čtvrtek, 24 leden 2019 09:53

Apoteóza smyčců

Autor:

 

"Milostná dueta přivedla na podium manželské umělecké dvojice."

"Passacaglia v podání Markéty a Ivana Vokáčových patřila k vrcholům večera."

"Provedení Čajkovského sextetu Souvenir de Florence snese ta nejpřísnější měřítka."

 

IMG6353a

 

Dramaturgie Svátků hudby, jejichž uměleckým ředitelem je Václav Hudeček, v letošním roce měla skvělý nápad – pozvat na pódium manželské dvojice. Úterní večer v sále Pražské konzervatoře nazvala Milostná dueta a celý jej věnovala smyčcovým nástrojům. A jak už v případě Svátků hudby bývá zvykem, byli to především mladí umělci, které jsme ještě nedávno znali hlavně jako vítěze nejrůznějších soutěží, kteří přišli předvést své umění. Ukázalo se, že ač mladí, jsou to vynikající interpreti.

Jako první měla podle programu přijít na pódium manželská dvojice Mráčkových. Houslista  Jan Mráček byl připraven, jenže vše nakonec dopadlo jinak. Veronika Mráčková se chystala přivést na svět nového člena rodiny, prý to bude holčička, a pro vysoký stupeň těhotenství musela vystoupení odříci. Zaskočit tedy musel ředitel festivalu Václav Hudeček, aby spolu s Janem Mráčkem provedli Kánonickou sonátu č. 1 G dur od Georga Philippa Telemanna. Telemann byl celý život ve stínu svého úspěšnějšího kolegy Johanna Sebastiana Bacha. A tak skládal a skládal, jen aby o něm bylo slyšet. Za svůj na tu dobu výjimečně dlouhý život, zemřel v 86 letech, napsal naprosto neuvěřitelný počet děl. Téměř tisíc orchestrálních suit, šest stovek ouvertur, šedesát oper, přes čtyři desítky pašijí, dvanáct celoročních mešních cyklů, několik desítek jednotlivých mší nepočítaje, 31 cyklů kantát a obrovské množství komorní hudby. K ní patří i Kánonická sonáta č. 1 G dur. Je mezi nejvíce prováděnými a není divu. Je skladebně skvěle vystavěná, vyžaduje dobrou úroveň techniky a je přitom nesmírně líbivá. Václav Hudeček a Jan Mráček sonátu provedli skutečně na mistrovské úrovni.

 

IMG6600a

 

Baroko jsme neopustili. Oba umělci ještě na pódiu zůstali, aby zahráli Sonátu pro dvoje housle e moll č. 5 od Jeana-Marie Leclaira. Tento francouzský skladatel nebyl zdaleka tak plodný jako jeho současník Telemann. Byl však zakladatelem francouzské houslové školy, která z jeho odkazu čerpá dodnes. Studoval hru na housle v Itálii u Giovanni Batisty Somise, který byl žákem Arcangela Corelliho. Samozřejmě proto vycházel z italské kostelní sonáty a ze sonáty komorní. V šestadvaceti se vrátil do Paříže, kde na něho měla obrovský vliv hudba Jean-Baptisty Lullyho. Leclairovi se podařilo skloubit italské a francouzské vlivy do jednotného stylu. Zanechal nám 4 + 1 knihu sonát, několik koncertů a jednu operu. Jeho Sonáta pro dvoje housle e moll pochází ze třetí knihy sonát, z doby, kdy byl hudebním intendantem na dvoře Ludvíka XV. a byl na vrcholu svého skladatelského umění. Na vrcholu interpretačního umění byli i Václav Hudeček a Jan Mráček. Přednesu se prostě nedalo nic vytknout. Však to také publikum ocenilo.

