„Hudba je médium. Skýtá neuvěřitelnou schopnost sdělnosti. Je směnou informací mezi jejím tvůrcem a příjemcem.“

„Evidentní symbióza všech členů uskupení včetně dirigenta dala vzniknout výjimečnému hudebnímu počinu.“

„Symfonií proudil nekonečný tok energie smyčců, jejichž srdce bilo do poslední noty, aby puklo při vítězném pochodu spolu s ostatními.“

Brněnští filharmonikové pod taktovkou světového dirigenta Dennise Russella Daviese triumfálně uvedli v neděli 18. září Šostakovičovu symfonii věnovanou Leningradu a Martinů Památník Lidicím a vyslovili se tak jednoznačně proti všem probíhajícím válečným konfliktům. Mistrovská interpretace se stala výsledkem důsledné souhry jednotlivých nástrojových sekcí, osobní přítomnosti každého z hráčů tělesa, které následovalo pokoru svého dirigenta. Janáčkovo divadlo rozeznělo jako přídavek mimo jiné nekončící rezonující tleskání návštěvníků, které jedinečný zážitek doslova zvedl ze židlí.

Hudba je médium. Je to prostředek, který propojuje naše emoce, který nám umožňuje je intenzivně prožívat v mnoha variacích a obměnách. Skýtá neuvěřitelnou schopnost sdělnosti. Je směnou informací mezi jejím tvůrcem a příjemcem. Není divu, že se skladatelé při své tvorbě obracejí k inspiraci rozměrnými společensko-politickými tématy, k nimž neodmyslitelně patří také válečné konflikty. V případě Martinů se jedná o znázornění nelidských projevů fašistických stoupenců, jakož i u Šostakoviče, který, nutno podotknout, odkazuje mimo jiné k trýznivým následkům Stalinovy nadvlády. Brněnská filharmonie reaguje na aktuální stav rusko-ukrajinského ozbrojeného konfliktu, který se nás všech bezprostředně dotýká, ať chceme, nebo ne. A v neposlední řadě si musíme vybavit nesčetné množství ostatních válek na území Blízkého východu a afrického kontinentu.

Všem nevinně trpícím obětem těchto aktů věnovala brněnská filharmonie svůj už sedmašedesátý zahajovací koncert, který otevřela žalozpěvem Památník Lidicím Bohuslava Martinů z roku 1943. Skladatelovy tvůrčí etapy prolínal stesk po domově, do něhož se od roku 1938 nikdy nevrátil, a není proto divu, že událost ze dne 10. června 1942 ho prudce zasáhla. Tragiku v hudbě vyjadřuje kromě užití pocitově stísněných intervalů meditativním způsobem a decentně gradující drobné plochy ústí do závěrečného motivu v žestích odkazujícího na Beethovenu Pátou symfonii. Náležitou jemnost skladbě vdechly nejen hoboj, ale také pasáže zbylých, především dřevěných dechových nástrojů. Nesmíme však opomenout trubky. Neustálé napětí v některých jistě vyvolávaly také smyčce, které si s dynamickým rozpětím velmi citlivě pohrávaly. A proto když z piana přešly do mezzoforte a dychtivý posluchač očekával postupný vzestup, překvapivě se znovu stáhly do ústraní. Atraktivně zapůsobila také fráze se sforzatem, kdy mohutnému forte v tutti odpověděly v pianu hoboj s fagotem, ovšem bez narušení plynulosti fráze. Smyčce posluchače obdarovaly několikrát zpěvnými melodiemi a v určitých chvílích jako kdyby jejich hlasy splynuly v lidský s vyslovením pomyslné modlitby. Snad kapku naděje této ani ne desetiminutové jednověté orchestrální skladbě, do níž jako do ostatních neopomněl Martinů zasadit symbolicky klavír, vnukl její durový závěr.

