KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Wenzel Fuchs a Stefan Schweigert excelovali s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Ivána Fischera english

„Valčíkové melodie dirigent Iván Fischer lehce krátil, takže spíše než tanečně působily akademicky.“

„Sólisté Wenzel Fuchs i fagotista Stefan Schweigert Duett-Concertino Richarda Strausse interpretovali s brilancí, hravostí, jemností a zpěvností.“

„Do čtvrté věty Mahlerovy První symfonie dostal dirigent Iván Fischer vnitřní gradaci s velkými tahy ostrých kontur.“

Velký sál Filharmonie v Berlíně byl minulý týden vyprodán na třech abonentních koncertech světoznámého orchestru pod taktovkou proslulého maďarského dirigenta Ivána Fischera. Dlouholetí sóloví hráči Berlínských filharmoniků, klarinetista Wenzel Fuchs a fagotista Stefan Schweigert, s brilancí a hravostí excelovali v provedení vzácně uváděné skladby Duett-Concertino Richarda Strausse. Velmi citlivě koncipovaný program nabídl návštěvníkům skladby současníků – Gustava Mahlera a Richarda Strausse.

Ze slavné opery Richarda Strausse Růžový kavalír, op. 59 se často hrává na koncertních pódiích předehra. Zejména v německy mluvících zemích, ale i u nás skladatelovu známou ouverturu orchestry rády zařazují do svého programu.

Berlínští filharmonikové otevřeli svou říjnovou sérii abonentních koncertů s dirigentem Ivánem Fischerem zřídka hranou Druhou valčíkovou sekvencí ze třetího aktu, kterou Richard Strauss sestavil do podoby samostatného koncertního díla krátce po premiéře Růžového kavalíra v Semperově opeře v Drážďanech v roce 1911. Na sklonku svého života v roce 1944 zkompletoval skladatel ještě z opery První valčíkovou sekvenci z jejích prvních dvou jednání. Obě koncertní díla jsou pro posluchače dramaticky přitažlivá s aspekty komičnosti, tanečnosti a hudby doznívajícího romantismu.

Druhou valčíkovou sekvenci / Zweite Walzerfolge (dílo je titulováno i ve variantě Walzerfolge Nr. 2) uvedli Berlínští filharmonikové se slavným lotyšským dirigentem Marissem Jansonsem naposledy před osmadvaceti lety v městském amfiteátru Waldbühne. Letošní provedení díla ve Velkém sále Berlínské filharmonie 8. října 2022 zaznělo s leskem, radostí, velmi pregnantně a v krásném spektru barev. Valčíkové melodie dirigent lehce krátil, takže spíše než tanečně působily akademicky.

Před nadcházející, vzácně uváděnou skladbou Duett-Concertino F dur pro klarinet, fagot a smyčcový orchestr, AV 147 Richarda Strausse muselo na koncertním pódiu dojít k úpravám rozsazení hráčů, z velké orchestrální sestavy na komorní těleso. Klarinetista Wenzel Fuchs hrál dílo sólově s Berlínskými filharmoniky v roce 2000 se svým kolegou, sólofagotistou Danielem Damianem, orchestr tehdy řídil legendární švédský Maestro Herbert Blomstedt. Od té doby zařadil skladbu do programu tělesa až letos dirigent Iván Fischer. Kompozice z roku 1947 je inspirována pohádkou Hanse Christiana Andersena Die Prinzessin und der Schweinehirt (v českém překladu rozšířený název Pasáček vepřů). Podle skladatelových záměrů zachycuje klarinetista princeznu a fagotista pasáčka v živém duetu.

Duett-Concertino má své kouzlo nejen spojením dvou sólových dřevěných dechových nástrojů, ale také souhrou s harfou a se smyčcovým orchestrem, ze kterého se opakovaně odštěpuje sextet. Klarinetový part je většinou velmi vysoce exponovaný, i když se melodicky pohybuje ve velkém nástrojovém rozsahu. Fagotový part je hravější více ve střední a hlubší poloze. Oba party jsou virtuózní a sólisté Wenzel Fuchs i fagotista Stefan Schweigert skladbu interpretovali s brilancí, hravostí, jemností a zpěvností. Wenzel Fuchs melodie procítil s větší škálou dynamického spektra a barevných odstínů. Vedle sólistů zářný výkon podal i koncertní mistr Krzysztof Polonek, který disponoval krásným tónem a přednesem. Nadšené publikum si vyžádalo přídavek sólistů, kteří své vystoupení korunovali virtuózní první větou Allegro ze Sonáty pro klarinet a fagot Francise Poulenca, kterou skladatel složil v roce 1922 a revidoval v roce 1948. Dílo podali strhujícím způsobem, s lehkostí a noblesou na vysoké úrovni.

