„S naprosto stejnou pečlivostí, jakou věnoval provedení jednotlivých skladeb v programu s dirigentskou taktovkou, se umělecký vedoucí orchestru věnoval také svým posluchačům.“

„Takové provedení lze brát jako svědectví o zvláštních vztazích mezi lidmi, hladké a citlivé přechody mezi houslovou a violovou sekcí tuto myšlenku sounáležitosti podtrhovaly.“

„Pražští komorní sólisté se nevyhýbají žádnému repertoáru, dramaturgii svých koncertů dobře promýšlejí, není jim lhostejný význam, který je za hudbou.“

Zahajovací koncert sezóny 2022/2023 ansámblu Pražští komorní sólisté, existujícího od roku 1961 a znovuobnoveného v roce 2013 pod uměleckým vedením Radka Baboráka, zazněl v sobotu 8. října. Od letošního roku je těleso rezidenčním souborem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v kostele svatých Šimona a Judy. Tvoří ho sólisté a komorní hráči, koncertní mistři a členové České filharmonie, FOK, PKF, SOČRu, České Sinfonietty, orchestru Národního divadla, v ansámblu hrají také profesoři pražské AMU a Pražské konzervatoře.

Na úvod vystoupil hornista a dirigent, umělecký vedoucí orchestru Radek Baborák s průvodním slovem. Svým osobitým projevem dokázal živě přiblížit historii Pražských komorních sólistů a program koncertu. Z proslovu byl cítit respekt ke zvoleným skladbám, k hudbě jako takové, ke spoluhráčům a k hudební tradici, ať už co se vývoje hudby, nebo vývoje ansámblu PKS týče. Řeč prozrazovala velkorysost i citlivý přístup k publiku – s naprosto stejnou pečlivostí, jakou věnoval provedení jednotlivých skladeb v programu s dirigentskou taktovkou, se umělecký vedoucí orchestru věnoval také svým posluchačům.

První skladba večera, Serenáda pro smyčce e moll, op. 20 od britského skladatele Edwarda Elgara, byla posluchačsky velmi příjemným začátkem a hlubokým svědectvím o profesionalitě ansámblu a dokonalé souhře všech hráčů v něm. Z kooperace interpretů mezi sebou bylo cítit něco zvláštního a vzácného – jakýsi mladistvý esprit, odvaha, jistota, křehkost, ale zároveň síla, a toto všechno umožňovalo víc než jen předat publiku skladby v jejich maximálně věrné podobě. Dokonce víc než vytvářet za pomoci hudby představy o období, ve kterém skladatel skládal, o prostředí, ze kterého pocházel, a o zdrojích skladatelovy inspirace. Takové provedení lze brát jako svědectví o zvláštních vztazích mezi lidmi, o přátelstvích, která trvají, o upřímné a bezelstné komunikaci; hladké a citlivé přechody mezi houslovou a violovou sekcí v první a druhé části Serenády tuto myšlenku sounáležitosti podtrhovaly. Dechberoucí společné tvoření na hlavním tématu skladby a jeho rozvíjení v houslových a violových partech ozvláštnilo kompozici také bohatostí zvukových barev těchto dvou nástrojů v jejím plném spektru. Doprovodné rytmické motivky v provedení PKS organicky zapadaly do hlavních melodií a svým harmonicko-rytmickým vkladem nebyly ani upozaděné, ani příliš dominantní.

Celý soubor jako by dýchal najednou, cítil fráze průzračně, v neuvěřitelném vybalancování mezi přáním skladatele, ušima posluchačů a hudebními vkusy jednotlivých členů souboru. Druhá část serenády Larghetto dojímala až k slzám a natolik zřetelně vykreslila myšlenku skladatele, že bylo téměř možné fyzicky vnímat přítomnost hudby v sále. Na přesvědčivosti provedení měla svůj podíl také intenzita každého tónu a obrovská péče o fráze i v tom nejtišším pianissimu.

Ve třetí části Allegretto chyběly výraznější kontrasty i přes výše zmíněné atributy – větší rytmické i tónové odlišení od první i druhé části by pravděpodobně více vyzdvihlo specifika skladby. Ačkoliv interpretace ansámblu PKS má logické opodstatnění – na závěr třetí části se opět navrací motiv z první části Serenády Allegro piacevole – přesto by nevtíravé oživení tanečních motivů v jiném hudebním kontextu mohlo přispět k suverénnějšímu zakončení kompozice samotné. Byla by škoda nezmínit, že skladatel napsal Serenádu pro svou manželku ke třetímu výročí svatby.

