„Na události institutu Prague Music Performance chodím už leta. Organizuje totiž mimo jiné vzdělávací akce světové kvality, které v českém vysokém hudebním školství dlouhodobě chybějí.“

„Přítomná paní Zuzana Moravcová musela být právem pyšná na mravní sílu svého životního partnera, dnes tak málo samozřejmou.“

„Ačkoliv záměr a program slibovaly zajímavou událost, z výsledku jsem byl rozpačitý.“

Prague Music Performance znovu spojil síly s Českou filharmonií, aby představil nový vzdělávací cyklus, který podle slov pořadatelů navazuje na mistrovské kurzy, přednášky a semináře významného klavíristy Ivana Moravce. Projekt v Sukově síni Rudolfina zahájil Boris Giltburg přednáškou a půlrecitálem se zaměřením na klavírní sonáty Ludwiga van Beethovena.

Na události institutu Prague Music Performance chodím už leta. Kromě jiného totiž organizuje vzdělávací akce světové kvality, které v českém vysokém hudebním školství dlouhodobě chybějí. Bez přehánění a s čistým svědomím můžu za sebe říct, že některé z nich pro můj vztah k hudbě měly naprosto zásadní význam (vzpomínám zejména na mistrovské kurzy Leona Fleishera a Alfreda Brendela). V případě koncertu Anthonyho Braxtona, který byl také pořádán institutem, si troufám mluvit i za ostatní – na celé řadě mladých českých hudebníků byl znát vděk za to, že mohli sdílet podium se žijící legendou. Jejich nový projekt, Akademie Ivana Moravce, v podstatě slibuje podobný obsah, který nám pořadatelé poskytovali v minulosti, ale k tomu je navíc zaštítěn symbolickou hodnotou jména našeho největšího klavíristy. Je mi to velmi sympatické; kultivováním Moravcova odkazu a přidělením jeho jména ke kulturním událostem vysoké úrovně je zároveň vyjádřena pokora vůči interpretovi, na jehož uměleckých kvalitách se shodl celý svět.

Na úvod programu nechal moderátor Marek Šulc jako takové motto pustit úryvek z rozhovoru s Ivanem Moravcem, ve kterém se prostřednictvím citace z Larsenovy knihy vymezuje vůči nafoukanosti a ošklivosti slova „já“. Pan moderátor dále navázal mimo jiné výrokem Jana Bartoše o tom, jakou minimální péči Ivan Moravec věnoval svému PR. Přítomná paní Zuzana Moravcová musela být právem pyšná na mravní sílu svého životního partnera, dnes tak málo samozřejmou.

Následovala kombinovaná přednáška a krátký recitál Borise Giltburga, umělce, který se poslední roky vyskytuje v Praze často. Přednášky o Beethovenových klavírních sonátách už ve světě nejsou ničím neobvyklým, koneckonců ani samotné nastudování všech dvaatřiceti sonát. Pro Česko ale určitě nejde o zanedbatelnou událost, protože u nás tato disciplína takové zastoupení nemá: z přednášek mě v tuto chvíli napadá jen Brendelův náhled na pozdní sonáty v minulé sezoně PMPIF, a pokud jde o to nastudování, v současné době podle mých informací nemá žádný Čech v repertoáru kompletní cyklus. Giltburg se je při příležitosti Beethovenova výročí v roce 2020 rozhodl naučit všechny a rovnou je také natočit pro label Naxos. Vůči pražskému publiku se tedy v určitém smyslu dostává do dominantního postavení a je jedině zdravé předpokládat, že ví něco, co my ne.