Koncert vyvrcholil Symfonií č. 1 D dur Gustava Mahlera, která je Ivánu Fischerovi obzvláště blízká. Monumentální kompozice nesla ve své historii rovněž výstižně vžitý název „Titán“, inspirovaný básní Jeana Paula Titan. Berlínská filharmonie symbolické pojmenování díla už v programech neuvádí, jak se rovněž později vžilo v zahraničí. Dirigent se před koncertem v Berlíně k provedení skladby upřímně vyjádřil: „Mahlerova První symfonie je mi velmi blízká. Možná proto, že v něm poznávám hodně z buržoazního, asimilovaného židovského původu, který Mahler měl – a ze kterého sám pocházím.“ Iván Fischer stál společně s Mahlerovou vnučkou u zrodu maďarské Společnosti Gustava Mahlera a v Budapešti založil Mahlerův festival. Symfonii složil skladatel v letech 1884 až 1888, ale protože se po premiéře 20. listopadu 1889 v maďarském Královském operním domě v Budapešti pod taktovkou skladatele nesetkala s úspěchem, Gustav Mahler kompozici dvakrát revidoval. Iván Fischer uvedl v Berlíně finální úpravu skladatele z roku 1906. Na repertoár Berlínských filharmoniků se vrátila Mahlerova Symfonie č. 1 D dur po dvou letech, tehdy skladbu dirigoval ve Velkém sále Berlínské filharmonie světoznámý lotyšský dirigent Andris Nelsons.

Pod taktovkou Ivána Fischera zazněla velkolepá symfonie v provedení Berlínských filharmoniků s krásou bohatství instrumentace. Akcent položil dirigent nejen na působivé vyznění tradičního základu kompozice, ale i na překvapující motivy a stylovou různorodost témat, kterou filharmonici povýšili ve své zářivé interpretaci. V orchestru hráli i členové berlínské Karajanovy akademie. Zejména ve třetí větě s pohřebním pochodem založeným na dětské písni „Frère Jacques“ (nebo „Bruder Jacob“), kdy je téma představeno sólovým kontrabasem, poté fagotem, tubou, hobojem a celým orchestrem a dochází ke změně atmosféry s použitím klezmeru odkazujícího na židovské kořeny, začala interpretace díla více dýchat. Do čtvrté věty dostal dirigent Iván Fischer vnitřní gradaci s velkými tahy ostrých kontur a skrze přírodní nálady a závěrečný hymnický chorál zpestřený zvukově sedmi lesními rohy směřoval monument k výsostnému vrcholu. Velký sál Berlínské filharmonie s kapacitou dva tisíce čtyři sta čtyřicet míst aplaudoval dlouho ve stoje.

Foto: Stephan Rabold, ilustrační – Fb Berlínské filharmonie a Settimane Musicali di Ascona

Markéta Jůzová

Markéta Jůzová

Hudební a divadelní publicistka, překladatelka

Germanistka, muzikoložka a teatroložka se stážemi na Univerzitě ve Vídni a v Sudetoněmeckém hudebním institutu v Regensburgu, kde vědecky působila a byla moderátorkou, se více než dvacet let věnuje publicistické činnosti. Rozhovory s významnými osobnostmi různých profesí a národností i kritiky, komentáře, recenze, reportáže a studie zveřejňuje v českém a zahraničním tisku. Z pozice asistentky režie spolupracovala s Jiřím Menzelem na inscenacích her W. Shakespeara Sen noci svatojánské a Veselé paničky windsorské před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, u druhé produkce byla i hudební dramaturgyní. Připravovala katalogy pro MHF Petra Dvorského a byla tiskovou mluvčí festivalu. Pro Národní divadlo v Praze edičně zpracovala česko–anglickou programovou brožuru ke světové premiéře dramatu G. Whytea Golem 13. Je autorkou řady koncertních programů a několika pořadů pro ČRo Vltava. Zajímá se o multikulturní a česko–rakouské vztahy. Hraje na flétnu a klavír. Má ráda cestování, horské túry a kondiční plavání. Účastní se environmentálních projektů Nadace monackého prince Alberta II. Publikuje své fotografie.



Příspěvky od Markéta Jůzová



Více z této rubriky