„Anna Sysová skladbu vystavěla melodicky i tempově výtečně, doprovázející orchestr jí byl dobrou oporou.“

„Brown patří k těm dirigentům, kteří skladbu skutečně prožívají, dirigují celým tělem, jejich gesta jsou hned silná, hned jemná.“

„Rudolfinem se nesly první takty Allegra moderata a posluchači snad přestali dýchat.“

Pokud se týká klasické hudby, pak je Praha zcela jistě to nejfestivalovější město na světě. Máme festival se sedmdesátiletou tradicí, festival plný mezinárodních hvězd i festivaly stojící na jednom, byť světově proslulém interpretovi. A pak také festivaly komornější, o nichž se moc neví a je to škoda, poněvadž přinášejí zajímavé interprety i zajímavou dramaturgii. A mají dokonce i docela dlouhou tradici. Mezi podobné festivaly patří i Mezinárodní hudební festival Mladá Praha, jehož jednatřicátý ročník skončil v sobotu 8. října závěrečným koncertem v Rudolfinu.

Mladí, začínající umělci to nemají lehké. Konkurence je mimořádné silná, a tak se zrodil nápad, usnadnit prostřednictvím koncertů na mezinárodní úrovni počátky jejich umělecké dráhy a umožnit navazování přátelství s mladými hudebníky z celého světa.

Iniciátorem kupodivu nebyla žádná skupina nadšenců z Prahy, ale Internationale Musikgesellschaft z Mnichova! Budiž jim přičteno k dobru, že když přemýšleli, kde svůj nápad realizovat, vybrali si Prahu. Na přelomu srpna a září v roce 1992 se uskutečnil první festival za účasti mladých umělců osmi národností od Peru až po Japonsko. Japoncům se to zalíbilo, a tak vytvořili výbor, který měl zajišťovat účast mladých umělců z Asie. A hlavně zajistili i významné asijské sponzory, což festivalu dalo finanční jistotu. Festival přežil i nešťastné covidové roky a sice trochu oslaben vstoupil do svého jednatřicátého ročníku. Přestože má v názvu Mladá Praha, nesoustředí se pouze na hlavní město, ale organizuje koncerty i mimo Prahu. Letos to byla Nelahozeves, Kolín, Rakovník, ba dokonce malebná vesnička na pomezí čtyř krajů Hokov se 108 obyvateli anebo saské lázeňské městečko Bad Schandau.

Sobotní závěrečný den festivalu zahájil Koncert pro klarinet a orchestr Es dur Františka Vincence Kramáře v provedení mladé české klarinetistky Anny Sysové. O Aničce jsme hodně psali v květnu v souvislosti s mezinárodní soutěží Pražského jara. Sice ji nevyhrála, byla druhá, ale ukázala, jaký obrovský talent v ní máme. To se prokázalo i v provedení Kramářova koncertu. František Vincenc Kramář patří k těm našim hudebníkům, kteří celou svou kariéru uskutečnili v zahraničí. Kramář byl houslista a varhaník, ale hlavně velmi plodný skladatel. Po Leopoldu Koželuhovi se stal posledním hudebníkem, který nosil titul dvorní skladatel a kapelník dvorní komorní hudby. Po Kramářově smrti už titul nebyl nikdy udělen. Kramář byl ve své době jedním z nejznámějších českých hudebníků, byl pokryt slávou, čestnými tituly i členstvím v akademiích. Je dobře, že jsme si ho připomenuli aspoň tímto koncertem. Kramář se ukázal jako skvělý melodik, na řadě míst Koncertu se ozývaly ozvuky českých a moravských lidových písní, celý je nádherně barevný. Anna Sysová skladbu vystavěla melodicky i tempově výtečně, doprovázející orchestr jí byl dobrou oporou. Škoda, že místy byly tympány a dechová sekce zvukově dominující. Přitom orchestr ukázal, že je schopen vyjádřit jemné nuance – třeba v Allegru některá orchestrální pianissima byla tak jemná, že byla až na hranici slyšitelnosti.

