„Lisa Batiashvili – ani stopa po čemkoli vnějškovém, ani trocha nadbytečné virtuózní okázalosti.“

„Oč menší, opravdu stylové, bylo obsazení orchestru v Beethovenovi, o to větší těleso pak nastoupilo po přestávce k provedení druhé skladby večera.“

„Ve zvukomalbě je proti plátnu Straussovy Alpské symfonie Smetanova Vltava miniaturou…“

Česká filharmonie otevřela 127. sezónu zdařilým, hudebně hodnotným způsobem: dvěma velkými díly a s dvěma významnými umělci. Šéfdirigent Semjon Byčkov je pražskému publiku dobře znám. Houslistka Lisa Batiashvili sice v Praze už jednou účinkovala, ale jen ve streamu v době pandemie. A tak nyní s filharmoniky vystoupila poprvé standardně, před plným sálem. Po Beethovenově Houslovém koncertu přišla na řadu Straussova Alpská symfonie. Dva monumenty německé hudby – a opravdu krásně zahrané.

Od prvních nenápadných úderů tympánu, mimochodem na samém začátku skladby značně nekonvenčních, je Koncert D dur Ludwiga van Beethovena mimořádnou skladbou. Dílo z roku 1806 čekalo na obecné rozpoznání svých hodnot čtyři desetiletí, dnes je dávno jasné, proč: daleko přesahuje dobu vzniku. Provedení, jaké nabídla Lisa Batiashvili s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, bylo v té souvislosti zřídka slýchaným vystižením podstaty této ušlechtile krásné skladby.

V paměti zůstává z provedení kontrastnost neskonalé líbezné, ale nepřeslazené lyriky sólového partu s nenápadně masivnějšími, ale nezatěžkávanými plochami orchestru, vlasová pianissima, kouzelná pozastavení, celkový klid provedení vycházející od sólistky… Emotivnost provedení se v jejím pojetí odehrává v artikulačních detailech, romantizující prvky byly jemné, celkově imponujícím způsobem převládala cudná uměřenost, svítivý tón nesoucí se nad vším okolo.

Ani stopa po čemkoli vnějškovém, ani trocha nadbytečné virtuózní okázalosti. Beethovenův Houslový koncert byl ve středu večer ve Dvořákově síni nekonečně krásný, ztišený a zpomalený, v nedlouhé finální větě hravý, interprety ve vzácné shodě pečlivě v celém průběhu ošetřený.

Oč menší, opravdu stylové, bylo obsazení orchestru v Beethovenovi, o to větší těleso pak nastoupilo po přestávce k provedení druhé skladby večera, Straussovy Alpské symfonie. Rudolfinum je pro takovou partituru malé nejen zvukově, ale i prostorově, však také musela padnout za oběť rozšířenému pódiu první řada sedadel. Čtrnáct primů a tomu odpovídající další rozsah smyčcové sekce, bohatě obsazené dechy a bicí… Alpská symfonie je zvukově opulentní. A v jedné epizodě, evokující lovecký výjev, ještě navíc vyžaduje celý hornový soubor „za scénou“, v tomto případě ve foyeru…

Richard Strauss měl dar vystihnout hudebními prostředky zvolený mimohudební program tak, že dnes můžeme obdivovat jak jeho filozofující symfonické básně, tak láskyplné i humorné scény z opery Růžový kavalír, stejně jako smyslnost a perverznost Salome nebo rošťáctví Tilla Eulenspiegela. Nad nejrůznějšími náměty jeho děl se však jako vrcholky hor tyčí Alpská symfonie, grandiózní oslava působivosti přírodních scenérií. Ve zvukomalbě je proti tomuto plátnu Smetanova Vltava miniaturou, podobně jako obrázek ze Slovácka proti Muchově Slovanské epopeji… Stejně jako v jiných Straussových dílech, i v Alpské symfonii vstupuje do centra posluchačovy pozornosti mistrovství v umění instrumentace.

V tištěném programu tentokrát nebyla podrobnější zmínka o dvou desítkách na sebe navazujících úseků, které tvoří program díla, totiž zachycení vysohorské túry – od úžasně znázorněného východu slunce přes lesní scény, úžas z velkoleposti pohledu naskýtajícího se z vrcholu a liják s bouří po zklidnění počasí, podvečerní zvuky varhan linoucí se z kostela a snášející se soumrak. Neodbytný byl pocit, že Semjon Byčkov v první části skladby volil zbytečně uspěchané tempo a vysokou dynamiku, že zběžněji přešel epizodu s kravskými zvonci… Velkolepé okamžiky nicméně s orchestrem vyjádřil zřetelně, spektakulární, posluchačsky vděčné řádění přírodních živlů s blesky, hromy a vichrem vyznělo dostatečně názorně a zpomalení a ztišení v posledních dlouhých minutách vystihl působivě. Filharmonici vyklenuli nádherný výrazový oblouk, plný hutného smyčcového zvuku i žesťových chórů a sól dřevěných nástrojů, kompoziční vrchol pozdního hudebního romantismu.

Strauss býval svého času s despektem označován za eklektika. Však i Mahlerův odkaz míval problémy – a pak jeho čas přišel. A čas Richarda Strasse už určitě také. Tak, jak se posluchačská zkušenost lidstva proměňuje a jak se hudba minulosti vzájemně porovnává a srovnává a jak se pomalu, ale jistě stává pevnou součástí kulturního dědictví.

Alpská symfonie, Eine Alpensinfonie, op. 64 z roku 1915, je padesátiminutovou symfonickou básní. Je popisná, barvitá. Není hlubokomyslná. V programu ocitované vyjádření Semjona Byčkova, že „…není jen o tom, jak jdete lesem a co zaslechnete na horách…“, ale že jde o „…metaforu životní cesty člověka od narození ke smrti…“, se nezdá být nutným vysvětlením poselství této skladby. Není třeba se bránit tomu, že hudba může „jen“ znázorňovat idylické okamžiky, které turista prožívá na horské louce, nebo třeba vznešenost ticha, které se rozprostírá nad horní hranicí lesa. Kdo byl někdy v Alpách, ví, o čem je řeč.

Foto: Petra Hajská