„V Letopisech království Franků z roku 822 se lze dočíst, že na sněm do Frankfurtu dorazila i delegace ‚marvanorů‘. Tedy Moravanů.“

„Malý mužský sbor v krojích ze Sobůlek zazpíval píseň Já jsem Moravan, kterou koncem 19. století složil Václav Novotný starší a která je někdy považována za neoficiální hymnu Moravy.“

„Zájem byl velký, všichni pozvaní hosté přišli a v sále bylo najedou horko.“

Výročí 1200 let od první písemné zmínky o Moravanech se rozhodli radní Jihomoravského kraje náležitě uctít kulturní akcí. 1200 pozvaných hostů a velký symfonický orchestr je potřeba někam umístit. Obsazené Janáčkovo divadlo je donutilo hledat řešení a volba padla na pavilon G2, který vládne velkým prostorem, ale akusticky není příliš vhodný. Přesto zde v pátek 23. září odehrála Filharmonie Brno Janáčkovu Sinfoniettu a Tarase Bulbu. Dirigoval Petr Altrichter a spolu se symfoniky vydrželi neakustické podmínky a odvedli dobrou práci. Akce uctila památku dávných Moravanů, ale také znovu potvrdila, co víme už téměř sto let. Brno potřebuje koncertní sál!

Ta naše Morava, to je přec krásná zem – zpívá se v jedné moravské písni a nesmí u toho chybět cimbálka, víno a lidové kroje. Moravská otázka se tak opět vynořila a její připomenutí zůstalo tentokrát v rovině kulturně-historické, nikoli politické. V Letopisech království Franků z roku 822 se totiž lze dočíst, že na sněm do Frankfurtu, kam svolal Ludvík I. Pobožný velmože Francké říše i slovanských kmenů, dorazila i delegace „marvanorů“. Tedy Moravanů. A to tehdy ještě před vznikem Velké Moravy.

Vedení Jihomoravského kraje v čele s hejtmanem Janem Grolichem se k tomuto výročí přihlásilo koncertem, na který pozvali symbolických 1200 hostů. Jenže, kde takový koncert udělat? Janáčkovo divadlo tolik lidí nepojme, a navíc ve zvolený den tam byla premiéra baletu Bolero. Kdybychom tak měli ten nový koncertní sál! Jako východisko posloužil pavilon G na výstavišti. Tam se dokonce vešel pozvaný počet lidí do poloviny prostoru a ve druhé bylo připraveno společenské setkání. Zájem byl velký, všichni pozvaní hosté přišli a v sále bylo najedou horko.

Setkání uvedla tisková mluvčí Jihomoravského kraje Alena Knotková a následovalo promítání videa Jaromíra Smýkala, které animoval vtipnými obrázky, doprovázenými stručným a výstižným textem Zbyňka Vičara a Veroniky Telehuz. Rychlý průlet dějinami Moravy s krátkým zastavením u osobností, které tu nechaly stopu, komentoval s nadhledem a vkusně Bolek Polívka. Nejprve uvedl, že všichni víme, kdo byl náš tatíček – Tomáš Garrigue Masaryk. A jen jako namátkou se zmínil, kdo nás učil, že to byl Jan Amos Komenský. A kdo o nás zpíval – Leoš Janáček, a že pro nás nikdy nic nebylo těžkým oříškem – jako pro Libuši Šafránkovou. A taky že jsme vždy všem vytřeli zrak, jako Otto Wichterle, a že jsme nikdy neházeli hrách na zeď – obzvlášť tak nečinil Johann Gregor Mendel. A právě proto jsme my, Moravané, výjimeční.

Malý mužský sbor v krojích ze Sobůlek zazpíval píseň Já jsem Moravan, kterou koncem 19. století složil Václav Novotný starší a která je někdy považována za neoficiální hymnu Moravy. Postarší pánové vzali svůj úkol zodpovědně a těch šest slok, s místy archaickým textem, zpívali zpaměti a s entusiasmem, i když ne vždy čistě, zato s prožitkem.

