„Ze sólistky čišela úcta k rukopisům a frázím, které si ‚vymazlila‘ do posledního tónu, dozvuku, či tiché prázdnoty po něm.“

„Bartoňova skladba vytvářela dojem ozvěny zážitku, kdy je zachována a zesílena její syrovost. Silná slova žalmu jako by se do ní vpila, slova zmizela, nikoli však jejich energie.“

„Moodyho Fioriture je až dojemnou hudební výpovědí o tom, že jediný možný směr je ‚vpřed‘, ať se děje cokoli, což o to významněji rezonuje v kontextu světových událostí.“

Ani na letošním ročníku pravoslavného festivalu Archaion Kallos nemohl chybět koncert soudobé hudby a hudby 20. století, inspirované pravoslavnou spiritualitou. „Filokalie dneška“, jak zní podtitul koncertu, který se tradičně konal v galerii HAMU, byla plná čistě klavírních tónů, s výjimkou jedné zvukové stopy. Posluchači mohli být přítomni světové premiéře Hanuše Bartoně, ale také dílům Arvo Pärta, Johna Tavenera, Vasilijeho Mokranjace a Ivana Moodyho. Recitálu se zhostila klavíristka Radka Hanáková, a to precizně, s hlubokým zaujetím stran výrazové složky hudby.

Na programu se objevilo pět skladeb různých charakterů, které však spojovalo jedno, a to inspirace v duchovní hudbě pravoslaví. Dílo každého z autorů uchopilo po svém kontemplativní obsah námětu. Důležitou součástí byla práce s tichem a chvílemi mezi fragmenty a frázemi, které svým způsobem prostupovala všechna hraná díla. Velký podíl na tom, že si posluchač mohl být více vědom momentů mezi tóny, měla sólistka večera Radka Hanáková. Čišela z ní úcta k rukopisům a frázím, které si „vymazlila“ do posledního tónu, dozvuku, či tiché prázdnoty po něm. A právě tato místa jako by upozorňovala na ticho jako prostor k modlitbě, spíše jako rezonanci vděčnosti za co, co mohu mít a mám právě teď, bez tlumočení svých potřeb či proseb. Pianistka držela momenty ticha a doznívání tónů v napětí tak, že fráze nepůsobily jako slepené fragmenty, ale jakoby držené pod jedním obloukem koncentrace. Přesto její hra dýchala a působila velmi přirozeně, až se zdálo, že je před námi prostě Radka Hanáková. To možná v koncertním světě platí za jakési nepsané pravidlo, ale vždy tomu tak není. Posluchač se cítí dobře a v kontaktu s umělcem, který se nebojí odhalit až na dřeň, který neklade bariéry mezi sebe a obecenstvo vytvářením obrazu sebe jako nedostižné modly-génia. I z tohoto důvodu se zdá, že zmíněný druh hudby může hrát jen málo pianistů. Vyžaduje ještě více sebezapření ve smyslu vnímat a hrát „to“ za samotnými zvuky a možná se dokonce v proudu „ztratit“, což může mít paradoxně krásný důsledek ve formě zjevení skutečného člověka na podiu.

Preludium k žalmu 141 pro klavír a zvukovou stopu Hanuše Bartoně bylo inspirováno provedením žalmu sborem kláštera Visoki Dečani v Srbsku. Zvuková stopa i part klavíru představují fragmenty a v případě zvukové stopy upravené výseky originálního hudebního materiálu. Klavír „hledá“ postupně hlavní melodii. Obě linie vytvářejí zvukovou koláž s připomínkou hry zvonků, preparovaných lidských hlasů s reminiscencí jejich basových prodlev. „…jejich interakce vytváří v abstraktním smyslu tvar kříže.“ Bartoňova skladba vytvářela dojem ozvěny zážitku, kdy je zachována a zesílena její syrovost. Silná slova žalmu jako by se do ní vpila, slova zmizela, nikoli však jejich energie.

Anglický skladatel Ivan Moody, který také vystudoval pravoslavnou teologii, se hojně inspiruje východní tradici. Ke skladbě Fioriture říká: „Byl jsem po operaci… začínalo finské jaro a já cítil potřebu se k němu nějak připojit. K těm všem pučícím pupenům, květinám a květům… Tato hudba je pokusem předat pučící naději a znovuzrození, život znovu začínající.“ Otvírající se květy a rozpuk jara klavír „maluje“ od samotného začátku, zprvu jedním tónem, který na sebe nabaluje další. Tento motiv prostupuje dílem, objevují se také mrštná arpeggia a místy příjemně durové, místy „debussyovské“ akordy zachycují ono krátké období křehkosti nového života, hlásící se o slovo. Fioriture je až dojemnou hudební výpovědí o tom, že jediný možný směr je „vpřed“, ať se děje cokoli, což o to významněji rezonuje v kontextu světových událostí.

Vasilije Mokranjac a jeho Ozvěny ukazují, jak skladatele ovlivnilo vnímání obřadu, modliteb, liturgie. V úsecích poměrně dramatického netonálního materiálu lze zaslechnout doteky staré hudby a zpěvu byzantské hudby. Sólistka neztratila v „droleném“ partu tah a s technicky náročnou skladbou oslnila zejména ve výrazově vypjaté střední části. Kontemplativní závěr přinesl náznak naděje a formálně uzavřel motivem, který Ozvěny odstartoval.

Ypakoë (v překladu z řečtiny „být poslušný“, „slyšet“), odkazuje na troparion, druh hymnu, který se zpívá v pravoslavné liturgii na Velikonoce. John Tavener do díla přenesl příběh o utrpení a vzkříšení Ježíše Krista. Tato skladba měla asi nejsilnější příchuť modality. Působivou se Ypakoë stává především v polovině díla, kde se citace chorálu střídá s trylky ve vyšších oktávách klavírního rejstříku. Vítězoslavnou atmosféru uklidní katarze v podobě návratu „modální“ linky a repetitivní motiv v úsečných oktávách.

Ikonické Für Alina Arvo Pärta je prvním dílem ve stylu tintinnabuli. Meditativní charakter minimalistické hudební sazby je podtržen otevřeným pedálem, který vytváří dojem ohromného prostoru, „věčnosti“, kde tóny doznívají a rezonují jako malé roztomilé zvonky na nepředstavitelně velké ploše. Dvě strany partitury, dva hlasy, ani jeden není důležitější než ten druhý. Pianistce se v deseti minutách zdánlivě jednoduché skladbičky podařilo zachovat absolutní klid a čistotu přednášeného toku hudby spolu s jemnými pianissimy. Pärtovo dílo bylo skvělým zakončením dramaturgicky sympatického programu a Radka Hanáková během jeho interpretace dovršila (asi nejen) mé přesvědčení, že rozhodnutí svěřit jí tento „úkol“ bylo absolutně na místě. Hrála ohnivě i něžně, lidsky i nadpozemsky.

Nezbývá nám než se těšit na další ročník festivalu, neboť studnice inspirativního spojení nové hudby s východní spiritualitou pravděpodobně jen tak nevyschne a jistě ještě vynese na světlo mnoho pozoruhodného.

Foto: Martin Pilpach