Za projev prožitku, ale také úcty bychom mohli považovat následující odmlku a setrvání v tichu, kterému velel osmasedmdesátiletý Dennis Russell Davies. Dirigent světového formátu, který zastával přední funkce v prestižních hudebních organizacích, jako například post hudebního ředitele Brooklynské filharmonie, Stuttgartské státní nebo Bonnské opery. Ujal se také pozice šéfdirigenta Symfonického orchestru Vídeňského rozhlasu či orchestru v Basileji a mnoha dalších. A mimo to získal řadu nejrůznějších ocenění. S brněnskou filharmonií pak započal nedělním koncertem pátou sezonu.

Šostakovičova symfonie C dur zvaná „Leningradská“, jak ji pojmenoval Arturo Toscanini, z roku 1941 je déle než hodinu trvající symfonický gigant o čtyřech větách, jehož interpretace se ujímají největší orchestry. Ta v podání brněnských filharmoniků byla možná pro mnohé svým způsobem očekáváním. Pro přítomné posluchače však, troufám si říci, na území České republiky unikátním překvapením. Evidentní symbióza všech členů uskupení včetně dirigenta dala vzniknout výjimečnému hudebnímu počinu. To by, myslím, bez osobní zainteresovanosti každého jednotlivce nebylo dosažitelné. Koho by však nezaujalo dílo tohoto velikána 20. století, jehož životní příběh je pozoruhodný a děsivý zároveň, doprovázen bok po boku strachem? Několikrát obviněn sovětským svazem z formalismu a naturálního vulgarismu, ostře kritizován za expresionistickou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, jindy zas opěvován a zneužit pro propagandistické účely, jako tomu bylo právě v případě Sedmé symfonie. Dnes je však uznáván také jiný kontext vzniku díla, než jaký mu přisuzoval tehdejší režim.

Před stěžejním tematickým materiálem první věty jsme se mohli krátce zaposlouchat do líbezných tónů flétny či pikoly, houslí či violoncell evokujících březové háje, vzpomínky na rodné město skladatele. Poté se ozývá nezaměnitelný pochodový rytmus bubínku a začínají orchestrální variace, velmi překvapivě v tónině Es dur. V druhé variaci mne velmi oslovilo legato sólové flétny. Ve třetí se začala probouzet basová sekce, která v průběhu díla vyeskalovala až k živočišnému škubání smyčci, které bylo však velmi působivé a efektní. Asi při pátém opakování variačního tématu na sebe strhla pozornost sólová trubka s jemnými odtahy na nejvyšší tóny fráze v pianu. Dravost se postupně drásala do popředí také v celé smyčcové sekci a se závěrečnými tóny výrazného hlavního motivu se hráči nemazlili a následující deformaci tématu propůjčili potřebnou dávku živelnosti. Ke zlatému řezu skladby Davies orchestr dovedl fenomenálním způsobem tak, že neměl posluchač ani na vteřinu prostor odvést svoji pozornost mimo hudbu. Zkrátka pohlcující okamžik skladby.

O tom, že i pauza má v hudbě svoji pozici, nás utvrdily v závěrečné části věty kraťoučké odmlky, které navíc projev učinily o to napínavější. V druhé větě zmíním alespoň srozumitelná gesta dirigenta, na diváka působící velmi vřelým a elegantním dojmem, která propojovala melodii a fráze napříč jednotlivými nástrojovými sekcemi, jimiž procházela. Samozřejmě nelze ponechat bez zmínky jedinečně procítěné sólo basklarinetu. O barevnost se postarala ve třetí části opět smyčcová sekce, kterou následoval majestátní nástup dominantních trubek. Pravdou je, že žesťové uskupení se během koncertu stalo těžištěm všech dramatických ploch a dokázalo náležitě využít všech svých předností se zárukou čisté intonace. Závěrečné romantické rozpravy vystřídala finální část kompozice, jejíž touha po stupňování jako kdyby dřímala netrpělivě celé dvě předešlé věty. Závěrem si dirigent se svými hráči vychutnal poslední chvíle nadvlády nad posluchači, které strhnul grandiózním legatem a už zmiňovanými důslednými pauzami.

Symfonií proudil nekonečný tok energie smyčců, jejichž srdce bilo do poslední noty, aby puklo při vítězném pochodu spolu s ostatními. Snad se stane interpretace brněnské filharmonie minimálně obdobným triumfem v Salcburku jako v Brně.

Foto: Jakub Joch