Hlavním bodem programu bylo vystoupení Filharmonie Brno, která byla moderátorkou uvedená jako moravská filharmonie Brno, v dobré víře akcentovala její původ, přesto mohlo dojít k nedorozumění, názvem Moravská filharmonie se honosí soubor v Olomouci. Před filharmonii vběhl na improvizované pódium svižně dirigent Petr Altrichter, který je rovněž z Moravy, z Frenštátu pod Radhoštěm, v Brně vystudoval a byl mnoho let šéfdirigentem zdejší filharmonie. Přestože ho v posledních létech bohužel před tímto orchestrem nevídáme, působil, jako by přišel dirigovat domů. Jeho nadšení nakazilo hráče a jako první skladba zazněla nekorunovaná brněnská hymna, Sinfonietta pro velký orchestr od Leoše Janáčka. Plně obsazený orchestr, posílený čtrnácti žesti, to je síla, která něco zvuku vydá. Přesto byl orchestr nazvučený, což byl pro zvukaře jistě velký oříšek, kterého se snažil zhostit co nejlépe. Nicméně poměrně nízký sál se stropem, pod kterým se všude táhly roury a masivní technické vybavení, které rezonovalo, byl silně neakustický. Zvuk se točil pod stropem a amplifikace způsobovala jeho roztříštění a elektroakustický témbr. Žestě v tomto prostředí zněly ostře až řezavě, což ale právě u tohoto díla znásobovalo žádoucí efekt.

Problém zvučení působil při vnímání dalšího Janáčkova díla, rapsodie pro orchestr Taras Bulba. Zde jsou vedle ostrých a bojových scén, líčených celým orchestrem, i lyrická místa, jako je houslové sólo, kterého se s něhou a jasnou lehkostí zhostila dáma u prvních houslí, Marie Petříková. Krásně zněly, i když s poněkud pozměněnou barvou, hoboje Anikó Kovarikné Hegedűs a Catherine Zatloukalové a anglický roh Zdeňka Nádeníčka. Klidný a příjemný byl klarinet Emila Drápely a suverénní harfa Ivany Švestkové mátla, neboť zněla z reproduktoru zvonivě a zcela na jiném místě, než se nacházela. Bezpečně zněl lesní roh Nicolase Pereze a zřejmě nenazvučený byl pozitiv, který byl jen tušit z dálky, když hrál part varhan, které samozřejmě není možné kamkoli stěhovat. V závěrečné části žesťové plénum znělo sice mohutně, ale zadušeně, jako pod poklopem. Citlivější jedinci měli problém se zalehlýma ušima a bolestí hlavy, i proto, že horko v sále se během koncertu ještě stupňovalo a jak hráči, tak publikum postrádali ke konci koncertu kyslík. Výstaviště přece jen není disponováno pro koncertní provozování.

Po koncertě se pozvaní hosté přesunuli do vedlejšího prostoru, kde bylo vyvětráno a kde bylo nachystáno občerstvení a hrála Cimbálová muzika Jana Bradáče, jejíž členové pocházejí z jižní Moravy, ale žijí v Brně. K dispozici bylo moravské víno a moravské produkty. Prostor pro diskuse, jednání i jen přátelská setkání tedy byl. Jen kdybychom tak měli už ten nový koncertní sál, o který usiloval už Leoš Janáček a o který se představitelé města dohadují už téměř sto let! Možná, až se bude slavit sté výročí první zmínky o potřebě postavit v Brně koncertní sál, bude už přece jen vybudovaný a Janáčkovy skladby budou zde znít tak, jak mají, včetně varhan? Snad už to bude přece jen brzy a snad to bude i skutečnost, ne jenom stoletý sen.

Foto: Jihomoravský kraj, Fb Filharmonie Brno