„Vyprávění o svatém Grálu bylo opravdu vyprávěním, byť překrásným hlasem. Pavel Černoch si na toto číslo přinesl noty a byl až příliš v jejich otěžích, v nich byl ovšem i David Švec.“

„Árii Vidino divná, přesladká přednesli s takovým entusiasmem… Pavel Černoch byl naprosto ve své kůži a konečně mu jeho ‚belcantové‘ výrazivo sedlo, a to v plné míře!“

„Přídavkem byla slavná árie ze Země úsměvů Franze Lehára. Ta opět zvedla publikum ze sedadel a oběma protagonistům se dostalo další, zasloužené nálože potlesku.“

Letošní sezónu Českého spolku pro komorní hudbu zahájili v neděli 9. října ve Dvořákově síni Rudolfina mezinárodně úspěšný tenorista Pavel Černoch a klavírista David Švec, který je zároveň šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ti společně dali publiku nahlédnout do skladeb Beethovena, Brahmse, Webera, Wagnera a v druhé půli recitálu pak Liszta, Smetany, Dvořáka, Janáčka a Italů Verdiho a Leoncavalla. Došlo i na přídavek v podobě operety. Tenorista Pavel Černoch prokázal své kvality, pro něž je zván do světových operních domů, zaujal zejména neslýchaným hlasovým témbrem.

Začátek koncertu patřil úvodu do druhého aktu Beethovenovy opery Fidelio. Klavírista David Švec připravil Pavlu Černochovi půdu ke zpěvu Florestana „Gott, welch dunkel hier“. Dlouhé fráze a někdy až příliš jemný klavírní doprovod hudebně nepůsobily k ideálu Beethovena, byť bylo obdivuhodné, jakým způsobem Pavel Černoch árii dechově zvládl.

Beethovena vystřídal Brahms. David Švec přednesl jeho Intermezzo es moll, op. 118, č. 6, které vyznělo zahloubaně a filosoficky. Dvořákova síň Rudolfina je pro mne ideálním prostorem pro komorní hudbu, pro tóny klavíru a zpěvu obzvláště.

Následovala árie Maxe „Nein, länger trag´ ich nicht die Quälen“ z Weberova Čarostřelce. Zpěvu bylo mnoho a krásného, hudebně jsem však postrádal jistou údernost, a to od obou protagonistů, stejně tak, jako využití tempových změn, například v části „Durch die Wälder, durch die Auen Zog ich leichten Sinns dahin“, která přímo vybízí k výraznějšímu rytmickému vyjádření. On i ten německý text má jistý puls, v tomto případě byl dán důraz na pěvecké klenby…

Webera připomněl David Švec i v dalším čísle programu. Zahrál jeho Momento capriccioso pro klavír, op. 12, J. 56, které vyznělo standardně. Skladba nedává prostor k virtuozitě a okázalosti, spíše snad k sofistikovanému provedení. A tak to i bylo.

Vrcholem první poloviny podvečerního koncertu měl být slavný Lohengrinův zpěv ze třetího dějství stejnojmenné opery Richarda Wagnera „In fernem Land“. Vyprávění o svatém Grálu bylo opravdu vyprávěním, byť překrásným hlasem. Pavel Černoch si na toto číslo přinesl noty a byl až příliš v jejich otěžích, v nich byl ovšem i David Švec. Kde jsem vytýkal příliš kantilény, zde mi naopak chyběla, ještě spíše pak hudební tah, který se má překlenout přes čárky v textu. Vyprávění vyznělo stroficky, bez emocí a potřebné dramatičnosti. Klavír spíše ševelil, v místech, kde měl pěvce burcovat k potřebnému emočnímu vypětí, nepodpořil dostatečně. Je mi líto. Neodpustím si ještě malou poznámku, a to, že u Wagnera neočekávám italskou manýru v podobě „slzy v hlase“, kterou Pavel Černoch oplývá a je mu úžasným nástrojem, zejména ve spojení s portamenty v operách, které nemusí být nutně italské…

A tím se dostávám k druhé polovině koncertu, kterou oba protagonisté uvedli s úplně jinou energií – árii Prince „Vidino divná, přesladká“ z Dvořákovy Rusalky přednesli s takovým entusiasmem… Pavel Černoch byl naprosto ve své kůži a konečně mu jeho „belcantové“ výrazivo sedlo, a to v plné míře! Publikum tento společný výkon obou protagonistů ocenilo velikým potleskem, stejně jako provoláváním „Bravo!“.

Také části Lístek odvanutý a Sýček neodletěl z Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku vyzněly Davidu Švecovi daleko otevřeněji, živelněji. Do konce večera zahrál ještě Hulána z druhé řady Smetanových Českých tanců a Consolation č. 3 Des dur Franze Liszta.

Bedřich Smetana byl zastoupen ještě dvakrát, a to árií Dalibora ze stejnojmenné opery „Toť třetí noc“ a slavným zpěvem „Až uzříš, komus koupil nevěstu… Jak možná věřit“ z Prodané nevěsty. V obou áriích si Pavel Černoch vedl skvěle, hudebně výrazově vyzněla lépe árie Jeníka. Tenorista opět předvedl krásná legata a portamenta, k výškám stoupal s noblesou sobě vlastní. Za celý koncert do hlasu ani jednou neuhodil, vše bylo podepřeno dokonalou technikou.

Dostáváme se k závěrečným dvěma číslům programu. Přišla na řadu Caniova árie „Vesti la giubba“ z Leoncavallových Komediantů. Zvolené tempo po recitativu bylo vražedně pomalé. Bohužel to mělo vliv na udržení stoupajících frází, například „Ridi, Pagliaccio, sul tuo amore infranto!“, kdy musel Pavel Černoch poslední slovo rozdělit. Učinil tak ovšem profesionálně, možná si toho publikum ani nevšimlo… Nicméně, veristická hudba a krásný projev hlasu Pavla Černocha publikum okouzlily, právem!

Odlehčeným popěvkem vévody „La donna è mobile“ z Verdiho Rigoletta oba protagonisté oficiální program s velikým úspěchem u publika uzavřeli. Došlo na ovace ve stoje, opětovná „Bravo!“, ale i pískot, který v našich zeměpisných šířkách znamená docela něco jiného než v italských divadlech. Proto se Pavel Černoch a David Švec před publikum vrátili a tenorista vtipnou glosou o převratné dramaturgii večera dodal, že chybí už jen opereta… a tak se stalo – přídavkem byla slavná árie „Dein ist mein ganzes Herz“ ze Země úsměvů Franze Lehára. Ta opět zvedla publikum ze sedadel a oběma protagonistům se dostalo další, zasloužené nálože potlesku.

Pavel Černoch je pěvec, který má v mezinárodním měřítku jasné místo. Jeho devízou je opravdu nádherná barva hlasu a technika, která mu zaručuje dlouhá léta na operních jevištích.

Foto: Lucie Krejzlová, z archivu P. Černocha