„Když funguje tým, vystupují z něj individuality – krásnou komorní práci předvedli první hráči.“

„Čisté a vášnivé provedení symfonie bylo pravou ukázkou síly orchestru.“

„Však také Daviesovo první po-koncertní gesto pokorného poděkování patřilo v jasném poselství orchestru.“

Na 2. abonentním koncertu Filharmonie Brno, který nesl trefný název „Šéfdirigent s taktovkou a za klavírem“, představil svůj orchestr, ve středu večer hrající ve vrcholné formě, umělecký šéf souboru Dennis Russell Davies. Na programu byli Dvořák, Voříšek a Mozart.

Úvod koncertu obstaral krátkým, vkusným proslovem dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš – a pak již nastal čas na provedení první skladby večera, jíž byly Maličkosti op. 47 Antonína Dvořáka. Znalci Dvořákova díla budou zřejmě překvapeni, že původně komorní skladba pro dvoje housle, violoncello a harmonium má i svou orchestrální verzi. Autorem aranžmá je sám Dennis Russell Davies. Jak po koncertě podotkl: „Kompozici jsem sice nestudoval, ale jako dirigent a praktický muzikant jsem se aranžování věnoval. Tuhle verzi Maličkostí jsem původně před lety připravil pro St. Paul Chamber Orchestra.“ 

Provedení skladby mělo i v orchestrální úpravě potřebnou intimní atmosféru a posluchači v Besedním domě se opravdu mohli cítit jako v hudebním salónu konce 19. století. Dvořákova hudba obecně je interpretačně velice náročná pro svou křehkost a materiálovou čistotu, Filharmonie Brno však předvedla, že „umí“. Souhra orchestru měla potřebné kvalitativní parametry, a když funguje tým, vystupují z něj individuality – krásnou komorní práci předvedli první hráči: houslisté Marie Petříková a Bohumír Strnad, violista Petr Pšenica a violoncellista Michal Greco. Jejich vynikající hra jen podtrhla skvělý výkon celého ansámblu.

Jako druhá skladba večera byla zařazena (navzdory původnímu programu, ve kterém byla zamýšlena jako závěrečné číslo koncertu) v našich končinách relativně hraná, leč pohříchu za hranicemi nepříliš známá Symfonie D dur raně romantického autora Jana Václava Hugo Voříška. Dožil se sice pouhých třiceti čtyř let, dokázal si však jako vídeňský dvorní varhaník mezi svými současníky získat patřičný respekt; kromě hráčských schopností také citem pro melodickou invenci a nespornou originalitou hudebního materiálu ve svých kompozicích. Zmíněné parametry zdobí i čtyřvětou symfonii, které nechybí ani bouřlivý vnitřní náboj. Daviesova gesta nebyla přehnaná, ani samoúčelná, přesto (nebo možná právě proto) ve vrcholech jednotlivých vět dokázal dostat z orchestru potřebnou zvukovou rezonanci. Čisté a vášnivé provedení symfonie bylo pravou ukázkou síly orchestru. Z interpretačního hlediska mě také zaujal celkově znamenitý výkon dechové harmonie a především hra hobojistky Marcely Tománkové – tahle mladá dáma je klenot, který by si Filharmonie Brno měla střežit jako oko v hlavě. Na můj dotaz, kam by zařadil Voříškovu hudbu ve srovnání se symfonickou tvorbou Franze Schuberta či pozdního Ludwiga van Beethovena, odpověděl po skončení koncertu Dennis Russell Davies šalamounsky: „Nesrovnávejte nesrovnatelné“.

Zařazení Voříškovy Symfonie před pauzou bylo velice vhodné dramaturgické řešení, neboť jak se ukázalo, závěrečné číslo programu – Klavírní koncert c moll KV 491 Wolfganga Amadea Mozarta – bylo v rámci koncertu světem samotným pro sebe. Dennis Russell Davies se představil tentokrát jako klavírista a nutno říct, že skvělý. Zajímavostí ve formě třívětého cyklu klavírního koncertu bylo použití kadencí z pera dvou různých autorů. Osobně jsem byl na pochybách, zda celek vydrží i za těchto okolností kompaktní. Mé obavy však byly liché, celkovému obrazu dodaly invenčně i kompozičně rozdílné kadence na plasticitě.

Autory kadencí jsou Daviesovi přátelé. Kadenci k první větě zkomponoval rakouský kněz a hudební pedagog Balduin Sulzer a ke větě třetí známý americký minimalista Philip Glass. Původně ji psal pro klavíristu Rudolfa Firkušného, není však známo, zda kadenci Firkušný provedl, či nikoliv… Zejména kontrast Glassovy melancholické introverze s Mozartovou otevřenou a energickou codou v samotném závěru skladby byl velmi působivý. Co se týká interpretační úrovně, jednalo se o zdařilý a emocemi nabitý vrchol večera. Orchestr i sólista si spolu hráli, škádlili se, milovali se – a to vše v rámci abstraktních hranic kvalitně hrané komorní hudby! Však také Daviesovo první po-koncertní gesto pokorného poděkování patřilo orchestru v jasném poselství – byli jsme tu na pódiu všichni spolu a zažili jsme něco krásného.

Nezbývá než od srdce poblahopřát ředitelce Filharmonie Brno Marii Kučerové k volbě Dennise Russella Daviese na post šéfdirigenta. Taková osobnost-muzikant je pro orchestr i publikum po tristních zážitcích (myšleno i posluchačských) s nejmenovaným předchůdcem a následných letech bezvládí takříkajíc „výhrou v loterii“. Věřme, že Davies udrží Filharmonii Brno ve formě co nejdéle. Bravi tutti!

Foto: Vojtěch Kába