„Matouškův Nemorino byl smutný, jímavě tragický a dokonale uvěřitelný.“

„Olga Jelínková se skvěle položila do své belcantové disciplíny, během které rozvibrovala nejen své hlasivky, ale i vzduch v koncertním sále.“

„Provedení kusu překonávalo prkna, na kterých se odehrával.“

Čtvrteční teplický koncert festivalu Lípa Musica hostil Koncertní sál tamější konzervatoře. V příjemném nevelkém prostoru, kde měl divák své interprety velmi blízko, s programem nazvaným Belcanto vystoupili sopranistka a členka opery v Lipsku Olga Jelínková a tenorista Daniel Matoušek. Klavírní doprovod duu zpěváků zprostředkoval Marcel Javorček.

Koncert se konal takřka na konci letošního festivalového ročníku. Divácky byl možná poznamenán tím, že Teplice leží mimo tradiční rádius festivalových lokací a věrní diváci jinak výborně navštěvovaného festivalu to sem neměli právě blízko. Zásadní změnou oproti avizovanému byla změna účinkujících, respektive tenorů v programu. Daniel Matoušek zaskakoval za indisponovaného Ondřeje Koplíka. Tato změna ale určitě večeru neubrala. Daniel Matoušek s velkým úspěchem vystoupil vedle Kateřiny Kněžíkové na zahajovacím koncertu letošního ročníku a na jeho projev se nedalo než těšit. Změna interpreta si nicméně vynutila jistou změnu v programu. Ten byl složen z částí věnovaných opernímu dílu Gaetana Donizettiho a Giuseppe Verdiho.

Na začátku teplického koncertu zazněl rozverný a ze strany obou interpretů osobitě a zábavně podaný duet „Laralala“ z Donizettiho Nápoje lásky. Zábavně provedené role byly ale i výborně zazpívané. Nadto operní recitál Olgy Jelínkové a Daniela Matouška nebyl suchopárným a statickým, naopak nabídl pohyb po jevišti a skutečně herecké provedení. Na veselý duet navázala árie Nemorina „Una furtiva lagrima“. Matoušek zde byl oproti prvnímu uvedenému kusu, smutný, jímavě tragický a dokonale uvěřitelný. Výborně pracoval s hlasem, s jeho intenzitou, jeho tremolo výborně znázorňovalo a podtrhovalo emotivnost zpívaného materiálu.

V dalším čísle Matouška vystřídala na pódiu Olga Jelínková, která vsedě u klavíru zazpívala árii Noriny „So anch´io la virtù magica“ z rovněž Donizettiho opery Don Pasquale. Začala sice zpívat vsedě, ale rázem odhodila knihu, kterou třímala v rukou coby rekvizitu, a povstala a skvěle se položila do své belcantové disciplíny, během které rozvibrovala nejen své hlasivky, ale i vzduch v koncertním sále. Svůj hlas skvěle technicky ovládala a ladně diktovala prostoru.

Druhá část programu byla věnována operní tvorbě Giuseppe Verdiho. Začala na klavír přednesenou předehrou k Rigolettovi. Hra Marcela Javorčeka byla sugestivní a bezchybná. Následoval duet „E il sol dell´anima … Addio“. Zpěváci provedli dílo s vášní a obrazným smyslem pro dramatičnost, nejen zpívali, nýbrž i hráli, kulisy jim nechyběly. Po velmi žhavém duetu Olga Jelínková zazpívala Gildinu árii „Caro nome“. Tato část programu byla zároveň přehlídkou zpěvaččina rozsahu a intonační jistoty i za minimalistického doprovodu.

Nato bylo opět pódium uprázdněno pro brilantního Matouška a už se odvíjela známá „La donna è mobile“. Matoušek výborně frázoval a zpěv si užíval. Bohužel ne až tak početné, jak by si večer zasloužil, publikum ho hltalo. Další operou zastoupenou v programu byla La traviata, která opět začala skvěle na klavír přednesenou předehrou, která měla lehce temné až naturalistické vyústění. Připomněla, proč měli v časech svého prvního uvedení kritici s operou problém.

Smutnou a tragickou árii přednesla do růžových květovaných šatů se převléknuvší Olga Jelínková. Její Violetta byla křehká a tísnivá jako květ kamélie, který si strhla z šatů a který při dojímavém kusu drtila v klíně.

V následujícím a závěrečném duetu Alfreda a Violetty zpívali oba protagonisté tak silně, až jim byl sál malý. Zasloužili by si v té chvíli daleko větší sál a daleko větší publikum, provedení kusu překonávalo prkna, na kterých se odehrával.

*******

Foto: Lukáš Marhoul Photography