„Jak realizovat varhanní koncert v sále, kde varhany nejsou? Překvapivě jednoduché. Prostě je tam přineseme a postavíme.“

„Pozitiv pochází z počátku 18. století. Od 20. století byl složený v bednách a v roce 2000 ho koupil Pavel Černý a nechal ho zrestaurovat.“

„Na osmou skladbu ohlásil kalkant Ondřej Múčka, že už je unavený, a žádal muže v publiku, aby ho někdo vystřídal.“

Barbara Maria Willi uvádí svůj cyklus staré hudby podevatenácté. Ve čtvrtek 6. října se koncert musel konat ve Sněmovním sále Nové radnice. Vystoupil varhaník Pavel Černý, který hrál na vlastní pozitiv skladby barokních autorů od nejstarších dochovaných až po Bohuslava Matěje Černohorského. Kalkantem a moderátorem mu byl Ondřej Múčka. Ukázky prokládal zajímavostmi z historie stavby varhan a zapojil do prezentace i obecenstvo. Vznikl z toho poutavý a zajímavý večer, strávený mezi přáteli.

Koncert cyklu Barbara Maria Willi uvádí… se konal ve čtvrtek 6. října. Jeho stálé zázemí, Konvent Milosrdných bratří, však prochází rekonstrukcí, a tak nové útočiště našla umělkyně a děkanka Hudební fakulty JAMU ve Sněmovním sále Nové radnice, kam pozvala své příznivce na koncert. Jenže jak realizovat varhanní koncert v sále, kde varhany nejsou? Překvapivě jednoduché. Prostě je tam přineseme a postavíme…

S tímhle na první pohled jednoduchým řešením přišel Pavel Černý, varhaník a pedagog, který na varhany nejen umí hrát, ale umí je i postavit, a jde-li o historické kusy, i zrekonstruovat. A to je právě případ varhan, které nechal donést a postavit do Sněmovního sálu Nové radnice. Sál, ve kterém pravidelně probíhají schůze zastupitelstva města, se tak proměnil v koncertní síň, ve které byl postaven přenosný varhanní pozitiv.

Pozitiv pochází z počátku 18. století a postavil je někde v Čechách neznámý varhanář. Od 20. století byl nástroj složený v bednách a v roce 2000 ho koupil varhaník Pavel Černý a nechal ho v Nizozemí zrestaurovat u mistra varhanáře Jana van Rossuma a podle svých slov se aktivně na rekonstrukci podílel. Nástroj má autentické píšťaly a odpovídá asi osmině klasických chrámových varhan. Varhanář podle tohoto pozitivu posléze postavil přesnou kopii, která se nachází na univerzitě v Berlíně. Nástroj má 225 píšťal a pět rejstříků, které jsou na boku a nastavují se rukama. Má rovněž na boku otvory, kterými se dá provléct tyč, a podle toho se usuzuje, že se kdysi nosil v procesí. Nejatraktivnější jsou jeho měchy, má dva, ukryté ve spodní části skříně, které se ovládají rukama kalkanta, které proti sobě tahají za kožené popruhy a musí se tak dít při soustředěné a přesné koordinaci. Vzduch se reguluje do píšťal prostřednictvím klaviatury na přední části varhan, která je z jednoho kusu ořechového dřeva s mahagonovými a slonovinovými intarziemi. Ladění nástroje je o půl tónu níž oproti dnešku a půltóny jsou nerovnoměrné. Inu, vždyť Bachův Dobře temperovaný klavír ještě nebyl na světě. Zvuky, které se z nástroje linou, jsou užší a mají málo alikvotních tónů, což mnohdy varhaník zahušťoval přezníváním akordů a doplňováním tónů.