Samotná přednáška se opravdu v určitém smyslu nesla v duchu Moravcova motta. Z Giltburga vyzařoval dětský zájem o hudbu, snad i touha své nadšení sdílet s posluchači. Napadlo mě, že jeho závratná pracovitost pravděpodobně nemá zištný původ, neupozorňuje na sebe a je hnán kupředu zájmem o podstatu umění. O Beethovenově mistrovském cyklu se vyjadřoval velmi plynnou angličtinou, avšak trochu neuspořádaně. Vždy si v nějaké konkrétní sonátě vybral zajímavé místo, kterému věnoval pozornost, a pak se zdánlivě náhodně přesunul k další skladbě. Snad mě čtenář nebude podezírat ze snobství, ale těmi zajímavými místy mám na mysli takový ten folklor, který klavíristi – a ti tvořili podstatnou část publika – znají nejen z hodin dějin klavírní literatury, Wikipedie a přednášek Andráse Schiffa. Možná mířil na jinou cílovou skupinu, než byla přítomná? Jeho hlavní lákadlo spíš spočívalo v nakažlivém nadšení a hráčské zkušenosti; v mých očích stoupla jeho autorita pokaždé, když dokázal z libovolné Beethovenovy sonáty ilustrovat to, o čem mluvil, hudebním úryvkem. Z toho důvodu bych si přál mít možnost většího náhledu do Giltburgovy kuchyně, znát jeho výrobní tajemství a osobní zkušenost se skladbami – ta je jen jeho vlastní a nikdo mu ji nevezme. Koneckonců jeho blogové příspěvky ukazují, že to tak často dělává, jen se tentokrát zrovna rozhodl to udělat povšechněji. Giltburgova přednáška měla funkci spíš nadšeneckou, popularizační. Je potřeba Beethovenovy sonáty popularizovat? Nemám na to jednoznačnou odpověď, a tak tuto otázku nechám otevřenou.

Po přednášce ze sebe Giltburg urychleně sejmul mikrofon a bez pauzy šel zpět na pódium, aby dvě ze sonát zahrál v celku. Myslím si, že pro posluchače by byla alespoň malá přestávka osvěžující, ale prý šlo především o jeho vlastní volbu, snad aby neztratil napětí. Osobně jsem ale délku programu vstřebal bez potíží. Sonátu As dur, op. 26, hrál Giltburg s velikým smyslem pro kontrast: poměrně jednotnou první větu rozsekl choreograficky prudkým gestem ruky a volbou rychlého tempa ve druhé větě, i tempo finální věty po pohřebním pochodu bylo velmi živé. Ačkoliv z větších sálů Giltburga nemám spojeného s velikými forte, v Sukově síni byly všechny potřebné dynamické kontrasty, hlasité pasáže byly hrány s velikou jistotou v klávesách. Zaujala mě tremolová pasáž ve střední části třetí věty, která mi tak často zní vypočítaně, didakticky, zatímco u Giltburga oživla v důsledku časového rozjíždění a vnímavé pedalizace. Příliš mě ale nenaplňovaly kantilénové pasáže, typicky třeba v první a poslední variaci první věty – zpěvných kvalit dosahoval především co nejlepší možnou návazností následujícího tónu na předešlý, ale chyběla mi určitá kuráž v přidělování různé hodnoty různým tónům, zkrátka takový ten druh troufalosti, který se podílí na hluboce osobním zážitku. I v další skladbě v tónině As dur, Sonátě, op. 110, se střídaly obdivuhodné momenty (pianissimo ve druhé fuze, dávkování na pověstných opakovaných tónech A) s obecnou objektivitou. Oproti Sonátě, op. 26, tady však v některých částech navíc ještě přibyla určitá hráčská nejistota, kvůli které jsem byl trochu podezřívavý vůči jeho očím zabořeným do tabletu.

Ačkoliv záměr a program slibovaly zajímavou událost, z výsledku jsem byl rozpačitý. Giltburga na pražských pódiích slýcháme běžně a na základě mnohých zkušeností nemám obavu o jeho svědomitost v pracovním nasazení. Možná šlo o jeho premiéru v přednášení? Anebo snad jen v tomto konkrétním případě přecenil svoje síly? Když nahlédnu do jeho koncertů v sezoně, téměř na každém má hrát jiný program… Každopádně ať už byl formát přednáškového recitálu doručen více, nebo méně, příště na takovou akci stejně rád půjdu znovu a těším se na další body programu Akademie Ivana Moravce, především na mistrovský kurz Alfreda Brendela na Schubertův Smyčcový kvintet C dur s Kukal Quartetem a Tomášem Jamníkem.

Foto: Marek Bouda