 

IMG6410a

 

Po tomto trochu netradičním úvodu přišla už skutečná manželská dvojice. Markéta Vokáčová, housle, a Ivan Vokáč, violoncello. Oba mají za sebou množství úspěchů v řadě soutěží a oba působí v České filharmonii. Vybrali Passacagliu pro housle a violoncello od norského skladatele a houslisty Johana  Halvorsena. Navazoval na norskou romantickou tradici, jejímž představitelem byl především Edvard Grieg, vytvořil si však svůj osobní styl. Přestože jeho dílo obsahuje několik stovek opusů, dvě položky se staly takřka nesmrtelnými. Passacaglia a Sarabanda, obě pro housle a violu. Pro Passacagliu zpracoval téma Händelovy suity g moll č. 7 a měl s ní okamžitě úspěch, který překonal i úspěch originální předlohy. Nádherné lyrické pasáže, zadumanost norského folkloru i pasáže plné napětí kladou nesmírné technické nároky na interprety. Interpretace Vokáčových byla perfektní, jak po stránce výrazové, tak po stránce technické. Když jsem sledoval hru Ivana Vokáče, maně jsem porovnával s hrou Camille Thomas, která nám nedávno byla prezentována jako vycházející hvězda světového violoncella. Vokáč Thomasovou překonal jak ve výrazu, tak v technice.(Rozhovor s ním zde: Vokáč mezi soubory, žánry a nástroji ) A protože skvěle hrála i Markéta Vokáčová, byl jsem přesvědčen, že jsme slyšeli vrchol večera.

 

IMG6474a

 

Se skladbou Duo č. 1 pro violu a violoncello od současného mladého českého skladatele Romana Haase, která byla napsána přímo pro ně, přišli manželé Kristina Fialová Nouzovská a Petr Nouzovský. Roman Haas vystudoval violoncello v Plzni a poté skladbu v Praze a svůj chléb vezdejší získává výukou hudební výchovy na ZUŠ. A pro radost svou i svých kamarádů skládá velmi nápaditá, ale hlavně komunikativní díla především pro violoncello ve spojení s jiným nástrojem (housle, viola, klavír, cembalo). V jeho tvorbě se najde i vokální kvartet nebo cyklus písní na texty Oldřicha Mikuláška. Duo č. 1  je opus, který zaujme jak stavbou - má poměrně mnoho krátkých, zcela rozdílných částí a je tedy těžko zařaditelné do nějaké „škatulky“ - tak melodičností s využitím moderních skladebných postupů. Kristina Nouzovská je vzděláním i praxí violistka, nástroj ovládá precizně - jako housle. Petr Nouzovský je již několik let zařazován mezi nejlepší evropské violoncellisty mladší generace (rozhovor s ním zde: Do Martinů jsem se zamiloval) a jeho interpretace Haasovy skladby snese ta nejpřísnější měřítka.

 

IMG6531a

 

Po přestávce nastoupili všichni interpreti, posíleni Jakubem Fišerem s violou, k provedení Smyčcového sextetu d moll op. 70 od Petra Iljiče Čajkovského. Sextet, inspirovaný pobytem ve Florencii, je jednou z jeho posledních skladeb. Proto je také nazýván Souvenir de Florence. Má neobvyklé obsazení – dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella. Je to dílo až exaltované - poetikou i melancholickým výrazem, ale i bouřlivým napětím, krásnou zpěvností i evokací ruských nápěvů. To, co předvedlo šest mladých umělců, z nichž každý sice má zkušenosti z komorní hry, ale každý jinde a v jiném uskupení, bylo neuvěřitelné. Role primária se ujal Jan Mráček, ale byl jen primus inter pares. Jejich přednes strhl obecenstvo k výkřikům bravo a potlesku dokonce hned po první větě a na konci bouřlivé nadšení nebralo konce. Málokdy se stane, aby koncert měl dva vrcholy. Tentokrát tak tomu bylo. Jak Passacaglia v podání Markéty a Ivana Vokáčových, tak Čajkovského sextet v podání všech umělců patřily k tomu nejlepšímu, co jsme v poslední době v pražských koncertních sálech slyšeli.

 

IMG6391a

                                                                                                                                                                                           

Foto: Radovan Šubín

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.