Jak se na varhany hraje, předváděl varhaník nejprve na nejstarším zápise pro varhany kolem roku 1400 ve stylu Ars Nova, který se našel v Rakouské národní knihovně ve Vídni. Je údajně spojen s Brnem, neboť v kostele svatého Jakuba se našel rukopisný zápis stejného hymnu, ale jen jednoho hlasu, nejspíše pro zpěv. Po této kuriozitě zazněly dvě ukázky ze Starobrněnské varhanní tabulatury Toccata a Canzona ze Starobrněnské sbírky, kterou kompletuje varhaník od svatého Salvátora Robert Hugo. Po těchto anonymních skladbách byli představeni postupně skladatelé, varhaníci, kteří působili na přelomu 16. a 17. století v Itálii. Girolamo Frescobaldi a Tocata per l´Elevazione III, Johann Jakob Froberger Canzon in C, Alessandro Poglietti Ricercar primi toni, který je celý postaven na prvním církevním modu, dórské stupnici. Franz Matthias Techelmann byl varhaníkem u svatého Michala ve Vídni a narodil se ve Dvorcích na Moravě. Jeho Toccata in a už má velebný ráz, je to malá fuga, jejíž hlasy se dohánějí a přeznívají a jsou podpořeny hutnými akordy.

Na osmou skladbu ohlásil kalkant Ondřej Múčka, který měl také průvodní slovo, že už je unavený, neboť jde o činnost namáhavou, srovnatelnou se cvičením v posilovně, a žádal muže v publiku, aby ho někdo vystřídal. Zda šlo o domluvenou akci, nebylo poznat, ale po chvíli se z publika zvedl starší, sportovně vyhlížející muž a nechal se zaškolit do činnosti kalkanta. Poté varhaník začal hrát Passacagliu saského varhaníka Johanna Caspara Kerlla z Adorfu (městečka za hranicemi, které sousedí s Chebem), který působil v Mnichově a ve Vídni. Jeho Passacaglia má pomalou melodickou linku, kterou variuje prostřednictvím ozdob a virtuózních běhů. Kalkant se osvědčil a dostal nabídku k dalším koncertům. Vyklubal se z něho MUDr. David Štěpán, velký fanoušek a podporovatel koncertů Barbary Marii Willi.

Následovala Canzone Georga Reuttera staršího, varhaníka dómu svatého Štěpána ve Vídni, která cituje a následně variuje velikonoční píseň Christ ist erstanden. Johann Speth působil v Augsburgu, kde vydal sbírku Ars Magna Consoni et Dissoni a úvody a mezihry k chorálu Magnificat. Zaznělo Magnificat quinti toni, prokládané přednesem textu a cappella, čehož se ujal kalkant. Minoritský kněz Bohuslav Matěj Černohorský působil v Padově a z jeho skladeb se dochovaly mnohdy jen fragmenty, a to v opisech z 19. století. Fuga a moll se dochovala jen jako fragment na pražské konzervatoři, chybějící části dokomponoval varhaník Pavel Černý.

Koncert zakončila Toccata prima ze sbírky Apparatus Musico-Organisticus varhaníka ze 17.století Georga Muffata. Studoval v Paříži a poté zcestoval téměř celou Evropu, včetně Prahy a Kroměříže. Jeho sbírka obsahuje dvanáct toccat, každou v jednom církevním modu. Na závěr koncertu zazněla jeho první Toccata prima, vážná a slavnostní, při které dokázal Pavel Černý vyloudit z malých přenosných varhan plný zvuk, který si nezadal s varhanami chrámovými. Publikum chtělo slyšet víc a následovaly přídavky. Ten první byl variací na krátký motiv kukačky, což byla variace varhaníka. Opravdovým závěrem bylo Preambullum C dur Jiřího Ignáce Linka, který působil v Bakově nad Jizerou a jehož osud se podobal mnoha jiným chudým českým kantorům, podobně jako Jana Jakuba Ryby. Přesto zanechal hodně krásné hudby, která až dnes získává rehabilitaci.

A kde byla Barbara Maria Willi? Výjimečně se tohoto prvního koncertu nezúčastnila, omluvila se pro vytíženost – ale my víme, že Hudební fakulta finišuje s přípravami na oslavy pětasedmdesátému výročí vzniku JAMU. A taky víme, že další koncert bude opět ve Sněmovním sále, a to ve čtvrtek 3. listopadu, a že na něm už bude autorka cyklu účinkovat.

*******

Foto: Jiří Sláma