úterý, 04 říjen 2022 17:29

Petr Popelka jako král agogiky – hudby žijící a dýchající

Autor:

„Tak daleko Schönberg ještě nedošel, ale přesto je čtyřicetiminutová partitura plná temných proudů, vášní a expresivních výkřiků“

„Impresionista Debussy uchopil námět v opeře Pelléas a Mélisanda o tři roky dříve podstatně jinak, snově a neskutečně, jako tajemný výjev mimo čas a realitu. A především jemněji.“

„Petr Popelka rozhlasové symfoniky vybudil k nevídanému výkonu.“

 

0125

 

Inaugurační koncert Petra Popelky jako nového šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu měl v pražském Rudolfinu v pondělí dvě poloviny. Jako tu líbivější Brahmsův Houslový koncert, jako tu posluchačsky náročnější pak Schönbergovu symfonickou báseň Pelléas a Mélisanda. Zvláště druhá část večera dala plně vyniknout Popelkovým muzikantským přednostem: jasnému názoru, upřímnému entusiasmu, energičnosti a inspirující gestické náruživosti.

Symfonická báseň Pelléas a Mélisanda patří ještě do pozdně romantického období Arnolda Schönberga. Respektive do období, kdy se vyjadřoval více méně v rámci dosavadních tradic, i když už u hranic tonality. Skladba zazněla poprvé ve Vídni v roce 1905. Později se vydal cestou, kdy jeho hudba pocitové jistoty tonálního ukotvení čím dál víc opouštěla, až nakonec přišel jako skutečný novátor a vynálezce se systémem dvanácti rovnoprávných tónů a jejich přísně organizovaných řad. Důsledné uplatnění těchto principů stálo u vzniku hudby zcela atonální, abstraktní, odosobněné. Invence vedená dosud při komponování v souladu s lidskými emocemi se dostala do podřízené pozice vůči matematickým principům, věcnosti, racionalitě.

 

007

 

Ve zhudebnění příběhu, který v předchozím desetiletí přinesl v divadelní hře Pelléas a Mélisanda symbolista Maurice Maeterlinck, takhle daleko Schönberg ještě nedošel, ale přesto je čtyřicetiminutová partitura plná temných proudů, vášní a expresivních výkřiků. Král Golaud si přivedl odkudsi z lesů Mélisandu, dívku bez paměti, která zemře poté, co porodí dítě. A král už se nikdy nedozví, jestli svého bratra Pelléa nezabil v žárlivosti zbytečně; vždyť nemá důkazy o nevěře, jen zaslechl slova jeho vyznání… Impresionista Claude Debussy uchopil námět ve stejnojmenné opeře o tři roky dříve podstatně jinak, snově a neskutečně, jako tajemný výjev mimo čas a realitu. A především jemněji. Schönbergova partitura je naopak plná naléhavých až drásavých momentů, jeho hudba málokdy pokojněji spočine. Je přitom členěna do nedlouhých úseků a epizod, které se přerývaně hrnou dál a dál, neklidně a horečnatě.

Petr Popelka musel rozhlasovým symfonikům předávat desítky podnětů v každé minutě – a dokázal to. Rozvrásněnou skladbu, mající občas až podobu úryvků hudby doprovázející divadelní hru, táhl neúnavně s velkou neutuchající silou kupředu, podněcoval nové a nové agogické a dynamické změny, poryvy, nárazy, výpady a ústupy. Tím spíše, že jsou k dispozici jen malé plochy, protože hudební proud z dílčích extází ihned utíká – aniž by se, až na dvě tři krátké výjimky, opravdu rozvinul – je těžké vyjádřit plynulost a dramatičnost. Jemných míst bylo také málo, o to zajímavě se jednou jako závan ozvalo ševelivé dýchnutí harfových rozkladů. Dobrou práci odvedla ve velkých úkolech celá bohatě obsazená sekce dřevěných dechových nástrojů, značnou intenzitu dokázaly vyjádřit mohutně a intenzivně znějící smyčce… Ozvaly se veselejší epizody i temná místa, převážila však exprese, aniž by se jí daly nějak snadno přiřadit konkrétní obrazy.

 

010

 

Tato symfonická báseň směřující k moderně je velkolepým, ale abstraktním vyprávěním. Její volba pro inaugurační koncert svědčí o umělecké odvaze, přímočarosti a bezelstnosti Petra Popelky. Orchestr vybudil k nevídanému výkonu. A sám se stal nekorunovaným králem agogiky.

Brahmsův Houslový koncert, plod prázdninového pobytu v Pörtschachu u Wörthersee na jihu Korutan v roce 1878, je vzácným příkladem muzikality převyšující virtuozitu, ušlechtilosti povýšené nad spontaneitu, vedle Beethovenova Houslového koncertu příkladem toho nejkrásnějšího možného kompozičního nakládání s vymazlenými poměry mezi sólovou linkou a orchestrálním předivem. Petr Popelka modeloval symfonickou tvář díla podobně nápaditě, zajímavě, pozorně a detailně, jako potom Schönbergovu partituru, ovšemže s menší vervou, protože expresionistických hran Brahms opravdu nedosahuje.

 

004

 

Frank Peter Zimmermann však asi neměl tak úplně svůj den. Jak si jinak vysvětlit, že sólista světového renomé nedodá Brahmsově hudbě dostatečně a jedinečně na sváteční zajímavosti a že se dopustí tolika intonačně rozostřených míst… A nenapravil matnější dojem ani v bachovském přídavku, co do technické dokonalosti rozhodně ne stoprocentním a výrazově nehezkém, zbytečně rozkolísaném. Ve srovnání s Veronikou Eberle, která na Dvořákově Praze na konci září nádherně podala Bartókův 1. houslový koncert, i ve srovnání s Lisou Batiashvili, která pak – rovněž v Rudolfinu – minulý týden s Českou filharmonií ideálně dokonale provedla Beethovenův Houslový koncert, dopadl Frank Peter Zimmermann tentokrát nedobře, dost daleko za nimi…

 

001

 

Z programu inauguračního koncertu, z jeho provedení a z šéfdirigentova rozevlátého povzbuzování proměn hudby by se mohlo zdát, že Petr Popelka je především romantik. Za týden nicméně řídí vedle Dvořáka také Stravinského a Martinů a během zimy dojde na jeho koncertech i na současné autory. Nedá se tedy nijak zjednodušeně uvažovat o jeho preferencích. Zřejmé je pouze to, že diriguje celým tělem a celou duší. Tak zaujatě a naplno, tak efektivně a zajímavě, že kdyby byl zpěvák a používal své tělo stejně marnotratně, byla by na místě obava, aby nepřišel brzy o hlas. Snad to po fyzické stránce takhle prvoplánově v příčinách a důsledcích dirigenti zařízené nemají…

A snad Petr Popelka vydrží u rozhlasových symfoniků i déle než ty tři roky, které zatím podepsal. Zatím vše nasvědčuje tomu, že by jim to mohlo velmi dobře dohromady fungovat; bylo by škoda o něco podobného brzy zase přijít.

 

005

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.