ve foyeru.

Po přestávce nastoupil orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů na pódium, aby přednesl Symfonii č. 1 F dur, op. 17 Zdeňka Fibicha. Tento dramaturgický počin je poněkud neobvyklý, neboť Zděněk Fibich postupně z koncertních síní vymizel. Jakub Hrůša by ho rád rehabilitoval a probudil opět zájem o jeho hudbu. A zdálo se, že se mu to toho večera dařilo. Už díky jeho charisma a nadšení, které z něho po celou dobu koncertu vyzařovalo a které se přenášelo na orchestr i na posluchače.

První věta Allegro moderato začíná z lehkého piana postupným crescendem a má radostný, pastorální charakter. Čistá instrumentální faktura je vyplněna melodičností a jasnou harmonií a vévodí jí harmonické vstupy lesních rohů. Druhá věta Scherzo je taneční, rytmizovaná a vzletná, zatímco třetí věta Adagio non troppo je melancholická, spíše funerální a kreslí podzimními barvami. Je to příležitost pro jednotlivé dřevěné dechové nástroje, které kreslí barvy spolu se smyčci. Poslední věta je svižná a razantní, proud hudby na chvíli přerušuje zklidněná, introvertní část, která rychle přechází do radostné a energické nálady, hudební plocha je plastická a v neustálém napětí spěchá vpřed, aby ji na chvíli zastavilo hobojové sólo. Za chvíli ale nastupuje finále, spějící ve fortissimu s fanfárami a běhy ve smyčcích k úplnému závěru.

Dirigent Jakub Hrůša prokázal opět své mistrovství a výjimečné hudební cítění. Je bez nadsázky hudebním architektem, staví hudební plochy jako nekonečný celek, který se logicky vzpíná a zase zklidňuje, aby dosáhl maximálního emočního účinku, ale přitom pracuje zcela logicky, aniž by byla cítit vypočítavost na efekt. Jeho podání je pokorné a plně ukázněné, nepouští emoce na efekt, ale naopak jde po logice díla. Dokáže z orchestru dostat maximální dynamickou škálu a jeho agogika je umírněná, přesto plně účinná. Je dnes skutečným mistrem ve svém oboru a dal najevo, že na jeden z nejvyšších postů, hudebního ředitele londýnské Královské opery, kterým se stane od září 2025, dosáhl právem. Přesto je jeho projev skromný a laskavý, což mu získalo srdce orchestru i publika.

Reakce publika byla euforická a spolu s publikem dupali či klepali smyčci i členové orchestru. Téhož orchestru, u kterého před sedmnácti léty začínal Jakub Hrůša jako mladičký, právě vystudovaný dirigent a ke kterému se nyní na chvíli vrátil. Orchestr mu projevoval úctu a vděčnost a i dirigent se postupně objetím či potřepáním ruky postupně loučil s každým členem orchestru. Chvíle dojemná i slavnostní a zakončení festivalu velmi neobvyklé a emocionální. Všichni přáli svému dirigentovi hodně štěstí a krásných uměleckých úspěchů.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů