„Jaromíru Weinbergerovi, kterého po ročním působení v Americe dostihl stesk po domově, nabídl libretista Miloš Kareš po jeho návratu do Československa veselou, značně dojemnou a docela dost bizarní vyprávěnku.“

„Babinský, hybatel děje, je vlastně málem hlavní postavou… Prvnímu premiérovému obsazení však vévodil jen zčásti, mohl by totiž být ještě mnohem větším šejdířem.“

„Inscenace je povýšena Vladimírem Morávkem za využití prvků hravosti i nenápadné parodie k představení, jehož kouzlu současný divák nakonec překvapeně docela rád podlehne.“

Opravdové dudy se v opeře neozvou, i když se jmenuje Švanda dudák. Přesto je plná barvitého hudebního arzenálu, včetně silných odkazů k lidové písni. Režisér Vladimír Morávek rozehrál skoro sto let starou hudební pohádku zábavně, nápaditě a vkusně. Dílo Jaromíra Weinbergera, hojně hrané na přelomu dvacátých a třicátých let v Evropě i v Americe a pak odsouzené k zapomenutí, se konečně vrátilo tam, odkud vyšlo – do pražského Národního divadla. Proč ne. Hlásí se k českým hudebním, literárním a divadelním tradicím i k lásce k rodné zemi.

Coby českého Žida ho neuváděli nacisté, jako Američana a údajného eklektika a epigona pak komunisté. Když konečně tři desetiletí po návratu ke svobodě dozrála v Praze zvědavost a odvaha tento posluchačsky a divácky hodně přístupný protějšek provokativní meziválečné avantgardy oživit, uvést a poznat, zasáhl ještě covid. Čtvrteční premiéra, velmi vstřícně publikem přijatá, se tedy ve „zlaté kapličce“ nakonec uskutečnila až po dlouhých pětadevadesáti letech od té první.

Inscenace Weinbergerova Švandy dudáka, za kterou s režisérem Vladimírem Morávkem stojí dirigent Zbyněk Müller, scénograf Martin Chocholoušek a výtvarnice kostýmů Sylva Zimula Hanáková, s nadhledem nechává operu vyznít jako rodinné divadelní představení, jako svérázně miloučké hudební hody, jako komedii i jako plod prvorepublikového vlastenectví. Vyhýbá se možné naivnosti a kýčovitosti, baví i dojme. Kompoziční um tehdy třicetiletého skladatele je zřejmý, ať už se z partitury tak trochu ozývají čeští klasikové, Gershwin, neoklasicismus, on sám… nebo třeba cosi z Janáčka. Bezelstným hudebním středobodem hry je lidová písnička Na tom našem dvoře. Dovede zaznít v roli lyrického vyznání nebo připomínky televizních Zpívánek, ale stejně tak i jako hymnická závěrečná apoteóza. Určuje navíc základní poetiku inscenace, danou pokračováním textu – „…všecko to krákoře“. Ano, už hned před předehrou je divák svědkem etudy nesmělého kohouta a sebevědomé slepičky, která umí kvokat, kdákat i kokrhat. A různých zvířátek se vedle čertů hemží na jevišti i jinde po celý večer víc než dost.

Jaromíru Weinbergerovi, kterého po ročním pedagogickém působení v Americe dostihl v polovině dvacátých let stesk po domově, nabídl libretista Miloš Kareš po jeho návratu do Československa veselou, značně dojemnou a docela dost bizarní vyprávěnku – o dudáku Švandovi, o tom z Tylova Strakonického dudáka, kterého loupežník Babinský poťouchle, podobně jako Mefisto Fausta, vyláká od jeho Dorotky za slávou do světa, kde ho pak dvakrát zachrání: nejdřív před popravou, potom z moci pekla. Hudba a děj se vzájemně střídavě podpírají tak, že je z toho nakonec mnohoznačná a vtipná báchorka.

Scéna se stylizovanými lidovými motivy, s Babinského lesem i pekelnými hrnci nabízí velkou podívanou, hodně se toho děje také v postranních lóžích, pohádkové kostýmy jsou skvělé. Divadlo evidentně myslí i na děti. Inscenace je sice součástí projektu Musica non grata, oživujícího díla autorů pronásledovaných totalitními režimy, zejména tím nacistickým. Avšak v případě tohoto titulu určitě nejde jen o pietní připomínku něčeho, co nedostalo šanci na přirozené zařazení do klasiky. Tady je potenciál repertoárové položky.

Pravda, Švanda dudák zpočátku hudebně i dějově plyne až moc pomalu. Nabízí ale hudebně docela líbivé okamžiky. Když se hrdina dostane do zakletého království, začíná už o něco jít. Babinský překazí popravu a hrou na Švandovy dudy, tedy mocí hudby, zlomí kouzla… Dudáka nicméně, když lže, uchvátí čerti. Loupežník se pokusí získat pro sebe Dorotku, ale marně, a tak se nakonec vydá do podsvětí, aby jí přivedl Švandu zpět. Hlavního pekelníka nejen obehraje v kartách, ale také okrade. Nebyl by ovšem českým Jánošíkem, který bohatým bere a chudým dává, kdyby většinu toho, co získal, zchudlému vládci pekel zase nevrátil… Samozřejmě – až na Švandovu duši.

Skladatel zručně stupňuje pozitivní emoce, dobírá se působivého vrcholu s mohutným sborem, přidává šikovně napsanou orchestrální fugu, nachází idylické rozuzlení. Naštěstí je ale z jeho přístupu cítit odstup. I když nejde o žádnou modernu, vážně míněnou romantickou operu přece jen nenapsal.

Babinský, hybatel děje, je vlastně málem hlavní postavou… Prvnímu premiérovému obsazení však vévodil jen zčásti, mohl by totiž být ještě mnohem větším šejdířem. Martin Šrejma zvládá i vypjaté polohy dobře, ale přece jen nevládne tak velkým hlasem a charismatem. Naopak Jiří Brückler dodal titulní roli po herecké stránce ušlechtilost a po té pěvecké opravdu vzorově krásné, znělé a lahodné vedení vokální linky. Jana Šrejma Kačírková vyzpívala nelehký part Dorotky výborně a neméně dobře ji zahrála. Jako zlá královna excelovala Ester Pavlů. V roli čerta, mazaného, ale dost prostoduchého, dominoval však celé poslední třetině představení v pekelné scéně Jiří Sulženko. Zahrál i zazpíval Lucifera s potěšením, inspirovaně a zábavně, opravdu výstižně.

Dílu kdysi pomohl ještě třetí autor, literát Max Brod, když je brzy po pražské premiéře nejen přeložil do němčiny, ale také dramaturgicky poupravil k větší věcnosti. Otevřel Winbergerově pohádce cestu ke dvěma tisícům představení po světě, včetně Metropolitní opery v New Yorku. Právě tato verze, dávaná před válkou i v Praze, je základem nynější inscenace, povýšené Vladimírem Morávkem za využití prvků hravosti i nenápadné parodie z dobově podmíněného pokusu o lidové divadlo k představení, jehož kouzlu současný divák nakonec překvapeně docela rád podlehne.

Foto: Ilona Sochorová, Serghei Gherciu