„Díky neutuchajícímu nasazení a pečlivosti si houslista udržel pozornost po celou dobu Mendelssohnova koncertu.“

„Patočkovo skromné vystupování působilo dojmem, že náročná místa jsou přeci vlastně jednoduchá a hraná s naprostou samozřejmostí.“

„Senzačně zvládnuté tutti fráze i individuální sóla, perfektní souhra a pečlivě vystavěný celek byly významnými ingrediencemi zaručujícími úspěch Brucknerovy symfonie.“

Za malé hudební svátky by se dala považovat dvojice koncertů s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Antona Brucknera v pražském Obecním domě s premiérou ve středeční podvečer. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK dirigoval Ion Marin. Na domácí půdě, ovšem v roli sólisty, vystoupil koncertní mistr tělesa Roman Patočka. Program tvořený dvěma symfonickými díly chytl za srdce nejednoho posluchače a poměrně početné publikum nadchl.

Teprve vloni se Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK poprvé potkal s rumunským dirigentem Ionem Marinem. Ten je přitom uznávaným a ceněným mistrem v oboru, především pak specialistou na symfonický repertoár. Kombinace jeho jména a jména Antona Brucknera ve spojení se čtvrtou, „Romantickou“ symfonií Es dur tedy působila lákavě už z plakátu. Hned nato pak Roman Patočka zval kolemjdoucí na své provedení Mendelssohnova Houslového koncertu e moll, op. 64. Mnozí neodolali a Smetanovu síň Obecního domu navštívili. Dobře udělali.

Mendelssohn byl na program zařazen jako první, a tak publikum natěšené na dobře známé melodie nebylo dlouho napínáno. Jedno z nejslavnějších houslových děl vůbec vzniklo v rozvíjejícím se období romantismu, orchestr je proto ještě poněkud komorněji obsazený. Koncert je však na svou dobu dosti inovativní, mistrně prokomponovaný, a především plný emocí, a to hned od prvního taktu. Houslista Roman Patočka nasadil pevný tón a přesvědčivý výraz, kterým ihned vtáhl všechny přítomné do středu dění. Díky neutuchajícímu nasazení a pečlivosti si udržel pozornost po celou dobu.

Výrazný, přesto však kulatý tón Patočkova nástroje se příjemně pojil s orchestrem, díky čemuž proud hudby působil celistvě a přirozeně dynamicky. Tu a tam trochu vyčnívaly trubky, což víceméně odpovídalo jejich vyvýšenému posazení. Krásně ovšem vyzněly melodie v dřevěných dechových nástrojích přebírané sólovými houslemi a naopak. Každý detail byl hudebníky v čele se sólistou a dirigentem pečlivě odhalený a ztvárněný tak, že hudbě bylo krásně rozumět a současně se nikam neztratila naléhavost hlavního tématu ani klid a zpěvnost tématu druhého a celé druhé věty.

Třetí věta se zpočátku nesla v duchu vzájemného přibližování se společnému tempu, čemuž možná mohl předejít dirigent, pokud by chápání věty přizpůsobil spíše originálně psanému čtyřdobému metru než dvoudobému, které se však často v této skladbě zavádí. Neznamená to ovšem, že by hudba postrádala náboj či jiskru. Obdivuhodný byl také výkon sólisty po technické stránce – Patočkovo skromné vystupování působilo dojmem, že náročná místa jsou přeci vlastně jednoduchá a hraná s naprostou samozřejmostí. Společný výkon všech hudebníků byl uzavřen patřičně slavnostně a s radostí přenesenou i na jásající publikum.

Sólista obdařil obecenstvo přídavkem Recitativ a Scherzo-Caprice Fritze Kreislera, čímž poměrně dramaticky utekl náladě i stylu Mendelssohnova koncertu. Stvrdil však své mistrovství v pohybu po hmatníku i mezi žabkou a špičkou, a to opět skromným způsobem bez zbytečných, ovšem nezřídka praktikovaných, teatrálních doplňků. Přestávkou Patočkovi tentokrát práce skončila, jeho kolegové z domácího orchestru však po přestávce nastoupili, aby provedli avizovanou Brucknerovu symfonii.

Téměř o čtyřicet let mladší dílo s sebou přineslo v porovnání s Mendelssohnovým koncertem o poznání novější prvky v podobě bohatě obsazeného orchestru včetně početné žesťové sekce, rozsáhlé evoluční pasáže či bohatou chromatickou harmonii využívající neotřelé spoje. Společnou vlastností obou uvedených skladeb je ovšem všeobecná krása ryzí hudby, která je plodem několikaleté pečlivé autorské práce. Brucknerova symfonie pochází z doby, kdy mezi skladateli tehdejší Evropy panovala neshoda v otázce programní a absolutní hudby. Ačkoliv Bruckner sám představil skutečnosti, které mu byly inspirací při komponování tohoto díla (například probouzející se město či lovecká hostina), nesleduje svou hudbou konkrétní příběh, a stojí tedy mimo zmíněný spor – možná ovlivněn myšlenkami obou táborů.

Dirigent Ion Marin i orchestr působili dojmem, že se cítí v Brucknerově hudbě jako doma. Senzačně zvládnuté tutti fráze i individuální sóla, perfektní souhra a pečlivě vystavěný celek byly významnými ingrediencemi zaručujícími úspěch. Hudba působila chvílemi zasněně, jindy zase zpěvně, tanečně, mnohdy také dramaticky. O efektní vstupy se postarala žesťová harmonie, která s výrazným, ale kultivovaným tónem a v neposlední řadě průzračnou intonační čistotou vždy vyplnila celý velký sál zvukem, až z toho mrazilo v zádech. Více než hodinová symfonie tak neustále přinášela další a další zvraty a návraty, díky čemuž uplynula jako voda. Publikum bylo nadšené a večer zakončilo dlouhým potleskem.

Foto: Petr Dyrc