Pražští komorní sólisté se nevyhýbají žádnému repertoáru – hrají skladby od baroka po žijící skladatele v současnosti, dramaturgii svých koncertů dobře promýšlejí, není jim lhostejný význam, který je za hudbou. Také zahajovací koncert sezóny 2022/2023 nabídnul mnoho podnětů i pro ty nejnáročnější posluchače – druhou skladbou večera totiž byl koncert pro housle, klarinet, lesní roh a smyčcový sextet od finského skladatele Aarreho Merikanta. Zde se objevovaly například atonální či polytonální prvky a další specifika hudby z počátku 20. století. Skladba, která jako by zvukově skutečně připomínala atmosféru a krajinu v nehostinných končinách u polárního kruhu – především ve své druhé větě Largo, byla také možností představit se v sólových partech pro houslistu Jana Mráčka, klarinetistu Karla Dohnala a hornistu Radka Baboráka. Ačkoliv se zvukově podařilo vystihnout specifika severské hudby a všichni tři sólisté podali vynikající výkon, celkově jako by intenzita tónu ansámblu poněkud poklesla, a tím i emocionální působení skladby na posluchače.

Po přestávce se hrála hudba zcela jiného stylu – zaznělo čtyřvěté Concerto grosso D dur, op. 1 č. 5 od Pietra Antonia Locatelliho. V této skladbě se sólově představil opět houslista Jan Mráček a také houslista Adam Novák. Typicky barokní zvuk byl umocněn použitím cembala. Velmi dobře vyzněly především rychlé části II. a IV., v druhé části se měkce a zřetelně linula basová linie tvořená hlubokými smyčcovými nástroji a cembalem, poslední část sršela taneční energií, které měli muzikanti na rozdávání vrchovatou měrou. Orchestru se barokní zvuk podařilo napodobit natolik, že dynamické změny ve smyčcových nástrojích v závěru Concerta grossa připomínaly změny jednotlivých rejstříků na cembalu – a to vše v provedení průzračném a zřetelném, dobře a nevtíravě čitelném.

Po téměř desetiminutové skladbě od Pietra Antonia Locatelliho přišla humorná a snad ještě překvapivější stylová změna – provedení Simple Symphony (Prostá symfonie), op. 4 od britského skladatele Benjamina Brittena. Ačkoliv tato skladba vznikla později než Koncert pro housle, klarinet a lesní roh od Aarreho Merikanta, má blíže svou strukturou k tradičnějším formám. Odlišuje se od skladatelů, kteří s hudbou různými způsoby experimentovali. Už v samotných názvech částí je kus sdělení, jak Radek Baborák před provedením skladby lidem v publiku řekl – název první části Boisterous Bourrée lze přeložit jako „Bouřlivé Bourrée“, druhá část Playful Pizzicato znamená „hravé“, Sentimental Saraband (Sentimentální Sarabanda) je nejdelší částí a poslední část Frolicsome Finale znamená „šťastný“ nebo „radostný“ konec.

Simple Symphony přinesla něco zcela jiného než všechny předchozí skladby toho večera. Hudba působila bezstarostně, bezprostředně a hravě, důvodem byl možná také hudební materiál – Benjamin Britten zpracoval motivy ze skladeb svého dětství. Provedení ansámblu opět nejen plně dostálo požadavkům kompozice, ale dokonce je snad předčilo. Byla cítit pospolitost mezi hráči a technická preciznost provedení, která byla patrná především v náročné části Playful Pizzicato. Ona pizzicata ve smyčcových nástrojích na sebe navazovala přirozeně a plynule i přes značnou obtížnost. Svižné tempo jen podtrhovalo technické schopnosti jednotlivých členů souboru. Třetí část, ve které se dvakrát opakoval rozvláčnější díl v silnější dynamice s výraznějším melodickým obloukem a díl v konejšivějším výrazu i dynamice, byla emocionálně tak intenzivní, že lezl mráz po zádech. Radek Baborák skladbu dirigoval s vášní, která se v tomto případě bezezbytku přenesla nejen na členy ansámblu, ale také na publikum. Nezůstalo pouze u sentimentu, skladba se jevila také závažně. Toto se odrazilo i v její čtvrté části Frolicsome Finale, která s tanečním rytmem převážně v mollových tóninách vlastně nepůsobila na první poslech šťastným a radostným dojmem… pravděpodobně to skladatel myslel ještě trochu jinak.

Na posledním místě bych chtěla znovu vyzdvihnout umělecký přístup k pojetí hudby a dramaturgii koncertů Radka Baboráka. Jeho lidský, hluboce profesionální, kultivovaný projev, který ovlivňuje jeho radost z hudby samotné, nelze než obdivovat. A stejně tak viditelně vstřícná atmosféra mezi členy ansámblu přispívala k velmi příjemnému – a přínosnému zážitku pro posluchače.

Foto: Zuzana Bönisch