„Brahmsův Koncert a moll pro housle, violoncello a orchestr oplývá decentní kultivovaností, zdrženlivou vášnivostí, zpěvnými tématy a nenápadnou virtuozitou ve službě výrazu.“

„Dvořákova symfonická báseň Polednice šikovně těží z kontrastu idyly a hrůzostrašnosti.“

„Kančeliho skladba je srozumitelné, obecně duchovní sdělení, nezastřené konstrukcemi a disonancemi ani ryze náboženskými odkazy.“

Program pátečního koncertu Moravské filharmonie Olomouc byl trojnásobě zajímavý. Prvním důvodem byla Dvořákova Polednice, která nezaznívá zdaleka tak často jako některé jeho symfonie. Druhým se stal Brahmsův Dvojkoncert, vděčná příležitost pro emotivní kantilény, a to v podání významných sólistů Jana Mráčka a Michaely Fukačové. A tím třetím důvodem byla česká premiéra díla nazvaného Nu. Mu. Zu – efektní, ale i výrazně burcující kompozice skutečného klasika moderní hudby Giji Kančeliho. Jakub Klecker, do letošního léta šéfdirigent tělesa, vedl orchestr k zaujaté intenzivní hře.

V olomoucké Redutě byly ten večer přítomny veřejnoprávní televizní kamery a koncert Moravské filharmonie tak bude možné sledovat i z odstupu. Zachycení okamžiku, kdy se na pódiu poprvé a vzácně potkali Michaela Fukačová, v Dánsku už dlouho žijící česká violoncellistka s přetrvávajícím tuzemským renomé, a o generaci mladší houslista Jan Mráček, koncertní mistr České filharmonie a skvělý sólista, bude mít v archivu České televize trvalou hodnotu. A olomoucké publikum přátelsky muzicírující sólisté výjimečně potěšili. Brahmsův Koncert a moll pro housle, violoncello a orchestr oplývá decentní kultivovaností, zdrženlivou vášnivostí, zpěvnými tématy, nenápadnou virtuozitou ve službě výrazu, krásnými výměnami mezi oběma nástroji a nijak neupozaďovanou úlohou symfonického tělesa. Pod Kleckerovým vedením se dařilo vše typické a potřebné realizovat tak, aby skladba měla jak svou mohutnost, tak i diskrétnost. Bez nadbytečné okázalosti, profesionálně, prožitě a srdečně. Skvělý vrchol zajímavě vystavěného programu.

Na jeho počátku zazněla podobně ukotvená, a přece tak jiná hudba – Brahmsova mladšího pražského přítele Antonína Dvořáka. Ani on nepatřil k lisztovsko-wagnerovskému táboru, ale svět absolutních klasických koncertních forem, symfonií a sonát, přesto opustil. V symfonických básních podle balad Karla Jaromíra Erbena přišel se zajímavým řešením kombinujícím epický, stylizovaně popisný hudební tok se zvukomalebnými prvky a místy dokonce s rytmem veršů. Symfonická báseň Polednice šikovně těží z kontrastu idyly a hrůzostrašnosti, z působivého užití plného symfonického zvuku i tajemných zvuků znázorňujících existenci strašidla. A přesně tak skladbu olomoucké publikum od filharmonie a Jakuba Kleckera slyšelo – jako barvitou, plnokrevnou, nápaditou a velmi sdělnou. Kdo chtěl, mohl si znovu uvědomit, jaká je škoda, že se čtveřice stručně výmluvných erbenovských partitur nehraje zas až tak často. Je to typický Dvořák, navíc v té nejlepší a nejzajímavější pozici na pomezí symfonií a oper.

Středobodem koncertního programu byla současná, jen pár let stará, ale posluchačsky bez problému uchopitelná kompozice. V české premiéře zazněla symfonická věta s názvem „Nu. Mu. Zu“, výrazem překládaným z již nepoužívaného starověkého jazyka jediným výstižným slovem: Nevím. Světoznámý gruzínský skladatel Gija Kančeli – jehož život se na západě Evropy, kde se usadil, uzavřel před třemi roky – se lapidárními hudebními prostředky s úspěchem pokusil vyjádřit napětí mezi nejistotou z budoucnosti světa a neudolatelnou nadějí, že přece jen fanatismus, válčení a další světové nepokoje a konflikty nakonec – ať už ve jménu rozumu, či lásky – ustanou. Skepse se čitelně sváří s důvěrou za působivého použití základního kontrastu mezi útočnou a tichou hudbou, mezi klidnými akordy a nepokojnými výkřiky. Dvacetiminutová fantazijní kompozice, nezastírající autorovu zkušenost s tvorbou pro film, střídá naléhavost plnou vysoké dynamiky a úderů na jedné straně se spočinutími a projasněními na straně druhé. Je to srozumitelné, obecně duchovní sdělení, nezastřené konstrukcemi a disonancemi ani ryze náboženskými odkazy; hudba působící až elementárními prostředky, aniž by se vzdávala současného zvuku.

Až k závěrečnému tichému chorálu přednášenému zvony předali filharmonici její poselství, v dnešní době zase tak aktuální, s jednoznačným pochopením pro nekomplikovaný, emocemi nabitý hudební jazyk. Uvedení takové kompozice by vždy bylo událostí – i v ještě větších hudebních metropolích, než je Olomouc. Kančeliho skladba (nesená motem „…nevím, co se stane v budoucnu, přesto stále sním o světě, ve kterém konflikty a násilí již nejsou dominantními strukturami světového řádu…“) měla premiéru v roce 2015 v programu Belgického národního orchestru. Dobře, že si jí dramaturgyně olomoucké filharmonie povšimla.

*******

Foto: Filip Jančo