Nic nemohl být větší protiklad než Koncert pro klavír a orchestr G dur (v programu, bohužel, uveden bez tóniny) Maurice Ravela. Ravel jej psal koncem dvacátých let minulého století, v době, kdy se celým světem vítězně šířila vlna jazzu. Však také první věta Allegramente, to je esence jazzu v symfonickém podání, byť ravelovsky zpracovaná do klasické koncertní formy, tak odlišná třeba od Gershwinovy Rhapsody in Blue. Adagio assai je naopak pomalý, sentimentální valčík, který úplně změní atmosféru, aby v třetí větě to bylo skutečné Presto, které opět vzývá velké jazzové big bandy. Ke klavíru usedla dvaadvacetiletá Japonka Shion Ota. Shion zatím vystupovala především v Japonsku a její vystoupení v Praze ukázalo, že je to škoda. Na svůj věk má nejen velmi dobrou prstovou techniku, ale dokáže se perfektně vcítit do záměru skladatele. Adagio assai v jejím podání přímo překypovalo citem, zatímco první a třetí věta hýřily barevností. Její modelování úhozu, agogika, celkový výraz byly skutečně procítěné Spolupráce s orchestrem, zvláště v Prestu, byla velmi dobrá.

Obě skladby dirigoval mladý americký dirigent Elias Peter Brown. Elias začal studovat dirigování v sedmnácti letech v Petrohradě, pak přešel na Yaleovu universitu, kterou ukončil s vyznamenáním, aby poté přešel na Royal Music Academy. Prošel řadou MasterClass i asistencemi mnoha dirigentů v Evropě i Asii. V současnosti je asistentem Davida Reilanda u Korejského národního symfonického orchestru a zároveň studuje u Stevena Sloanea na Universität der Künste v Berlíně. Na portfolio šestadvacetiletého mladíka je to docela úctyhodný výkon. Přesto patří k těm, kterým se snaží Mladá Praha pomoci. Byl to jeden ze tří koncertů v letošním roce, kdy Elias stál za dirigentským pultem a nebyl pouhým asistentem. Proto po přestávce zazněl Karneval Antonína Dvořáka. Karneval patří k těm skladbám, které snad zná každý. O to více jsme zvědaví, jak tuto skladbu pojme mladý dirigent z jiného kulturního okruhu.

Elias Peter Brown obstál. Pojal skladbu v rychlejším tempu, dobře pracoval s dynamikou i barevností. Jeho dirigentský projev se mi velmi líbil. Patří k těm dirigentům, kteří skladbu skutečně prožívají, dirigují celým tělem, jejich gesta jsou hned silná, hned jemná. Když jsem přivřel oči, připomínal mi Otakara Trhlíka z dávných časů. Práci mu ovšem usnadnil výtečný výkon Severočeské filharmonie Teplice. Pražské publikum má málokdy možnost poslechnout si regionální symfonické orchestry. A přitom naše vlast jimi oplývá jak málokterý stát. Severočeská filharmonie má úctyhodnou tradici, patří k nejstarším symfonickým tělesům v Evropě, její zakládající listina pochází z roku 1838! Tradice by byla k ničemu, pokud by ji nedoplňovala současnost. Severočeští filharmonici jsou velmi dobře sehraní, není sekce, která by byla slabší. Jejich doprovod sólistky v klarinetovém koncertu byl přímo špičkový. V Karnevalu bych chtěl zase pochválit především první housle, doplňované violoncelly a kontrabasy, v Andantino con moto za výtečné frázování a zvukovou měkkost.

Divil jsem se, proč dramaturgie zařadila Koncert pro housle a orchestr d moll Jeana Sibelia až na konec koncertu. Hned po prvních tónech jsem to pochopil. Finis coronat opus. Jsou hudebníci, kteří se snad se svým nástrojem narodili, a když se rozdával talent, tak ho dostali přehršli. To platí bezesporu o teprve šestnáctileté korejské houslistce Boze Moon. Rudolfinem se nesly první takty Allegra moderata a posluchači snad přestali dýchat. Boha má famózní techniku, ale na své mládí se především dokáže až neuvěřitelně vcítit do skladby. Její přednes – to bylo skutečně mistrovské provedení. Na úspěchu se podíleli i jednotliví hráči Severočeské filharmonie. Však je také dirigent „vyvolával“ podle jednotlivých skupin, aby si užili bouřlivý potlesk publika.

Foto: ilustrační – fb festivalu, Pražké jaro / Ivan Malý, Fb Shion Oty, Jana Plavec, archiv E. P. Browna