„Zcela přesně kopírovali gesta svého dirigenta. Jeho plynulé a klidné pohyby pažemi sváděly muzikanty k nejrůznějším artikulačním obměnám, ať už se jednalo o táhlé legatissimo, nebo decentní non legato.“

„V Dies irae překvapivě mile zapůsobily kulaté vrchní tóny sopranistek, čímž se umocnila sametovost barvy celého vokálního uskupení.“

„Hráči byli komunikačně skvěle propojení, neboť i bez dirigenta zvládali mnohé agogické změny a jednotlivé proměny nálad a charakteru. Jejich hra se stala de facto synonymem propracovanosti.“

Musica Florea je souborem majícím už třicetiletou uměleckou praxi a za svou píli sklízí nejen ovace posluchačů, ale rovněž se stává vyhledávaným společníkem předních českých i zahraničních sólistů. Vsází na stylově poučenou interpretaci a také hru na dobové nástroje. Nejinak tomu bylo v nedělní podvečer 9. října, kdy s těmito instrumenty rozezněli uchvacující prostory baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby. Vyznamenali se také jejich pěvečtí kolegové z Collegia Florea. Společně nastudovali vokálně-instrumentální díla Jana Křtitele Vaňhala, jehož tvorbu přednesli s pozoruhodnou přirozeností a pokorou. Jako sólisté se představili kontratenorista Filip Dámec, altistka Sylva Čmugrová, tenorista Hasan El-Dunia a basista Martin Vacula.

Okázalou krásou zvuku zahájili koncert s Requiem Es dur Jana Křtitele Vaňhala. Pro někoho možná méně známý skladatel, ve své době však perspektivní osobnost, jejíž cesty směřovaly do Vídně, kde se stýkal dokonce s místními hvězdami Mozartem a Haydnem a dalšími zajímavými osobnostmi. Jemně vychutnávané tóny smyčců střídala uchu příjemná barevnost hlasů sboristů. Ti obzvláště dbali na artikulaci a společné doslovování konsonantů. Zcela přesně všichni kopírovali po celou dobu nedělního vystoupení gesta svého dirigenta a mimo jiné zakladatele souboru – Marka Štryncla. Jeho plynulé a klidné pohyby pažemi sváděly muzikanty k nejrůznějším artikulačním obměnám, ať už se jednalo o táhlé legatissimo, nebo decentní non legato či staccato a jejich další variace. Jednotlivé fráze, méně či více rozsáhlé, však nikdy nepřestaly postrádat svou hudební logiku. A instrumentalisté s vokalisty si zjevně bedlivě naslouchali, aby si mohli vzájemně předávat a sdílet hudební myšlenky.

V druhé části rekviem Dies irae překvapivě mile zapůsobily kulaté vrchní tóny sopranistek, čímž se umocnila sametovost barvy celého vokálního uskupení. V následující části Domine Jesu Christe bylo navíc evidentní, jak se zpěváci snaží o co nejzřetelnější artikulaci. Konečně v páté části Pleni sunt coeli se posluchačům představili sólisté. Filip Dámec prozradil svůj velice jemným a světlý odstín hlasu bez jakýchkoli známek rozsahového omezení. Není divu, že spolupracuje s dalšími předními ansámbly soustřeďujícími se na stylově poučenou interpretaci, jako jsou Collegium 1704, Czech Ensemble Baroque nebo Ensemble Inégal a další. Skvělou partnerkou se mladému pěvci stala altistka Sylva Čmugrová a dohromady se jejich alikvóty krásně doplňovaly. Během Agnus Dei sboristé rovněž posluchače obeznámili s tím, jak umějí pracovat s dynamickou škálou, a tak jejich crescenda a decrescenda zněla neméně působivě.

Následující skladba, Symfonie f moll, umožňovala instrumentalistům předvést naplno své dovednosti, a to nejen ty hudební, ale i komunikační. Ihned v prvním taktu jsem však měla dojem, jako kdyby první housle trochu zaspaly a skupinka not tak nezněla příliš srozumitelně, nutno podotknout, že při dalším opakování si tuto pasáž houslistka už pohlídala. I v nejtišším pianu však dokázali členové ansámblu své dynamické rozpětí natolik snížit, aby stále vynikal zpěv houslí. Mimo to byli hráči zcela evidentně komunikačně skvělé propojení, neboť i bez dirigenta zvládali mnohé agogické změny a jednotlivé proměny nálad a charakteru. Jejich hra se stala de facto synonymem propracovanosti.

Ve druhé větě až mozartovského charakteru dominovalo půvabné sólo violy. Ta se potýkala s drobnými intonačními výkyvy, které však neohrozily celkový dojem z nádherné melodické linie. Intonační nepřesnost jako kdyby nahrazovala muzikálním projevem. Obezřetně ji doprovázely ostatní nástroje, jejichž zřetelné frázování bylo slyšitelné i na doprovodné úrovni. A tak i když jste se zrovna zaposlouchali do líbezné violy nebo do souzvuků ansámblu, hudba dávala vždy svůj smysl. Pozoruhodná byla volba velmi pomalého tempa, které však přesto dokázalo udržet pozornost posluchače. Zmínku si zaslouží také dechové žesťové nástroje, které v této části svou zpěvností podpořily celkový kantabilní charakter. S nadhledem muzikanti odehráli rovněž poslední větu Vaňhalovy symfonie a stejně jako i v předešlých částech překvapovali mimořádnou hudební promyšleností snad každé fráze a smyslem pro vzájemnou komunikaci, která jim evidentně umožňovala maximální hudební tvořivost.

Závěrem zazněla Missa C dur, v jejímž obsazení se vystřídaly dokonce některé z dobových nástrojů, a tak se koncert stal vlastně i přehlídkou těchto skvostů, nejen po stránce vizuální, ale také té hudební. Například hoboj v mnoha částech svou pronikavostí vytvářel jakoby doplňující zpěvní hlas dominující nad ostatními. Až překvapivě přirozeně působily hlasy všech sólistů, které místy splynuly a vytvořily podmanivý souzvuk. Rovněž tato čtveřice nepodcenila souhru, která působila přesvědčivě a precizně, o čemž nás přesvědčili například v části Et resurrexit, v níž určité pasáže textu akcentovali zcela jednotně tak, aby vystihli podstatu slova.

Sólový vstup varhan celou mši příjemně obohatil v předposlední části Benedictus. Za drobný nedostatek by bylo možné označit nepatrně nízkou intonaci sopranistek na konci slova „domini“.

Velké uznání si však zaslouží všichni instrumentalisté, kteří svou profesionalitu stvrdili rovněž znamenitým laděním v průběhu celého koncertů, což nemusí být v tak monumentálních prostorech a v chladnějším říjnovém počasí samozřejmostí. Jejich hra se vyznačovala klasicistně přirozeným hudebním projevem, přestože mnohé pasáže dokázaly oslovit také svou hlubokou niterností. Hudba toho večera zkrátka pohladila po duši a vnesla sluneční zář do podzimních dnů.

Foto: Fb festivalu